Článek
Většina mamutů na naší planetě vyhynula zhruba před deseti a půl tisíci lety. Vědci věří, že v tom hrál roli pravěký lov a změny životního prostředí. Odhaduje se ale, že v permafrostu arktické tundry zůstávají uvězněny stovky tisíc zmrzlých těl mamutů. V ruské odlehlé oblasti Jakutia se proto lidé vydávají hledat vzácné mamutí kly.
Neohlížejí se přitom ani na přírodu, ani na možné důkazy o tom, jak tato prehistorická zvířata kdysi na naší planetě žila.
Novozélandský fotograf Amos Chapple se před několika lety mezi nelegální hledače mamutí slonoviny vypravil a pod podmínkou anonymity a mlčenlivosti s nimi mohl strávit 14 dní. Během této doby udělal mnoho pozoruhodných fotek a natočil o své cestě i video.
„Co musím říct z pohledu životního prostředí: Když jsem viděl, jak tam byla po hledačích zničená krajina, příliš mě to neohromilo. Oblast Sibiře je tak rozsáhlá, že je vám jasné, že až to tam jednou hledači mamutů opustí, tak se zase vzpamatuje,“ vypověděl v rozhovoru pro Seznam Amos Chapple. „Jedna věc, která je ovšem vážně ohrožená a která tam ovlivňuje i životy lidí, je řeka. Oni z ní berou vodu, pomocí které odstraňují zeminu. A bahno, které vytvoří, se pak dostane zpátky do řeky. Protože je tam podél řeky mnoho nalezišť mamutích klů, které každé patří jiné vesnici, tak v té řece, jež byla kdysi úplně nedotčená, nejsou už žádné ryby. Nemyslím si, že v ní ryby nutně zahynuly, protože to byl pozvolný proces, ale nejspíš odpluly někam jinam.“
Co bylo pro něj největším zážitkem? „Asi okamžik, když ti muži ten mamutí kel našli. Když jsem viděl, jak pomalu vychází z tunelu a mají na ramenou nádherný velký kel. A když vyšli ven, tak jsem najednou viděl ty muže, kteří byli velmi drsní, byli to lidé na hraně zákona a kriminality a i alkoholismu a také za sebou měli velmi těžký život, a najednou je vidíte, jak se radují ze svého nálezu a i jaký mají respekt ke kráse a hodnotě té slonoviny. A to nemyslím jen její finanční hodnotu. To mě opravdu dostalo.“
Kel je nutné očistit. „Všichni se u toho smáli, fotografovali se s tímto starobylým, prehistorickým předmětem. Bylo to něco výjimečného. Měli s sebou také psa, který tam s nimi měl rovněž těžký život – kdykoliv mohl být zabit a sněden. Tak tento pes – fenka, která byla mimochodem velmi roztomilá, se k tomu klu přiblížila a čichala k němu. Díval jsem se, jak si kel očichává a jsem si jistý, že byl pořád cítit pachem toho mamuta. A někde v DNA toho psa byla bezpochyby ukryta vzpomínka na toto pravěké obrovské zvíře, které s jeho předky kdysi na Sibiři žilo. Bylo výjimečné vidět něco takového. Ten pes si evidentně říkal: Co to je?“
Mít možnost zažít takovou věc představuje pro fotografa Chappleho to nejlepší, co jeho práce může přinést: Zaznamenat okamžik, jako byl tento. „Tomu se nic nevyrovná,“ říká.
Podrobnosti v úvodní reportáži. Je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv najdete na tomto odkaze.
