Po 25 letech jsem se rozešla s manželem. Pracovní život mám klidnější, říká Karolína Peake

Paní Peake, schází vám politika?

Asi bych lhala, kdybych řekla, že ne. Líbilo se mi politiku dělat. Líbila se mi ta každodenní politická práce, už méně ty tahanice a stresy okolo. Můj život je teď o poznání klidnější. Ale vlastně mi to trochu chybí.

Ve vysoké politice jste byla tři roky: V roce 2010 jste se jakožto zástupkyně Věcí veřejných, tehdy nové strany, dostala do Poslanecké sněmovny a posléze do vlády. A z vlády jste v roce 2013, v době skandálu premiéra Nečase, odešla. Co na té době bylo tak povznášejícího? Co vám chybí? Byly to tři roky docela vleklých krizí a skandálů.

Říká se, že si člověk zvykne i na šibenici. Nevím, možná to byl nějaký adrenalin, který byl toho součástí a který je trochu návykový. Ale myslím, že je to práce, ve které jsem se celkem našla, v té veřejné činnosti, v tom, že je to od každého něco, trochu jednání s lidmi, trochu vyjednávání, trochu práce s právem. Já jsem právník. Bylo to takové barevné, od všeho něco. Nebýt těch stresů okolo toho, tak by to bylo moc fajn.

Změnilo se něco ve vašem životě od té doby, co už v politice nejste?

Určitě změnilo. Můj pracovní život je daleko klidnější, možná trochu méně ten rodinný. Po pětadvaceti letech jsem se rozešla se svým manželem. Ale vlastně také velmi v poklidu a s láskou. Takže si nemůžu stěžovat. Je mi dobře.

Odchod z politiky tomu rodinnému štěstí asi tolik nepřál, ačkoliv to většinou bývá opačně.

Nevím, jestli odchod, nebo pobyt v té politice. Myslím si, že se tak nějak sešlo všechno možné. Takové vzájemné vyhoření.

Čím se vlastně dneska zabýváte?

Pracuji v advokátní kanceláři, jsem právník, nejvíc dělám rodinné právo. Rozvody, péče o dítě a podobně. Takže kovářova kobyla.

Takže - když to řeknu cynicky - jste si to musela vyzkoušet i v praxi. V politice jste se zabývala bojem s korupcí, to bylo vaše téma. Tomu se tedy ve své právní praxi nevěnujete?

Sleduju se zájmem, co se na tomto poli děje, jak v politice, tak u nevládních organizací. Musím říct, že se tedy někdy jaksi skepticky směji, ale tomu se přímo nevěnuji. Není to teď moje hlavní parketa.

Byla jsem „holčička Peake“, pak Zeman zjistil, že se můžu hodit:

Dala vám politika něco, co můžete dnes ve své praxi využívat?

Tak já myslím, že jsem se v politice hlavně mnoho naučila sama o sobě.

Například?

Hlavně, že si musím víc věřit, věřit svému vlastnímu úsudku, nedbat na to, co vám říká někdo jiný a jak se tváří někdo jiný. Zpětně musím říct, že můj úsudek většinou býval ten správný a to, co jsem si nechala vsugerovat od někoho jiného, bylo špatné.

Řekla byste, že jste byla v politice naivní? Že jste uvěřila něčemu, co se následně ukázalo jako falešné? Věci veřejné chtěly bojovat s korupcí, měly to ve svém štítu a následně se ukázalo, že jsou prolezlé kdejakým skandálem.

Jak stárnu, tak mám pocit, že kdykoliv se člověk ohlédne rok zpátky, pět let zpátky, deset let zpátky, tak má pocit: ježíš, to jsem ještě tenkrát byla pitomá a naivní! Takže ano, zpětně viděno, v mnohých věcech mám pocit, že jsem byla naivní a nezkušená, ale zcela adekvátně svému tehdejšímu postavení, zkušenostem, věku a tak dále.

Věci veřejné bývaly označovány za stranu jednoho muže, de facto za majetek Víta Bárty, do té doby šéfa bezpečnostní agentury. Následně bylo k Věcem veřejným přirovnáváno hnutí ANO Andreje Babiše. Jak to vidíte vy, která jste tu zkušenost se stranou jednoho muže udělala?

