Článek
Během pandemie se často řešila osamělost, která vzhledem k okolnostem tvrdě dopadala na většinu lidí. Spolu s rozvolňováním se sice společenský život zase rozbíhá, ale na krizi samoty to bohužel nic nemění – je tu již desítky let a zdá se, že se bude dál zhoršovat.
Hned na začátku je potřeba zamést s častou domněnkou, že vlnu potíží spjatých se samotou vyvolala pandemie. Je sice pravda, že zamíchala životním stylem mnoha lidí a vytvořila nové kategorie osamělých, třeba děti v domácím vyučování, ale jinak jen poukázala na existující problém. Růst osamělosti coby typické potíže moderní společnosti se často odvozuje již od změn vyvolaných průmyslovou revolucí (před rokem 1800 údajně angličtina vůbec nepoužívala slovo loneliness) a v posledních dekádách ho urychlil úpadek komunitního života a ztráta míst k setkávání. Pocity osamělosti tak sice u lidí rostou nepřetržitě, ale mnoho aktuálních výzkumů ukazuje, že zásadním přitěžujícím faktorem se v poslední době stala digitální komunikace a paradoxně především sociální sítě, které by nás teoreticky měly spojovat.
Samota starých, mladých i ženatých
Dalším omylem je přisuzování samoty výhradně seniorům. Nevyhýbá se lidem v žádném věku a je zásadním problémem pro mladé. Výzkum amerických mileniálů z roku 2019 ukázal, že pětina z nich nemá vůbec žádné přátele, podobně jsou na tom mladí Britové, kteří si kromě pocitů osamělosti stěžují i na neschopnost navázat nové přátelské vztahy, a nedávný výzkum sociologů z Masarykovy univerzity prokázal, že samota těžce dopadá i na mladé Čechy a je v přímé úměře s mírou využívání sociálních sítí – potvrdili tak trend, který je už delší dobu pozorován třeba v USA.
Počet osamělých lidí je tak vysoký, že se běžně hovoří o epidemii samoty. Stále také přibývá poznatků o tom, co všechno s námi vlastně samota dělá – podle některých studií člověka doslova rozkládá na genetické úrovni. Rozsah problému si začínají uvědomovat i politici (osamělost dopadá i na veřejné finance) a v posledních letech tak řada zemí zavedla nejrůznější strategie a komisaře či ministry k boji s osamělostí. K průkopníkům v této oblasti patří třeba Británie, Austrálie, Japonsko či Německo, tedy země, které řeší i řadu dalších potíží spojených se stárnutím populace.
Nabízí se položit rovnítko mezi osamělost a rostoucí počet jednočlenných domácností. Jenže i tady je skutečnost složitější – život o samotě nutně nemusí vést k pocitům osamělosti a naopak, vysoký počet osamělých se vyskytuje i v rodinách. Singles totiž většinou vedou pestřejší společenský život než jejich sezdaní vrstevníci, u kterých manželství často vede k omezení přátelských vazeb.
V tomto světle pak musíme brát s rezervou i oblíbené politické téma podpory rodin – ne že by na ní bylo samo o sobě něco špatného, ale africké přísloví o tom, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice, je stále platné. Nukleární rodiny tvořené pouze rodiči a dětmi jsou z historického hlediska poměrně nový a nezvyklý koncept a ve výsledku mohou být stejně osamělé a nejisté jako domácnost opuštěného penzisty. Teprve široká a silně provázaná komunita je skutečnou bariérou proti osamělosti, ovšem její budování je výrazně těžší než založení rodiny a také se mnoha politikům nemusí hodit do krámu.
Osamělost je pak i specifickým problémem mužů, kteří jsou s postupujícím věkem ohroženi osamělostí mnohem více než ženy, kromě jiného také kvůli slabší schopnosti navazovat nové přátelské vztahy – nedávný výzkum ukázal, že počet amerických mužů, kteří nemají žádné přátele, se za posledních 30 let zpětinásobil.
