Po krizi nabere Česko zase zpoždění. Má to tři viníky, říká Švejnar

Podle ředitele Centra pro hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a spoluzakladatele CERGE-EI Jana Švejnara se Česko opakovaně neumí z recesí vymaňovat – jak se ukázalo už v letech 2007 až 2009.

Viníky vidí hned tři – vládu, Českou národní banku i státní správu. „Oproti jiným zemím jsme pořád pokračovali o 10 nebo 20 procent níž, místo abychom je dohnali. Politická elita je za to samozřejmě nejvíc zodpovědná. Ale i funkčnost celého aparátu státní správy, do které se ve světě normálně počítá i centrální banka. Schopnost Ministerstva financí s ČNB spolupracovat tak, aby ekonomika šla co nejrychleji zpět nahoru.“

České národní bance ekonom vyčítá, že oproti centrálním bankám nejen u sousedů snížila loni po úderu pandemie úrokové sazby pozdě. Bylo to 16. března. A brzy je začala zvyšovat, minulý týden. „To je hendikep pro naše výrobce. Najednou mají dražší kapitál, dražší financování, které jejich konkurenti nemají, protože ti mají stále nulovou úrokovou míru,“ tvrdí ekonom ve videorozhovoru.

Pro nakopnutí růstu má stát podle Jana Švejnara chytře investovat, nevadí, že na dluh. „My vidíme dluh jako něco negativního. Ve světě se mu říká kredit. Je to o tom, jak se peníze využijí. Většina světa, většina světové ekonomiky jede na dluh. Na kredit. Bez kreditu se nepodniká.“

Další peníze do státní kasy by mohlo přinést zdanění bohatých, velkých podniků nebo nemovitostí. „Nebude se plýtvat nadměrnými metry, lidé si řeknou: Pozor, chci opravdu tak velký byt, který mám? Začne se víc pronajímat,“ věří Jan Švejnar.

A jak dlouho potrvá, než se česká ekonomika rozjede naplno? „Řekl bych, že přinejmenším dva roky, ale může to být déle. A kdyby hospodářská politika byla velmi účinná, tak by to mohl být i jeden rok,“ odhaduje Švejnar.

Co jste si říkal, když jste za oceánem pozoroval, jak se Česko pere s pandemií?

Říkal jsem si, že ta reakce by měla být rychlejší, že bychom se toho měli zbavit mnohem rychleji. Působil jsem tady loni na jaře jako šéf ekonomického poradního týmu Ústředního krizového štábu a potom jsem působil v NERVu. Takže mě trošku překvapilo, jak byla na podzim a celou zimu vláda nepřipravená. Jiné země, třeba jako Belgie, Portugalsko, měly také obrovskou míru nákazy, ale dokázaly to rychle stlačit. U nás to trvalo mnohem déle a bohužel to stálo mnohem víc životů.

Takže váš hlavní pocit je překvapení z nepřipravenosti?

Ano. Protože během léta jsem měli několik měsíců čas. Už jsme měli jarní zkušenost. Věděli jsme, co z opatření funguje, co nefunguje. A vláda mohla přes léto zlepšit chod státních institucí, ať už to bylo Ministerstvo zdravotnictví nebo ostatní – a nějak se to nezdařilo. Takže jsme šli do podzimu pozdě, což bylo asi dáno politicky, že byly volby, a čekalo se s dalšími opatřeními, a potom nebyla dostatečná připravenost na to testovat a trasovat.

Je něco v ekonomickém přístupu v pandemii, čím by se česká vláda od Ameriky mohla inspirovat?

Co nejrychleji naočkovat co nejvíce lidí. To Amerika pochopila a udělala rychleji než Evropa a než my v České republice. A druhá věc je potom samozřejmě nastartovat ekonomiku. Amerika nastartovala spolu s Čínou ekonomiku poměrně rychle. Krátkodobě je důležité zvrátit tu recesi, ten ekonomický pokles v ekonomický růst. Jestliže ekonomika poroste, budou větší daňové příjmy do státní pokladny, to je priorita číslo jedna. A potom je potřeba, abychom ve střednědobém horizontu ekonomiku nastartovali směrem, kam se šinou ty nejlepší, nejvyspělejší země – technologický pokrok, vzdělání lidí, investice do infrastruktury.

Tuzemská ekonomika v prvním letošním čtvrtletí meziročně klesla o 2,4 procenta, za celý loňský rok o 5,6 procenta. Ekonomicky se vrátila o tři roky zpátky. Co to pro nás pro Česko znamená?

Znamená to výzvu. Výzvu pokles vyrovnat, dostat se zpět tam, kde jsme byli předtím, a pak to překonat.

