Plastové bouře a proudění. Vědkyně zřejmě objevila globální fenomén

Janice Brahneyová chtěla studovat vliv spadu obyčejného prachu v americké odlehlé divočině. Jejím cílem bylo zjistit, jaké přenáší prach živiny, jak daleko je vítr odnáší a co se s nimi děje poté, co spadnou na zem. Když ale začala odebírat vzorky, zjistila, že v prachu je čtyřikrát víc plastu, než čekala, a rozhodla se proto své cíle přehodnotit.

Brahneyová spočítala, že na území amerických národních parků a odlehlé divočiny spadne přímo z nebe ročně asi 1 000 tun plastu, což je množství odpovídající materiálu asi z 300 milionů plastových lahví, přirovnala vědkyně s kolegy pro časopis Science. Jde o plasty, které pochází hlavně z vláken koberců a oblečení či sprejů s barvami. Čtvrtinu z nich na místo zanesly „plastové bouře“ z nedalekých měst, zbytek ale pravděpodobně přiletěl z mnohem větší dálky.

Podle Science jde o první zjištění v tom, jak plasty cestují vzduchem, a přidávají se k důkazům, že znečištění mikroplasty se děje hojně po celém světě. „Vytvořili jsme něco, co už nezmizí,“ řekla biochemička z Utah State University. „Právě teď to cirkuluje okolo planety,“ dodala.

Vzorky Brahneyová sbírala v 11 národních parcích včetně Grand Canyonu nebo parku Joshua Tree. Když zkoumala sesbíraný prach pod mikroskopem, všimla si svítivě barevných fragmentů. „Došlo mi, že se dívám na úložiště plastů, což bylo opravdu šokující,“ řekla. Brahneyová na zkoumání znečištění mikroplasty neměla grant, ale rozhodla se do analýzy pustit ve vlastním čase. Po „velmi dlouhém a stresujícím roce“ s víkendovým a nočním počítáním tisíců drobných částic měla první výsledky.

Plasty tvořily asi 4 % veškerého prachu, což je čtyřnásobek očekávaného množství. Asi třetinu vzorku mikroplastů tvořily malé kuličky, které se podle Brahneyové uvolňují do vzduchu z barev ve sprejích. Podle ekoložky specializující se na mikroplasty Chelsea Rochmanové z Univerzity v Torontu jde o zcela nový a neprobádaný zdroj mikroplastů. To ale není zdaleka všechno.

Když Brahneyová se svými kolegy spočítala, že na čtvereční metr americké divočiny v průměru dopadne 132 částeček mikroplastů každý den, začala zkoumat, jak cestují vzduchem, a otevřel se jí další, podle mnohých největší balík zjištění.

Vědkyně zkoumala „trasy“, kterými mikroplasty křižují americké nebe. Použila meteorologické modely a porovnávala je se vzorky na příslušných místech. Zjistila například, že bouře, které přešly přes velká města, s sebou nesly víc mikroplastů než jiné bouře. Dalším zjištěním je, že silný vítr přenáší větší a těžší částice mikroplastů. Vůbec největším objevem ale je, že většina mikroplastů většinou přiletí z velké dálky a spadá většinou v lokalitách s velkou nadmořskou výškou.

Tohle je skutečný „wow“ moment výzkumu, popsala své nadšení ze zjištění Rochmanová. Vědci totiž z toho, že mikroplasty putují z velké dálky a padají hlavně ve vysoko položených místech, usuzují, že s jejich roznášením má co do činění takzvané tryskové proudění, a tedy že mikroplasty putují vysoko v atmosféře napříč celým světem.

Tryskové proudění se odehrává asi kilometr až dva pod hranicí tropopauzy (vrstva atmosféry cca od 9 do 17 kilometrů nad hladinou moře) a rychlostí 100 až 700 kilometrů v hodině ve třech „trubicích“ podél rovnoběžek obkružuje planetu. Brahneyová nyní pracuje se specialisty na přenosu prachu v atmosféře, aby zjistila víc o tom, jak daleko mohou mikroplasty doletět. Částečky plastů v tomto „plastovém cyklu“, jak řekla vědkyně, mohou cestovat roky až desítky let.

Mikroplastů v odlehlé přírodě si vědci všímají i v Evropě. Například loni v dubnu vyšla studie o nálezu vrstvy mikroplastů ve francouzských Pyrenejích. Další výzkumy zase zkoumaly znepokojivou přítomnost mikroplastů v Arktidě.

Podle časopisu Science výzkum americké vědkyně možná přinesl správnou odpověď na otázku, jak se mikroplasty do odlehlých končin mohou dostat.