Známý z hospody je víc než nejlepší kamarád
Právě přátelské vztahy jsou jednou z věcí, které pandemie skutečně výrazně změnila. V hojně sdíleném článku reportérka Atlanticu Amanda Mull podrobně popsala, jak jsme si v lockdownech sice pomocí digitální komunikace dokázali udržet nebo i prohloubit vazby s několika nejbližšími přáteli, ale zcela jsme přišli o širší okruh kamarádů a známých, se kterými jen jednou za čas prohodíme pár slov v hospodě, na koncertě či dětském hřišti. Tyto zdánlivě povrchní vztahy jsou přitom pro boj s osamělostí stejně důležité jako blízká přátelství a navíc spojují společnost i v mnoha praktických ohledech – netřeba vysvětlovat, jak důležité je mít mezi známými právníka, lékaře či produktivního zahrádkáře.
K navazování tohoto typu volných známostí potřebujeme vhodné prostory, ale o spoustu z nich nás pandemie navzdory rozvolňování možná připravila natrvalo. Zejména v kancelářských profesích zůstává novou realitou úplná nebo částečná práce z home office a zatím jen těžko vyčíslitelný dopad bude mít i digitalizace a „rohlíkizace“ většiny služeb – pro mnoho lidí je nákup v samoobsluze nebo čekání ve frontě na úřadě jednou z mála posledních příležitostí k socializaci a s uspěchaným kurýrem dovážkové služby si většinou moc nepokecáte. Připočtěme k tomu pandemický krach mnoha restaurací a hospod a vyjde nám, že všeobecná digitalizace bude s ohledem na efektivitu pokračovat dál – osobně ale považuji odbavování nákupů u samoobslužné pokladny, objednávky jídla přes aplikaci a debaty s roboty na zákaznických linkách za mimořádně depresivní zážitky.
Rozpad mezilidských vazeb neničí jen duše a těla, ale má i řadu politických dopadů. O náchylnosti atomizované společnosti k totalitářství už toho bylo napsáno spoustu a v době definované šířením hoaxů a informačního šumu je to stále ožehavější téma – osamělí lidé častěji nacházejí útočiště i nové komunitní vazby mezi extremisty a konspiračními teoretiky, skutečně častěji volí politiky s autoritářskými sklony a celkem přirozeně mají větší strach z mnoha rizik.
Mentální blok a společnost narcistů
Epidemie osamělosti má řadu hmatatelných příčin a proto na ni existuje i mnoho praktických řešení. Ta spočívají mimo jiné ve větší dostupnosti psychologické péče, podpoře všech myslitelných forem komunitního života a volnočasových aktivit, lepší balanci pracovního a rodinného života, chytřejším urbanismu i designu komunikačních platforem. Namístě je podpora nových forem domácností a komunitního soužití – skvělým příkladem je třeba spolubydlení seniorů a mladých studentů ve Švédsku nebo obdobné pilotní projekty v Praze a Plzni.
Oříškem ale bude především změna mentálního nastavení celé společnosti, které všeobecnou osamělost výrazně posiluje. Značnou škodu tu páchají zmíněné sociální sítě, které i přes svůj zdánlivě komunitní charakter vedou k deformaci přátelských vztahů, většímu strachu o soukromí a sebestředné exhibici. Filozof Byung-Chul Han ve svých knihách výsledný stav trefně popisuje jako společnost narcistů posedlých sebezlepšením, ze které vymizel skutečný zájem o druhého a v důsledku mechaniky sociálních sítí i možnost průniku do skutečného soukromí. Tento náhled sdílí i spisovatelka Olivia Laing, která za hlavní příčinu osamělosti nepovažuje vnější samotu, ale právě nenaplněnou potřebu sdílení emocí a intimity. Osamělost podle ní navíc živí sebe sama, protože osaměle se cítící člověk se stále více straní jiných lidí a obává se selhání při vzájemném kontaktu.
Nebojte se tedy otevřít nejen kamarádům a známým, ale i cizím lidem, byť by šlo jen o konverzaci ve frontě u pokladny. Nejspíš se cítí stejně osaměle jako vy, mají potřebu mezilidského kontaktu a poznání alespoň malého kousku z myšlení a života těch druhých, který vám projíždění fotek na Instagramu nikdy doopravdy nedá. Epidemii osamělosti bohužel nejde jednoduše porazit injekcí s vakcínou, ale skutečný zájem o ostatní lidi je proti ní docela úspěšným lékem.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