Je to velká rána?

Je to velká rána. Na první pohled se to třeba nezdá, ale obrovská. Nám po velké recesi, která nastala v letech 2007, 2008, 2009 trvalo několik let, než jsme se dostali zpět. I u dalších recesí během posledních 30 let, se vždy ukázalo, že jsme nebyli schopni vlastně dosáhnout tempa růstu, které by zacelilo tu ránu. Takže oproti jiným zemím jsme pořád pokračovali o 10 nebo 20 procent níž. Místo abychom je dohnali. Čili opravdu stojí za zamyšlení, jak formulovat hospodářskou politiku, abychom zvýšili tempo růstu a dostali se na tu trajektorii, kde bychom byli, kdyby nenastal ten pokles.

Čím to je, že jsme byli vždycky trošku pozadu?

Je to funkčností státní správy jako celku. Myslím, že během pandemie jsme si uvědomili, jak složité je, aby spolu jednotlivá ministerstva efektivně spolupracovala. Ministerstvo zdravotnictví mělo největší úkol a tam byly vidět ty nedostatky. Politická elita je za to samozřejmě nejvíc zodpovědná. Ale i funkčnost celého aparátu státní správy, do které se ve světě normálně počítá i centrální banka. Schopnost Ministerstva financí s ČNB spolupracovat tak, aby opravdu ekonomika šla co nejrychleji zpět nahoru.

A vy byste něco České národní bance během pandemie vytkl?

Je to velice elitní, dobrá instituce. Je třeba ji pochválit. Na druhé straně jsou velmi konzervativní. Úrokovou míru snižovali oproti Evropské centrální bance, americké centrální bance nebo jiným bankám později. A nyní přistupují ke zvyšování úrokové míry v situaci, kdy Evropská centrální banka, to znamená celá eurozóna, zvyšování úrokové míry nemá. To je hendikep pro naše výrobce. Najednou mají dražší kapitál, dražší financování, které jejich konkurenti nemají, protože ti mají stále nulovou úrokovou míru, od níž se odvíjejí všechny další úrokové míry.

Česká národní banka však tvrdí, že zvýšením sazeb zabrání tomu, aby se inflace do budoucna vymkla z rukou.

Je to krok, který je sice veden snahou zamezit inflačním tlakům, ale na druhé straně v konjunktuře hendikepuje jak naše exportéry, tak naše podniky, které soutěží s dovozem. Další nešťastný faktor je, že nám zpevňuje koruna. Koruna klesla až na 28 korun za euro, nyní je to k 25. To je obrovský výkyv, pro naše podniky, pro zaměstnance, pro rodiny – bude spíš utlumující než stimulující.

Jak dlouho bude v rostoucí trajektorii HDP vykousnutý ten pandemický zub? Bude to rok, dva?

Bude to záviset na tom, jak si vláda povede v rámci hospodářské politiky. Řekl bych, že přinejmenším dva roky, ale může to být déle. A kdyby hospodářská politika byla velmi účinná, tak by to mohl být i jeden rok. Ale já bych odhadoval, že dva až tři roky. Pakliže tu nebude opravdu velice schopný hospodářský tým, který ekonomiku rozjede. A je možné ji rozjet, protože Spojené státy rostou už velice rychle a některé evropské země půjdou taktéž rychle nahoru.

Co by ten schopný hospodářský tým měl dělat, abychom rostli stejně rychle jako Amerika?

My máme obrovskou výhodu v tom, že máme nízkou míru zadlužení. Měli jsme dluh vůči HDP na 40 procentech, šlo to dolů na 29 procent. Oproti Německu, které je na 70 procentech, Francie na 100 procentech, Itálie ke 160, máme obrovský manévrovací prostor.

Kdybychom dokázali mít efektivní státní investice, ať už je to infrastruktura, v střednědobém kontextu školství, věda a výzkum, musíme vsadit na náš lidský kapitál. Nemáme velké nerostné zdroje. A máme úrokové míry stále nízké.

Takže v tom souboji týmů „v krizi šetřit“ versus „utrácet“ jste vy tým utrácet?

Ano. Je potřeba rozlišit cyklický efekt, kdy jdeme dolů a kdy nahoru, a potom ten dlouhodobý trend. V tom cyklickém jsme teď velice nízko, je potřeba, aby ten cyklus šel zase nahoru, tak si můžeme dovolit chytře, efektivně peníze investovat. Do infrastruktury, lidského kapitálu. A můžeme navýšit schodek rozpočtu a dluh, krátkodobě a střednědobě. Jestliže se nám podaří ekonomiku nastartovat, můžeme mít mnohem menší schodek nebo dokonce přebytek. Tím se zase sníží dluh. Nezapomeňme, a to si lidé často neuvědomují, že zadluženost je dluh vůči HDP a že když roste HDP, tak se zadluženost snižuje. Vždycky od 2. světové války, když byly země hodně zadluženy, tak snížily svoji zadluženost tím, že rostlo HDP víc než tím, že splácely dluh..

