Po havárii jsem se měsíc nemohl hýbat, říká pilot, který přežil vlastní smrt

Jan Rudzinskyj pilotuje různá letadla z různých období, při pádu jednoho z nich přežil vlastní smrt. Historie skupiny The Flying Bulls Aerobatic Team, do níž patří, se začala psát už v 60. letech minulého století.

Co jste naposled pilotoval?

Přelétával jsem letoun ExtremeAir XA42 z naší skupiny The Flying Bulls Aerobatic Team z Lotyšska domů do Jaroměře.

Létáte v této slavné letecké formaci, ale máte také svůj historický akrobatický dvojplošník. Jaké je přesednutí z historie do současnosti?

Jelikož nepřesedám přímo z éra do éra, je to v pohodě. Když mám mezi nimi pauzu, vůbec to neřeším a mé tělo se naladí na ten stroj, ve kterém právě sedím.

Zní to, jako byste to zažil i bez pauzy.

Jednou jsem na malém leteckém dnu vystupoval s dvojplošníkem Bückerem – velmi nadčasové letadlo, ale přece jen je to konstrukce z roku 1934. A pak jsem hned letěl ve dvojici v moderním stroji, a to už znát bylo. ExtremeAir je opravdu extrémně citlivý, a to hlavně na výškové kormidlo, což vyžaduje úplně jinou kalibraci ruky. Právě Bücker ale ze mne udělal lepšího pilota a dal mi hodně dobrých návyků, které mohu využít při létání s akrobatickou skupinou.

Co si můžete ve vzduchu dovolit s jedním letadlem a s druhým ne?

Vzhledem k tomu, že ExtremeAir je mnohem rychlejší, musím být více „před letadlem“. Musím mít kapacitu na to, co bude, a ne jen na to, co se děje právě nyní. Čím je letoun rychlejší a náročnější, potřebuji, aby tato moje kapacita byla větší. Zatímco s Bückerem se létá lehká až něžná akrobacie, limity ExtremeAiru jsou daleko za těmi mými. A toto je dobré míti na paměti. Jedno z nejdůležitějších uvědomění je, že to prostě nikdy nebudu umět (zdůrazňuje poslední slovo). Potřebuju být pokorný.

Jak jste se stal členem Flying Bulls?

To je obtížné popsat. Měl jsem štěstí, že se mě ujal Míra Krejčí, který je pravým křídlem Flying Bulls, a začal mne učit. Samozřejmě jsem pro to sám dělal maximum. Kromě odhodlání ale bylo potřeba i to štěstí. Skupina létá řadu prvků, které nedělá nikdo jiný na světě.

Na jaký prvek jste hrdý?

Jsem hrdý už jen na to, že jsem součástí a mohu být u toho. Je to ale třeba vertikální půlvýkrut s přetlačením do letu na zádech. Dvojité zrcadlo a v něm přemet. Obrácený neboli tlačený přemet.

Je toho hodně a stále se snažíme vymyslet něco nového, kam skupinovou akrobacii posunout. Je to týmová práce a hodně čerpáme z odkazu našich předchůdců. Skupina totiž vznikla už v 60. letech. A loni jsme při výročí šedesáti let trvání zaletěli světový rekord – deset osových výkrutů ve skupině za sebou.

Když letíte sám, v čem je to jiné, než když letíte ve skupině?

V tom je obrovský rozdíl. Když letím sám, mám pro sebe skoro celé nebe. Když letím ve skupině, koukám jen na vedoucí letoun a kopíruju jeho pohyb. Je to extrémně náročné na pozornost a přesnost. Proto mne to tak baví. Někdy si ale užiju i jen to kochání, když letím sám. Skupinové létání bych ale za nic nevyměnil.

Odkdy vás přitahuje létání?

O létání jsem snil odmalička. Celou základní a vlastně i střední školu jsem prolétal.

Jak to myslíte? V duchu?

Ano, ulétával jsem ve svých myšlenkách a představách tam, kde mi bylo dobře. Standardní školství, kterým jsem procházel, jsem vnímal spíše jako navoněný koncentrák. A jakmile to šlo, začal jsem modelařinu. Bohužel, když jsem chtěl jít do aeroklubu, struktury tehdejšího režimu rozhodly, že nejsem vhodný kandidát. To bylo velké zklamání.

