Článek
Nemine týden, aby se v médiích a na sociálních sítích nerozjela vzrušená diskuze jen na základě provokativního titulku. Naposledy se to stalo nad informací o tom, že komiksový Superman odteď bude bisexuální. I v tomto případě se ovšem rychle ukázalo, že pravda je jinde. V dnešním Pod čarou tedy nabízím krátkou výpravu do světa současného komiksu a jeho vypočítavých vydavatelů.
Základní fakta o celé kauze už na našem webu popsal Adam Ryšánek, stačí je tedy krátce shrnout. V připravovaném pátém čísle komiksové série Superman: Son of Kal-El vydávané nakladatelstvím DC Comics se ukáže, že titulní postava, syn původního Supermana Jonathan Kent, je bisexuální a začne si poměr s mladým reportérem. Nový sešit se ještě neobjevil na pultech, ale světová i česká média už pomocí clickbaitového titulku roztočila kauzu, kolem které se v online prostoru rozproudila diskuze.
I u nás najdete pod výše zmíněným článkem stovky komentářů nadávajících na progresivní novoty, zápletku neváhal zkritizovat i bývalý filmový představitel Supermana Dean Cain a jedna z nejbizarnějších reakcí přišla, bůhvíproč, i od člena představenstva PPF Vladimíra Mlynáře.
Nechci sumírovat argumenty, proč by měla být libovolná fiktivní postava mainstreamové popkultury bisexuální – pokud vám na tom v roce 2021 přijde něco zvláštního, tak vám nejspíš můj newsletter ani v budoucnu moc radosti nepřinese. Na celé kauze je pro mě pozoruhodné spíš to, jak málo se řada novinářů vyzná v obsahu i ekonomické stránce současného komiksu a populární kultury obecně.
Queerbaiting a zastaralí superhrdinové
Pozadí celého byznysu přehledně odhaluje třeba komiksový kritik Glen Weldon na webu NPR. Podotýká, že i když oba hlavní komiksoví titáni Marvel a DC Comics v posledních letech do své produkce stále více zařazují queer postavy, dávají si velký pozor, aby šlo vždy jen o méně známé členy jejich superhrdinských stájí. Jakékoliv kontroverze a s nimi spojené riziko propadu zisku se tak nedotýkají hlavních hvězd typu Batmana nebo „původního opravdového“ Supermana.
Podobně se to má i s příslušníky etnických a náboženských menšin, kterých přibývá opět hlavně ve vedlejších rolích – v diskutované sérii od DC tak najdeme třeba afroamerickou protivnici nebo zmiňovaného přítele Jonathana Kenta, který je asijského původu.
V případě LGBT+ postav se tato praktika označuje termínem queerbaiting. Producenti a autoři se snaží působit progresivně, ale zároveň nevyvolat přílišné konflikty. Ve svých dílech tak mnohdy možné homosexuální vztahy jen naznačují a zbytek nechávají na fantazii fanoušků, kteří se často takových narážek sami dožadují - mezi typické příklady patří třeba seriál Sherlock s Benedictem Cumberbatchem, pnutí mezi hlavními protagonisty seriálové adaptace Good Omens nebo krkolomná vyjádření J. K. Rowling o tom, že je Brumbál vskutku gay.
Snaha o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, bývá ovšem v dlouhodobém kontextu jen málokdy úspěšná, a nejinak je tomu i ve světě superhrdinů, který teď jen marně dohání dávno promeškané příležitosti.
Snad ještě větší kontroverze vyvolávají otázky etnické a náboženské identity, a velkou debatu tak v roce 2013 způsobilo uvedení nové série s dívčí superhrdinkou Ms. Marvel, která se v civilním životě stala muslimskou teenagerkou pákistánského původu Kamalou Khan. Co na tom, že se scenáristka Gwendolyn Willow Wilson snažila poměrně citlivě a plasticky popsat životní zkušenost mladých muslimských migrantů v USA i jejich generační konflikty s konzervativními rodiči - pořád šlo o vpád do stále výrazně mužského a bílého prostředí a kritika tak na sebe nenechala dlouho čekat.