Vidíte v praxi investice, které nám k růstu pomůžou?

Například zlepšení některých částí dálnic. Ale je to velmi pomalé.

Vy úplně nepatříte k ekonomům, kteří by se otřásali odporem, když se řekne dluh nebo zadlužení. Přesto, nevidíte hluboké rozpočtové schodky v Česku jako problém? Ostatní státy naplánovaly sice rozpočty s deficitem, ale chtějí je poměrně brzy srovnat.

My vidíme dluh jako něco negativního. Ve světě se mu říká kredit. I u nás, když řekneme kredit, tak to je pozitivní. Dluh není nezbytně negativní, pejorativní, nebo pozitivní. Je to o tom, jak se peníze využijí. Většina světa, většina světové ekonomiky jede na dluh. Na kredit. Bez kreditu se nepodniká.

Jsem zastáncem toho, že jsme krátkodobě v situaci, kdy bychom si měli jako stát vzít kredit, ale chytře ho investovat, nepromarnit. Dlouhodobě je samozřejmě určitá vyrovnanost důležitá. Dluh je příležitost, abychom ekonomiku nastartovali. Jestliže ji nenastartujeme, tak budeme mít velký dluh a nebude ho čím hradit, protože nebudeme mít zvyšující se HDP.

Ale ekonom Tomáš Havránek z Univerzity Karlovy Seznam Zprávám řekl: „Podle prognózy Národní rozpočtové rady má být za 50 let státní dluh 300 procent HDP. Což jsou desítky bilionů korun. To číslo má 14 cifer, tolik nám nikdy nikdo nepůjčí.“ Nemá pravdu?

Myslím si, že prognózy na víc než pět let dopředu nejsou vůbec směrodatné. Nikdo se netrefí 50 let dopředu. Takže bych řekl, že i pět let dopředu je dost idealistická vize, kde ekonomika bude. Protože jestliže se nám podaří nastartovat ekonomický růst, tak není vůbec důvod, proč bychom za tři čtyři roky neměli mít přebytek nebo velice nízký schodek.

Dluh byste tedy neřešil?

Krátkodobě bych ho neřešil, ale měl bych v merku zadlužení vůči HDP.

Máme zhruba tři měsíce do parlamentních voleb. Strany přicházejí s nápady, kde vzít chybějící peníze. Mluví o tom, že je třeba úplně překopat daňový systém. Kam byste, pokud vůbec, sáhl vy?

Daňový systém je příliš komplikovaný. Zjednodušil bych ho. Stále ještě zdaňujeme příliš pracovní sílu. Čili odvody na sociální, zdravotní bych nevybíral z daně na práci, ty se dají vybírat z jiných zdrojů, které jsou pro ekonomiku méně distorzní.

Máme velice nízkou daň z nemovitostí, je nepopulární mluvit o tom, že by se měla zvýšit. Ale kdyby se udělala daňová reforma, kdy by toto zvýšení, a nemusí být masivní, bylo zároveň kompenzováno třeba právě snížením nebo eliminací daní ze mzdy, tak je to něco, co by lidé mohli vidět pozitivně nebo neutrálně.

Jak je to s majetkovými daněmi ve Spojených státech, kde dlouhodobě působíte?

Majetková daň na byty a domy je podstatná. Je to daň, která se vybírá lokálně stejně jako u nás. Lidé jsou na to zvyklí. Ve všech zemích OECD je tato daň mnohem vyšší než u nás. I cizinci, kteří zde vlastní nemovitosti, přispějí do naší státní pokladny, což jinak nepřispívají. Není důvod, proč bychom nemohli mít vyšší daň z nemovitostí společně se snížením daňové zátěže v jiných oblastech.

Popřípadě bych se podíval na to, jak zjednodušit a zvýšit daň ze zisku, zvlášť velkých podniků, které mají obrovské zisky. A není důvod, aby je neměly, to je výborné, že je mají, ale je dobré, aby z nich platily daně.

Co by se stalo, kdyby se v Česku daň z nemovitostí zvýšila?

Nebude se plýtvat nadměrnými metry, lidé si řeknou: Pozor, chci opravdu tak velký byt, který mám? Začne se víc pronajímat. Když se podíváte, jak to funguje ve vyspělých bohatých ekonomikách včetně Švýcarska, tak tam se pronajímá. Jakmile prostě máte nadměrné nějaké metry a můžete je pronajmout, tak je pronajmete samozřejmě. Protože je tam daň. Daň má efekt, že se začne realitní prostor opravdu mnohem lépe využívat.

