Článek
Místa, která jsme s pětičlennou skupinkou dobrovolníků vedenou koordinátorem Vlčích hlídek Miroslavem Kutalem navštívili, nesmíme uvádět příliš konkrétně kvůli zvědavcům či lidem, kteří by si chtěli upytlačit vlčí trofej. Musí proto stačit informace, že stopovat vlky jsme se vydali do lesů na česko-polské hranici na Broumovsku. Vlci se na Broumovsko vrátili v roce 2015 po 250 letech.
Vlčí hlídka s trochou nadsázky připomíná houbaření. Jen místo hub (kterých však dobrovolníci za hlídku najdou také požehnaně) hledají stopaři na zemi důkazy o pohybu vlků. Tím nejprůkaznějším je vlčí trus. Vlk je sice šelma podobná psu, ale narozdíl od psa se nekrmí granulemi, proto po krátkém zaškolení poznají jeho trus i dobrovolníci, kteří jsou na své první hlídce. „Starší vlčí trus připomíná takový dred,“ říká s mírnou nadsázkou Kutal.
Na oblíbený účes subkultur však nenaráží náhodou, vlčí trus je totiž plný chlupů a někdy také zbytků kostí. „Z trusu, který posbíráme, je zajímavé zjistit, co různého ti vlci sledovali a kolik procent tvoří domácí zvířata. Nám se ukazuje, že tady máme zhruba jedno procento trusu, ve kterém jsme našli pozůstatky domácích zvířat. Ukazuje se, že vlci se primárně živí divokými kopytníky, jako jsou jeleni či srnci,“ říká koordinátor Vlčí hlídky.
Na naši pochůzku za vlky vyrážíme po turistické stezce, naše představa, že se budeme prodírat zarostlým terénem, totiž byla lichá. Vlci jsou prý při svém pohybu po lese dost podobní lidem – pohybují se většinou po cestách a vyšlapaných pěšinách.
Po zhruba dvou třech kilometrech se nám stále nedaří najít jedinou vlčí stopu. Miroslav Kutal je však zkušený stopař vlků a ví přesně, kam jít. Vede nás na takzvané shromaždiště vlků, kde vlčí pár nechává své potomky a odchází na lov. Úplný laik by místo, přes které prochází nepříliš využívaná turistická stezka, prošel s nulovým zájmem. Je to jen travnatá plocha krytá svahem, na které se povaluje několik odpadků.
Když však Kutal vezme do ruky kus PET lahve a prohlédne si ji, má jasno. Plastová láhev sloužila jako takzvaná vlčí hračka. „Je to úplně rozkousané, takhle by to žádné jiné zvíře nezničilo,“ otáčí v prstech rozcupované hrdlo. Větší lahev, jež leží poblíž, se vlčatům úplně rozkousat nepodařila, díry po zubech, které jsou jak jehličky, jsou však patrné po celé její ploše.
Když začneme místo podrobněji zkoumat, předměty, kterými si vlčata čekající na své rodiče krátila volný čas, začneme nacházet na každém kroku. Stopy zubů nesou další předměty, které by turista s nezájmem přešel – kus pevné plastové plachty, rukavice, která nepozornému cyklistovi vypadla z batohu, silný klacek, ale i zbytky kostí, včetně dvou poctivě ohlodaných čelistí, jež nejspíš patřily srně.
Pak se už začne ozývat vzrušené volání dobrovolníků, kteří postupně nacházejí různě starý vlčí trus. Ten je pro ně mnohem cennější než pohozené hračky. Na místě nacházíme přes deset kusů různě starých výměšků. „Tenhle vypadá na divočáka,“ ukazuje Kutal kolegům kus, ve kterém jsou jasně zřetelné tvrdé štětiny. Podle jeho odhadu byli vlci na místě naposledy zhruba před týdnem. Pak se smečka přesunula jinam.
V tuto chvíli je čas navléknout gumové rukavice a vytáhnout hromadu sáčků, měřítko a mobil. Každý kus výměšku, který na místě najdeme, jeden z dobrovolníků zdokumentuje. Přiloží k němu měřítko, vyfotí ho a ihned jej nasdílí do aplikace, která sdružuje informace z vlčích hlídek z celé republiky. Pak už trus putuje do sáčku a do batohu Miroslava Kutala, který ho po ukončení hlídek pošle do laboratoře.
Ještě kontrolujeme fotopast, kterou dobrovolníci na místě ukryli před několika týdny. Prohlížíme si záběry projíždějícícho cyklisty, lišky a jelena. Vlky však pro tentokrát nezachytila. A potkali někdy vlka i členové hlídek? „Jednou se ho kolegovi podařilo zahlédnout, ale to bylo velké štěstí. Vlk je velmi plaché zvíře, které se člověku vyhýbá,“ říká Kutal a rozptyluje tím obavy lidí, kteří by mohli mít strach vyrazit do lesa, kde byli vlci spatřeni.
Víkendová hlídka, které jsme se zúčastnili, byla organizovaná Hnutím Duha pro dobrovolníky začátečníky, kteří se na ní naučili, jak vlky ve volné přírodě stopovat. Lidé, kteří jsou už proškolení, pak chodí do terénu ve svém volném čase kdykoliv, kdy mají čas a chuť. I díky nim se daří českou vlčí populaci velmi dobře monitorovat.
„Za posledních pět let máme potvrzené, že vlčí populace na českém území se rozrůstá. Máme smečky tady na Broumovsku, v oblasti Ralska, Krušných hor, v Českém Švýcarsku nebo na Šumavě. Je potvrzené, že počet vlků se může i do budoucna zvyšovat,“ říká Kutal.
Genetické analýzy nasbíraného materiálu za poslední roky podle něj prokázaly, že vlci se na české území dostali v případě Broumovska z polského území, do Ralska pak připutovali z Německa. „Patří do středoevropské nížinné populace a urazili 70 až 150 kilometrů. Jedna smečka, která přišla na Broumovsko, se tu rozmnožuje už třetím rokem.“
Návrat vlků na Broumovsko u ochránců přírody vzbudil velké nadšení. Opačné to bylo u chovatelů ovcí v regionu, kterým vlci už několikrát napadli stáda. Farmáři letos v březnu podali žalobu na stát, kterou požadovali umožnění částečného odstřelu vlků v regionu. Soud jejich žalobu však zamítl. Už od roku 2016 jim alespoň Královéhradecký kraj vyplácí odškodné za potrhané kusy a Hnutí Duha se s nimi snaží spolupracovat na změně zabezpečení zvířat v ohradách. Podle farmářů to však nestačí a stále hledají cesty, jak regulaci vlků na Broumovsku prosadit.
Kromě vlčích hlídek pořádá Hnutí Duha i hlídky rysí, které se zaměřují na návrat rysa ostrovida na Šumavu.