Vidím tam mnoho styčných bodů. S tím, že hnutí Andreje Babiše je daleko profesionálnější, má daleko širší lidskou základnu, v podstatě neomezené zdroje, napojené na zdroje státní. Takže má daleko větší potenciál, než kdy měly Věci veřejné. Ty měly začátek podobný, nicméně to byl daleko více domeček z karet, stojící ještě ke všemu na kuřích nohách.

Bývala jste kdysi také členkou ODS. Před chvílí jste říkala, že vám politika chybí. Takže – pokud byste se do ní vracela, šla byste tentokrát cestou nějaké tradiční politické strany?

Zpětně jsem spíš příznivcem tradičních politických stran, ale vlastně nevím, kterou bych si vybrala. A popravdě řečeno ani nevím, jestli po mně nějaká touží.

Minimálně jako volička si asi vyberete.

Jako volička si někoho nakonec budu muset vybrat a doteď nevím koho, jsem z toho dost zoufalá, nevím, koho budu volit. Myslím, že ty tradiční politické strany mají pevnější základy a nějakou jasnější vizi než ty protestní strany. Nicméně mají tedy velmi těžkou situaci, nejen v České republice, ale v celé Evropě. Čelí obrovským vnitřním i vnějším problémům. Ten boj s těmi novými politickými stranami, které mají obrovské finanční zdroje, typu hnutí ANO, to je opravdu boj Davida s Goliášem. S tím, že v tomto případě není ten David poslední spravedlivý, ale sám má spoustu škraloupů. O to větší je to problém.

Jaká byla vaše zkušenost s prezidentem Milošem Zemanem? On se o vás v jistých dobách nevyjadřoval zrovna lichotivě, dokonce vás jako šéfku frakce LIDEM odmítal zvát na politická jednání, ale v samotném finále vašeho politického angažmá jste ho navštívila dvakrát za sebou a konzultovali jste jisté věci. Dokonce se vyrojily spekulace, jestli jste neprobírali i ten definitivní konec koalice „101“, která tehdy měla po pádu Nečasovy vlády ambici dál vládnout a neumožnit tak vznik Rusnokovy vlády přátel Miloše Zemana. Mluvila jste tehdy s prezidentem na toto téma?

Nepochybně Miloš Zeman ve chvíli, kdy zjistil, že bych se mu mohla hodit spolu s těmi pár poslanci za stranu LIDEM pro hlasování o důvěře Rusnokově vládě, tak trochu otočil v rétorice vůči mně a naší straně a byl daleko přátelštější a vstřícnější. On je obrovský pragmatik. Když se mu někdo hodí, tak je vůči němu příjemný a vstřícný, a když nehodí, tak ho zas takhle zmačká a odhodí. To byl i případ vývoje našeho vztahu.

A co po vás chtěl? Abyste tedy odešla z jednacího sálu, což jste nakonec udělala?

Ne, ne, chtěl, abychom všichni hlasovali pro důvěru Rusnokově vládě.

Získal si tehdy prezident Zeman vaši důvěru?

Ne, ježíšmarjá! Musím říct, že tam byly některé hrozné situace, kdy třeba právě v den, kdy se hlasovalo o Rusnokově vládě, jsem seděla normálně v poslanecké lavici, on byl takhle na dva metry přede mnou a teď tam vykládal, jak jako slyšel, že tady nějaká holčička Peake dostane snad Ministerstvo vnitra výměnou za to, že nebude hlasovat pro tu Rusnokovu vládu. Bylo to takové trapné, negentlemanské, šovinistické, hloupé.

Holčička Peake… Mimochodem to bylo označení, které použil i Václav Klaus.

Jo, jo, jo.

Ačkoliv jste holčičkou nebyla, bylo vám osmatřicet let. Myslíte, že jste těm mužům, politickým matadorům, vadila jako žena? Že vám dávali vůbec najevo, že s vámi se jim vůbec nechce mluvit…

Nemyslím, že jako žena. Spíš jsem se nechovala dost standardně, jak jsou zvyklí v politických kruzích, v tradičních politických stranách. Teď jsem také zaznamenala, jak Václav Klaus říká, že prostě politik a prezident by se vždycky měli rekrutovat ze zaběhnutých politiků. Trošku chápu, že takový člověk je pro ně čitelnější. Mě se možná trochu báli. Nevěděli, co udělám. To je vůbec nějaký můj problém s mužskými, že se mě trochu bojí.