Zakladatel americké internetové společnosti Amazon Jeff Bezos, šéf automobilky Tesla Elon Musk i někteří další z nejbohatších lidí ve Spojených státech mají za posledních 20 let na kontě minimálně jeden rok, kdy neodvedli státu ani cent na daních. Mělo by se to změnit?

To bylo něco, co v posledních několika týdnech ve Spojených státech vyznělo hodně skandálně. Sám Warren Buffett, jeden z nejbohatších lidí, říkal: Je nemyslitelné, že moje sekretářka platí vyšší daně než já. Takže myslím, že se to bude měnit. Prezident Joe Biden tím směrem chce jít. A řekl bych, že i značná část těch superbohatých lidí je ochotná platit víc. Snaží se legálně docílit toho, že třeba vůbec neplatí žádné daně nebo jenom nízké. A jde o to, co jsem říkal i vůči našemu systému, aby byl jednoduchý, aby nebyly výjimky. Aby se v tom každý dobře orientoval. Aby všichni viděli, kdo je nakolik zasažen.

A myslíte, že by zdanění bohatších bylo prosaditelné i u nás? Kdykoliv se mluví o zvýšení daní, zvedne se samozřejmě vlna nevole…

Není to jenom o zvýšení, to je o změně toho systému. Můžeme vybírat od lidí a podniků třeba i o něco méně peněz, ale efektivním způsobem.

Jak se vybírá efektivněji?

Například daň z přidané hodnoty je efektivnější než daň na pracovní sílu.

A jak se díváte na myšlenku zavedení bankovní daně, o které mluví ČSSD?

Tady bych byl opatrný, zdaňovat jeden určitý sektor je nebezpečné. Je potřeba zjistit předem, kolik daní kdo platí, jak je to účinné. A potom se zaměřit na to, jaký daňový systém mít. Banky jsou poměrně ziskové instituce, částečně z toho důvodu, že zde není dostatečná konkurence. Jakmile je ten sektor velmi konkurenční, tak se zisk smrskne, protože benefit jde spotřebitelům.

Teď žijeme v éře extrémně levných peněz. To začalo už při minulé krizi. Jaký bude dlouhodobý následek toho, že světové banky, Česká národní banka nikoliv, vychrlily během pandemie obrovské množství peněz?

To přesně nikdo neví. Poprvé v situaci, která není válečná, poprvé v době míru, je intervence centrálních bank tak vysoká. Nahromadily svá aktiva do tak velké míry, že financují de facto vlády. Tvoří nový systém, kdy je dlouhodobě bez inflace možné financovat velice silnou vládní intervenci v ekonomice. A udržet tempo růstu, které by jinak nebylo udržitelné. Je zajímavé, že se během několika desetiletí nedostavila inflační vlna tak, jak to mnozí předvídali.

Tvrdíte, že nevíme, co se stane. Ale neříkejte, že nemáte žádné vlastní hypotézy. Nehrají vlády tak masivním „tištěním peněz“ tak trochu vabank?

Jestliže dojde k dlouhodobému ekonomickému růstu jako v 50., 60. letech po druhé světové válce, tak se to vyřeší. Centrální banky budou postupně tuto míru snižovat. To se dělo i v Americe po velké hospodářské recesi koncem 90. let.

Kdyby nastaly další šoky, ať už pandemické nebo jiné, tak se můžeme dostat do situace, kdy jednotlivci a trhy začnou pochybovat o schopnosti vlád a centrálních bank to zvládnout. Dosud nepochybují. Čili dosud ta situace je stabilní. Ten problém by byl, kdyby byla nestabilní. Ale Česká republika je se svou mírou zadlužení ten nejbonitnější klient. Jestliže máme zadlužení, které je prakticky polovinou toho německého – a Německo je výborný klient – tak vidíme, že jsme na tom zatím velmi dobře.

Jak dlouho současná inflační vlna potrvá?

Je pravděpodobné, že bude krátká. Protože u některých surovin, měď, dřevo už vidíme pokles vysoké míry inflace. To předpovídá například Evropská centrální banka, Americká centrální banka. Je pravděpodobné, že s postupem doby dojde k ekvilibraci a že ta inflační vlna bude jenom velmi krátkodobá, vlastně nahradí pokles cen z minulého roku. Protože minulý rok ceny velice poklesly všeobecně. Takže bych zatím nepanikařil, zatím bych řekl vyčkat. A sledovat.