Článek
Nakupování obnošeného oblečení je šetrnější než pořizování nekvalitní rychlé módy. To je jednoduchá a nezpochybnitelná pravda. Jenže secondhandy samy o sobě škody natropené módním průmyslem nespraví. Dnešní Pod čarou proto bude o pozadí byznysu s použitými oděvy a jeho nenápadných rizicích.
Mezi hlavní důvody rostoucí obliby nakupování oblečení z druhé ruky určitě patří sílící povědomí o dopadech módního průmyslu na životní prostředí. Fakta a čísla jsou šokující. Přibližně třetina veškerého oblečení je zničena, aniž by se vůbec kdy dostala do prodeje. Módní průmysl vyprodukuje až desetinu globálních emisí CO2. Většina oblečení z levných řetězců je nošena méně než jeden rok, miliony tun oděvů končí každoročně na skládkách a tempo spotřeby se stále zvyšuje. Průměrný Američan ročně koupí 70 kusů oblečení a ani v jiných západních zemích to není o mnoho lepší - podle statistiky Institutu cirkulární ekonomiky Češi ročně vyhodí 400 milionů kusů oblečení.
Nekonečné mrhání není vadou systému, ale jeho záměrným rysem. Většina řetězců objednává více oblečení, než může prodat, protože si musí udržovat širokou nabídku všech velikostí. Doba uvádění několika nových kolekcí ročně už dávno skončila a velcí internetové prodejci typu ASOSu nebo Sheinu nabízejí každý týden několik stovek až tisíců nových druhů svršků. Oblečení v posledních dekádách i přes inflaci výrazně zlevnilo a rozmach rychlé módy nastartovaný v 90. letech Zarou a dalšími značkami po roce 2010 ještě urychlili online prodejci nezatížení kamennými obchody.
Jak píše reportérka Voxu Terry Nguyen, teenageři z generace Z nikdy nepoznali svět, ve kterém by nebylo automaticky dostupné nové oblečení za pár korun. A i když si některé značky problémy uvědomují a slibují nejrůznější opatření k větší udržitelnosti a zelenější výrobě, nenajdeme mezi nimi základní předpoklad úsilí o skutečnou změnu – totiž že by oblečení začaly vyrábět méně.
Secondhandy nejsou nafukovací
Nakupování oblečení z druhé ruky je v této situaci logickým východiskem a data ukazují, že je vše zdánlivě na dobré cestě – trh s použitými oděvy raketově roste. Jenže většina lidí má o jeho fungování mylnou představu. Většina oblečení, které lidé v západních zemích darují do velkých charitativních secondhandů, se neprodává na místě, protože by to ani vzhledem k jeho obrovskému množství nebylo možné. Místo toho ty nejhorší kusy míří k likvidaci a zbytek je ve velkém prodáván překupníkům, kteří ho postupně posílají dál do zemí třetího světa.
Tam pak nastává environmentální katastrofa, kterou dobře dokumentuje třeba tato multimediální reportáž z Ghany. Přísun obnošeného oblečení ze západu dříve v Africe vytvářel funkční sekundární trh (jakkoliv zároveň likvidoval místní výrobce oblečení). Spolu s klesající kvalitou dováženého zboží způsobenou nástupem fast fashion řetězců se ale tento mechanismus rozbil a většina věcí, které v USA či západní Evropě někdo v dobré víře daroval na charitu, končí na nekonečných skládkách nebo je rovnou naházena do moře. Proto už také Nigérie, Rwanda, Keňa a další země úplně nebo z části zakázaly dovoz použitého oblečení. Tím sice zlepšily svou vlastní situaci, jenže nekonečný tok nekvalitních hader to v globálním měřítku nezastaví – produkce neklesá a tak balíky s jen párkrát nošenými tričky míří do jiných zemí nebo k likvidaci.