Připadáte si dneska svobodnější, když už v politice nejste a nemusíte tak vážit slova?

Jo, to nepochybně. To nepochybně.

Nesete si z politiky nějaké tajemství, něco, co jste nikomu neřekla?

Nevím, jestli si nesu nějaké tajemství, ale pokud ano, tak ho rozhodně tady nebudu teď vykládat do kamery.

Poté, co propukl skandál Petra Nečase a ředitelky jeho kanceláře a milenky Jany Nagyové, tak jste říkala, že jste s Janou Nagyovou měla velké problémy. Co tam bylo za překážku?

Po pravdě řečeno, tam ani konflikty nebyly. Myslím, že velký problém byla moje nekomunikace s ní. Nejdřív jsem vůbec nechápala, že by měla probíhat. To mně až potom různí emisaři vysvětlili, že pokud chci ve vládě něco prosadit nebo aby něco fungovalo na mém ministerstvu, na mé pozici, tak musím komunikovat s Janou Nagyovou. Já jsem s ní absolvovala dvě schůzky, které mi nepřinesly absolutně nic, jenom jakési pokynutí, že jsem správně udělala, že jsem se objevila, ale spíš to byly samé, čistě kontraproduktivní kroky. Zpětně mi pak někdo říkal - ale já tomu nepřikládám plnou váhu - že jí snad někdo řekl, že mám něco s premiérem Nečasem. To mi připadá naprosto směšné. Jestli to bylo tím důvodem, proč ona neměla potřebu jakkoliv podporovat moji spolupráci v rámci vlády, tak tedy potěš nás pánbůh. Jestli na takovýchto věcech vlády stojí a padají.

To byl tehdy ten okamžik, kdy jste byla po osmi dnech odvolána z funkce ministryně obrany?

Rozhodně si nemyslím, že jsem byla odvolána z funkce ministryně obrany, protože by o mně někdo říkal, že mám něco s premiérem Nečasem, to rozhodně ne. Tam byla spíš asi obava, že jsem začala být příliš samostatná. To mi právě Jana Nagyová řekla, že jsem příliš samostatná, že jsem - když jsem odešla z Věcí veřejných - to s ní nekonzultovala a teď jsem zase nekonzultovala odvolání generála Picka.

Kdybyste byla dnes v situaci jako v roce 2010, ale bohatší o ty zkušenosti, které jste v politice získala, kandidovala byste znovu za Věci veřejné? Nebo měla byste vůbec tu sílu vstoupit do nejvyšších pater politiky?

To se hrozně těžko zpětně říká. Člověk vždycky ta rozhodnutí dělá na základě nějaké momentální situace. Jak jste říkal, v roce 1997 jsem byla rok v ODS. Vždycky jsem tíhla k politice a k veřejnému životu, ale byla to strana, ve které jsem měla pocit, že každý, kdo chce dělat tu normální politickou práci, tak je tou odstředivou silou vyloučen. A pro sebe jsem tam vůbec necítila žádný prostor. Věci veřejné mě oslovily na základě mojí občanské aktivity a řekly: Tady máš politickou platformu a v té své občanské aktivitě pokračuj dál. A to mě bavilo, to jsem dělala nejdřív šest let v zastupitelstvu na Praze 1 a pak tomu nějak osud chtěl, že jsme šli do Poslanecké sněmovny. Zpětně si říkám: Asi bych to rozhodnutí udělala znovu. Nevím, jestli bylo správné rozhodnutí strany Věci veřejné jít do vlády a nebýt v opozici. Myslím, že v tu chvíli jsme nastoupili na horskou dráhu, ze které šlo vystoupit až potom při bouračce.

Co je teď před vámi?

Teď se soustředím spíš sama na sebe a na svoje děti a na celkové zklidnění po tom partnerském rozchodu. Pracuju v advokátní kanceláři. Nekladu si žádné menší cíle než být šťastná.