Když se na tyto bouře podíváme s odstupem, něco tu nehraje. Jaktože se tyhle věci tak často dějí zrovna na poli superhrdinského komiksu, když jsou v jiných oblastech západní popkultury queer motivy či menšiny už mnohem více normalizované? Globálním příkladem je třeba veleúspěšný seriál z produkce Netflixu Sex Education.
Příčina leží hlavně v málo známé skutečnosti, že americký mainstreamový komiks více než půl století podléhal poměrně přísné konzervativní cenzuře. V USA v tísnivé atmosféře McCarthyismu a antikomunistických tažení na začátku 50. let vypukla morální panika i okolo komiksů, které podle tehdejších kritiků kazily mládež a propagovaly násilí a sexuální perverze. Nakladatelé byli proto donuceni k založení autocenzurní oborové organizace Comics Code Authority (CCA). Ta nastavila velmi přísná pravidla, která v komiksech mimo jiné zakazovala excesivní násilí, drogy, jakékoliv projevy sexuality nad rámec cudných polibků, negativní vykreslování policie a státních orgánů, ale třeba také výskyt zombies či vlkodlaků.
I když v průběhu následujících dekád došlo k rozvolňování těchto pravidel a od 90. let šlo z větší části o formalitu, Marvel přestal nálepku CCA oficiálně aplikovat až v roce 2001 a DC Comics dokonce v roce 2011 – tedy před pouhými deseti lety. Jako v jiných podobných případech nesmyslné cenzury, i tato vedla jen k tomu, že vedle mainstreamové produkce začala v USA už v 60. letech bujet scéna nezávislého undergroundového komiksu a oficiální cenzurovaná tvorba začala být stále nudnější a odtržená od reality. Když se Marvel a DC nakonec probrali z limbu, zjistili, že svět je dávno jinde.
Pokud už dospívající čtenáři v USA i dalších koutech světa čtou komiksy, rozhodně se nezaměřují na současnou mainstreamovou superhrdinskou tvorbu zmiňovaných velkých vydavatelů. Ti v oblasti komiksu v posledních dvaceti letech až na čestné výjimky mnoho inovací nepřinesli a pro Marvel i DC už tvoří vydávání komiksových sešitů jen okrajovou aktivitu doplňující mnohem výdělečnější aktivity okolo filmových sérií a vytěžování autorských práv.
Stačí se podívat na diskutovanou sérii Son of Kal-El. I když se její scenárista Tom Taylor snaží do děje zapojovat současné motivy typu klimatických katastrof či perzekuce uprchlíků, výsledkem je jen banální, průměrně nakreslený a špatně napsaný komiks, u jehož čtení by každému sedmnáctiletému teenagerovi (tolik je alespoň titulní postavě Jonathana Kenta) změkl mozek. Proto také mladí komiksoví čtenáři už dlouhá léta ve velkém hltají japonskou mangu, která sice také dlouho čelila limitům v zobrazování sexuality, ale queer motivy jsou v ní přítomny už mnohem déle a její živosti, humoru a realismu dokáží zatuchlí američtí superhrdinové jen stěží konkurovat.
Podobně se to má i se současnými marvelovskými filmovými trháky. Ty jsou sice cudné jako hodina náboženství, ale vede to jen k tomu, že jejich nadržení dospívající diváci pak na internetových portálech typu legendárního Archive of Our Own publikují desetitisíce stran fan fiction, ve které podnikají erotické eskapády ve všech myslitelných kombinacích superhrdinové, kteří by si v oficiálním kánonu ani nerozepli knoflíček u kostýmu.
