Článek
Aleš Plocek by si s dědečkem rád popovídal, ale nemohl se s ním nikdy setkat.
Děda Evžen Plocek před padesáti lety zemřel. Zapálil se 4. dubna 1969 na hlavním jihlavském náměstí. Jeden z lidí, kteří na protest proti poměrům ve společnosti po srpnové okupaci 1968 následovali čin Jana Palacha, poté s těžkými popáleninami bojoval v nemocnici pět dní.
Jeho vnuk Aleš sice dědečka neznal, ale zodpovědně však hlídá jeho odkaz. Doma ukazuje několik pečlivě utříděných fotoalb i dobové dokumenty. „Jeho památku nikdy neznevážím. Budu se snažit dostat jeho odkaz do většího povědomí,“ říká třiatřicetiletý vnuk.
Osud svého dědečka zná do detailů z vyprávění od rodiny, od lékařů i od očitých svědků statečného činu. „I na smrtelné posteli tvrdil, že to byl politický čin. Byl v hluboké depresi z toho, jak zametli s reformními komunisty,“ vypráví vnuk.
Čin Evžena Plocka byl hned z několika důvodů po desítky let takřka neznámý. „Byl to zoufalý čin, v té době už bylo všechno ztraceno. Ale děda je hrdina, přes to nejede vlak,“ říká vnuk Aleš.
Evžen Plocek se od svých dvou předchůdců Palacha a Zajíce výrazně lišil.
Byl to reformní komunista, čelní představitel jihlavské fabriky Motorpal, na jaře roku 1969 mu táhlo na čtyřicet. Věřil v to, čeho dosáhlo pražské jaro, a sovětská okupace i následná normalizace poměrů jej přiměly k činu. „Lidé ho měli rádi. Byl to optimistický člověk. Rodina fungovala, až do osudových let nic nenasvědčovalo problémům,“ popisuje Plocek.
Děda se jako delegát účastnil mimořádného vysočanského sjezdu KSČ a své tehdejší myšlenky shrnuje v dopise „Nevytrhneš, nespálíš!“. Tehdy ještě věřil, že násilí zvítězilo jen dočasně.
Když nepomohly oběti Palacha, Zajíce a cenzura sílila, rozhodl se konat.
Seděl několik hodin v restauraci Alfa na jihlavském náměstí, později si koupil dvě lahve ředidla. U kašny na náměstí tehdy stály stánky. Na pult střelnice ještě odhodil letáky s názvy Pravda je revoluční – Antonio Gramsci a Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit – Evžen.
Události k 50. výročí činu Jana Palacha
„Nenechal žádný dopis na rozloučenou. Jeho motivy nejsou úplně jasné,“ říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Sám považuje případ Plocka za hraniční. „To není žádná dehonestace, ale věcný historický pohled. V jeho krvi se našlo větší množství alkoholu,“ dodává historik.
Spis StB, vytvořený až na podzim téhož roku, dokonce mluvil o 2,95 promile. „Je to absurdní, přitažené za vlasy. Se spisem se podivně manipulovalo, vzorek krve převáželi do Brna, chtěli dědu dehonestovat,“ je však přesvědčený vnuk Aleš.
Říká, že loni mluvil se svědkem, který hořící tělo jeho dědy Evžena Plocka pomáhal hasit. „Ujistil mě, že nebyl nijak výrazně opilý. Vždyť se třemi promile jste zralý na otravu alkoholem, ne nakupování ředidel a škrtání zápalkami. Děda lékařům přiznal, že si dal něco na kuráž. O jeho stavu svědčí, že několik hodin po činu v nemocnici vypovídal. Samozřejmě musel po medializovaných případech Palacha a Zajíce vědět, že jak škrtne sirkou, čeká ho peklo,“ říká Plocek.
Evžen Plocek měl popáleniny druhého a třetího stupně. Zemřel devátého dubna 1969, v době, kdy už byla československá společnost opět ve spárech Sovětského svazu. O činu už se republika nedozvěděla. „Přesto na pohřeb dorazilo asi pět tisíc lidí,“ ukazuje vnuk fotky i dobové dopisy, v němž přátelé i kolegové dědy vyzdvihují jeho čin.
Kvůli cenzuře i nejasnostem musel vnuk dlouho bojovat o dědův odkaz. Jihlavské zastupitelstvo udělilo Evženu Plockovi čestné občanství až na druhý pokus – před dvěma lety, a to poměrně těsnou většinou. „Ve stejném roce v Senátu schválili návrh na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Prezident se však návrhem nezabýval,“ dodává Aleš Plocek.
Letos chce s rodinou navrhnout vyznamenání pro svého dědečka znovu.
„Třeba to vyjde, uvidíme.“