Novou naději by v této oblasti mohl přinést rozmach online platforem pro výměnu a prodej použitého oblečení, které v poslední dekádě začaly konkurovat kamenným secondhandům a točí se v nich velké peníze – v USA je to například Depop, u nás litevský startup Vinted. Oblečení na nich koluje přímo mezi uživateli, nehrozí mu tak bezcílná pouť do Afriky a celé to na první pohled připomíná v poslední době tak často skloňovaný pojem cirkulární ekonomiky. Jenže i tady jde ve skutečnosti o ekonomiku lineární a chování lidí na těchto platformách rozbíjí mýty, které máme s obnošeným oblečením spojeny.
Čím víc prodáme, tím víc nakoupíme
Obchody s veteší s sebou tradičně nesly stigma chudoby, díky kterému ale také nemajetným lidem umožňovaly dosáhnout na věci, které by si jako nové pořídit nemohli. Už od 60. let se ale nahlížení na obnošené oblečení začalo měnit, přehrabování svetrů po babičce se stalo základním rysem mnoha moderních subkultur a když se k tomu nakonec přidaly environmentální ohledy, z nákupů z druhé ruky se stala trendy záležitost. Výsledkem je gentrifikace obnošené módy, kvůli které na chudé zbývá jen nekvalitní odpad za rostoucí ceny. Ze secondhandového byznysu se stává nedílná součást obchodního modelu módních značek.
Výzkumy totiž ukazují, že nákupy obnošeného oblečení nevedou ke snižování celkové spotřeby, spíše naopak, a prodej obnošených kousků zároveň zejména mladým dodává prostředky na nákup nového oblečení. Stručně řečeno, většina lidí módu nerecykluje z ekologických pohnutek, ale proto, že za to dostanou peníze. Teenageři si díky secondhandům zvykají na neomezenou dostupnost oblečení a do životního cyklu fast fashion to přidává jen další mezifázi – obnošené tričko ze Zary není kus oblečení, které by někdo opakovaně opravoval a prodával, a tak se v secondhandu otočí maximálně jednou či dvakrát.
Ještě výraznější je tento efekt v sektoru luxusní módy, který by teoreticky mohl inklinovat k větší udržitelnosti a cirkularitě. Ve skutečnosti ovšem funguje tak, že prvními prodejci použitých luxusních kousků jsou módní fandové a influenceři, kteří si tak vydělávají na další nové kabelky od Vuittona, a jimi prodávané věci jsou zároveň vstupní branou do sektoru luxusní módy pro mladé, kteří by si je jinak za plnou cenu nemohli dovolit.
Povýšení obnošeného oblečení na žádaný artikl zákonitě vede k cenovým spekulacím. Prodejci na digitálních bazarech i ve výběrových vintage buticích často žádají absurdní částky, a i když své předražené zboží někdy neprodají, vede to k celkovému růstu cen a zkreslení zákaznických očekávání – je totiž skutečně složité odhadnout, jestli by obnošená kožená bunda měla stát pár stovek nebo desítky tisíc. Často tak může docházet i k situaci, že jsou použité oděvy dražší než nové, a pak se opět nelze divit, že méně mohovitý zákazník zamíří radši do Primarku.
Podnikaví teenageři ve velkém vykupují klasické sekáče a vybrané kousky přeprodávají online za přefouklé částky. Původní chudá klientela kamenných obchodů tak zase přichází na hůl, a jako by nestačilo zvyšování cen a snižování kvality zboží, často se v kamenných bazarech nedočkají žádaných, ale nedostatkových velkých velikostí – pro online prodejce je totiž poměrně jednoduché koupit příliš velkou mikinu či sukni a tu pak zúžit na požadovanou velikost, kdežto opačný proces je většinou technicky nemožný.
Nejlepší triko je to, které neexistuje
Nošení obnošeného oblečení může být samo o sobě etickým gestem, jenže neexistuje ve vzduchoprázdnu a je ho potřeba vnímat v kontextu globálního módního průmyslu. Mnoho lidí má představu o tom, že budeme nakupovat jen kvalitní, lokálně a udržitelně vyrobené nadčasové kousky, a ty si pak donekonečna vyměňovat na kamarádských swapech. Ta je sice krásná, jenže je i při nejlepší vůli vyhrazena jen pro poučenou elitu a především ignoruje paralelní existenci módního průmyslu, který denně vychrlí miliony kusů nových oděvů vyrobených v otřesných podmínkách a nehodlá s tím přestat.