Dějiny, které se nestaly
Kauza bisexuálního Supermana je nesmyslná i v případě, pokud bychom superhrdinský komiks vzali na milost a nekriticky mu přisoudili roli, kterou už v západní popkultuře dávno nemá. Mnozí kritici teď tvrdí, že jde o nesmyslné podlézání progresivním novotám a tvorba by se měla vrátit do starých zlatých časů, kdy superhrdinové jen bojovali se superpadouchy a neřešili uprchlíky nebo queer romance. Jako vždy v podobných případech, i tady jde o historii naprosto vylhanou.
Představte si reakce na zprávu „Supermanova přítelkyně se promění v černošku, aby upozornila na všudypřítomný rasismus“. K tomuhle skandálnímu podlehnutí politické korektnosti ovšem došlo už v roce 1970 v jednom z dílů série Superman's Girl Friend, Lois Lane. A ještě víc by možná internetové diskutéry nakrknul titulek „Tvůrce nové feministické superhrdinky praktikuje polyamorii a hlásá nadvládu žen“. Toho se ale se svou Wonder Woman dopustil excentrický psycholog William Moulton Marston už v roce 1941.
I přes konzervativní vydavatele a cenzuru se američtí komiksoví autoři odjakživa snažili překonávat hranice možného a ve svých dílech se alespoň trochu přiblížit žité realitě svých dospívajících čtenářů. Proto už na začátku 70. let vědomě porušili cenzurní pravidla a nechali některé vedlejší postavy předávkovat drogami a nejpozději v 90. letech začali alespoň okrajově zapojovat i queer postavy.
Podobně se to má i s reflexí aktuálního politického dění. Právě komentování nových palčivých témat je pro popkulturu zásadní životabudič a superhrdinské komiksy se nikdy nevyhýbaly soudobým kontroverzím. Superman už ve svém prvním příběhu bojoval s justičními omyly a korupcí ve vysoké politice a Captain America na obálce prvního vydání dával přes hubu Hitlerovi i přesto, že se psal teprve rok 1940, Spojeným státům zbýval ještě rok do vstupu do války a kontroverzní krok vynesl ilustrátorům Kirbymu a Simonovi pouliční protesty a policejní ochranu. Tuším, že totožné reakce by i dnes vyvolal queer Superman sázející flákanec Putinovi či Bolsonarovi.
V neposlední řadě je potřeba vyvrátit mylnou domněnku, že atraktivita superhrdinských komiksů spočívá v akčních scénách a prostém ději, kde tedy nemá sex a politika co dělat. Miliardový byznys z nich udělaly hlavně originální motivy dvojí identity a superschopností. Díky nim mohl najednou každý odstrkovaný teenager snít o tom, že žije druhý tajný život coby oslňující ochránce slabých, a jeho existence tak najednou nevypadala zdaleka tak bezvýchodně. Jen těžko bychom našli lepší metaforu poznávání vlastní sexuality a coming outu, a pokud tedy dnes mladý čtenář bůhvíproč sáhne zrovna po nejnovější sérii od DC Comics a najde v ní postavu potvrzující jeho sexuální identitu, je to samozřejmě dobrá věc.
Pokud nechcete podléhat zbytečné hysterii a umělým kauzám, zkuste radši místo senzačních titulků začít číst komiksy, a to hlavně z jiných žánrů a regionů mimo svébytnou scénu amerických superhrdinů. A jestli máte dospívající děti, zajímejte se o to, co skutečně čtou. Nebudete pak tak snadno podléhat konzervativním manipulátorům, kteří se pokoušejí oživit už dávno prohrané bitvy, a ani pokryteckým korporátním vydavatelům, kteří nikdy nepostaví pokrok před zisk.
Je skvělé, že DC Comics uvedl tuto novou postavu, ale dobré úmysly mu budeme moci plně uvěřit až ve chvíli, kdy se do sebe na plakátu nejnovějšího globálního filmového hitu ve vášnivém polibku zakousnou ten pravý Superman s Batmanem. Nikoliv kvůli tomu, že by to snad bylo nějak kontroverzní a provokující, ale naopak proto, že už je to v jiných sférách kultury a společnosti zcela běžné a normální.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.