Nakonec ale létáte.

Naštěstí přišla sametová revoluce. Nejdříve jsem ale musel vydělat nějaké peníze. Potom jsem začal nejlevnější cestou – paragliding. Následovala ultralehká letadla, ale protože mě vždy lákala akrobacie a ve svých snech jsem vždycky akrobatil, nedalo se jít jinudy. Nakonec to klaplo a já jsem za to ohromně vděčný.

Od létání vás neodradila ani havárie, kdy jste při nehodě doslova přežil vlastní smrt. Při rekonstrukci historické bitvy jste se zřítil s letadlem střemhlav k zemi. Myslíte na to někdy?

Samozřejmě je to se mnou přítomné ve formě jizev. A také zásluhou knížky, kterou jsem o svém létání napsal. Není to ale něco, na co bych myslel denně, i když tehdy jsem si sliboval, že budu vděčnější. Třeba když jsem poprvé po dvou měsících mohl jít sám na záchod, říkal jsem si, že za to budu už stále vděčný. Že bych si ale pokaždé vzpomněl – to bohužel ne.

Co pro vás po pádu bylo nejtěžší?

První měsíc, kdy jsem se nemohl vůbec hýbat. Měl jsem mnohočetné zlomeniny na všech končetinách. Takže jen ležet, bolet, přemýšlet, občas se litovat, a pak se zase sebrat. Bylo to dlouhé a náročné. Jsem proto obrovsky vděčný za podporu všech a hlavně mé tehdejší manželky, která se mnou strávila v nemocnici spoustu času a do toho se starala o naši dceru a také o firmu. To by jen tak někdo nezvládl.

Co vás na létání nepřestává bavit?

Miluju krásu a letadla jsou krásná. Říká se, že éro, které dobře vypadá i dobře létá. Zářným příkladem je třeba legendární Spitfire. Při letu vnímám nadhled a lehkost, kterou na zemi ne vždy cítím. Výzvou je ale zůstat uzemněn a neulétnout, to by mohlo být nebezpečné. Tedy být hlavou ve vzduchu, ale nohama na zemi.

Ve vaší knize Na křídlech racků mě zaujalo, jak jste přestal létat s bílou šálou jako frajer.

Myslel jsem si, že to bude paráda. Překvapilo mě ale, že se ta frajerská šála kvůli turbulencím za kokpitem zvláštně rozvlnila, a tím se začala na mém krku utahovat. Honem jsem se ji snažil dostat zpět do letadla, což jde ale velmi špatně, protože jsem nemohl pustit řízení historického nestabilního letadla.

Seděl jste už za kniplem všeho možného. Na jaká zajímavá letadla rád vzpomínáte?

Těch letadel je opravdu spousta – od Blériotu, s nímž létal první český aviatik Jan Kašpar, přes repliky stíhaček z první světové války, jako je trojplošník Fokker Dr.I, Sopwith Camel, Nieupoirt XI. Také geniální letouny od firmy Bücker. Boeing Stearman, Legendární Zlín Z-50. Beechcraft T-34 Mentor, T-6 Harvard až po skvělý akrobatický XA-42.

Jaké to bylo letět s Kašparovým letadlem starým sto let?

Byla to replika Blériotu a je to skutečná výzva. To letadlo létá prostě jinak než současné stroje, spoustu věcí, které jako pilot umím, musím potlačit a dělat jen to, co funguje v tomhle éru. Na jedné airshow jsem si povídal s Michelem Carlssonem, který vlastní originál Blériota z roku 1919, a zjistil jsem, že je snazší řídit originál než tuto repliku.

Jste také spolupořadatelem známé letecké přehlídky Aviatická pouť. Loni jste ji kvůli koronaviru museli zrušit, letos se konala netradičně. Co bude dál?

Letos jsme udělali alespoň televizní verzi, kdy Aviatickou pouť na ČT24 sledovalo 160 tisíc diváků. Těším se už na příští rok, kdy se chystáme uspořádat výroční 30. ročník.

Který měl být už loni?

Ano, a uděláme to s plnou parádou a skvělým programem.