Pokud tedy nejsou nákupy z druhé ruky cestou k udržitelné módě, kde ji hledat? V první řadě je potřeba si uvědomit, že konzumerismem vyvolaný problém nelze řešit dalším konzumem a nakupováním, jakkoliv mohou být dané výroby „etické“ a „udržitelné“ – vždy budou totiž fungovat jen jako součást výše popsaného řetězce (což samozřejmě neznamená, že bychom jim neměli dávat přednost). Pokud je lidem vštěpováno očekávání, že na každou party musí přijít v novém outfitu, je ve výsledku jedno, jestli si ho pořídí v H&M nebo v secondhandu – módnímu průmyslu to poskytuje jen další cestu k rozvoji. Čím více toho prodáme a zrecyklujeme, tím více můžeme nakoupit, a celý cyklus funguje dál. Nejlepším sekáčem by měla být naše vlastní skříň.
Řada firem v poslední době řeší recyklaci odpadového oblečení na nové textilie, ale i ta je jen dílčím řešením, protože je energeticky náročná a nedokáže v požadované kvalitě vyrobit vše. Podobně se to má i s pokusy o optimalizaci výrobního řetězce, které sice snižují zbytečné ztráty ve výrobě, ale stejně jako recyklace nebo využití organických surovin neřeší základní problém – nijak nesnižují obrovské množství vyrobeného oblečení.
Reforma sektoru, který tvoří nezanedbatelnou část globální ekonomiky a závisí na něm prosperita celých států, je složitým tématem přesahujícím možnosti tohoto newsletteru – možná stačí naznačit, že bez masivního zvyšování platů jeho zaměstnanců a danění environmentálních dopadů to nepůjde. Přesto je tu jedna věc, kterou mohou lidé přispět k lepšímu i prostřednictvím svého osobního spotřebního chování. Kápl na ni už německý filozof Walter Benjamin, který ve svých úvahách o toxickém vlivu moderní konzumní kultury viděl jako jedno z možných řešení posílení empatie s danou komoditou-zbožím.
Já osobně k ní dospěl potom, co jsem si pořídil šicí stroj a pokusil se na sebe něco ušít. Jen málokdo už u nás osobně zná někoho pracujícího v textilním průmyslu, a i když o podmínkách v bangladéšských sweatshopech čteme pravidelně v médiích, až tahle zkušenost vede k úplnému poznání, jak těžkou práci vlastně šičky dělají a proč jsou vzhledem k tomu jejich odměny tak absurdně nízké (a to nejen v asijských textilkách, ale třeba i při výrobě lokální české udržitelné módy). Výroba a opravování vlastního oblečení se v průběhu pandemie stala velmi populární i mimo skupinu žen v domácnosti, a pokud něco dokáže účinně proměnit kus oblečení z konzumního zboží v ceněný majetek, je to právě jeho osobní výroba.
Ne každý má samozřejmě prostor, čas a prostředky k tomu, aby si pro sebe ušil celou garderobu, ale minimálně opravování starého oblečení je v možnostech velké části lidí. A vzhledem k tomu, kolik oblečení každý z nás vlastní, je tu ještě jedna základní cesta ke změně – nejšetrnějším oblečením je to, které nebylo nikdy koupeno ani vyrobeno. Bez důsledného rozlišení mezi tím, co je naše skutečná potřeba a co jen konzumní kulturou vyvolaná touha, se dopředu nepohneme. Pravidelné nákupy šik obnošených sak nás sice zahřejí u srdce, ale bez změny přístupu k oblékání budou neudržitelnému módnímu průmyslu dodávat jen další prostor k rozmachu.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
