Článek
Jaké pocity máte, když je vaše země uprostřed konfliktu, který je určitě jedním ze zásadních v novém miléniu?
Myslím, že v tomto hrají velkou roli média. Ta nám ukazují, co si myslet, co cítit, jak vnímat situaci a jak ji pochopit. Většina médií hovoří o nadcházející válce mezi Íránem a Spojenými státy. Já, jako íránský občan žijící mimo Írán, to vidím s určitým odstupem, více střízlivým okem. A určitě tak nesdílím stejný názor, protože co osobně vidím, není válečný dialog, ale vyjednávací dialog. A to pro mě vlastně není nic nového. Je to jen nový scénář pro ty, kteří ze situace těží, a to jsou jak Írán, tak Spojené státy. Vůbec to nevnímám jako nějakou hrozbu války.
Jak těžké je pro vás být v kontaktu se svou rodinou a přáteli?
Jsem s nimi v kontaktu každý den kvůli práci. Není to vůbec těžké. Je pravda, že oni vidí jen tamní zprávy, ale spojit se s nimi není problém.
Íránský filmař Kaveh Daneshmand.
Když mluvíme o médiích, jak se díváte na plačící davy v íránských ulicích?
Víte, já pocházím ze střední třídy, což je jen malý fragment íránské společnosti. A i lidé, se kterými se bavím, pocházejí ze stejného zázemí. Jsou to lidé, kteří jsou spojeni s uměním. Stačí odjet jen sto kilometrů z Teheránu a mění se všechno: jídlo, jazyk, barvy, nastavení přemýšlení, společnost, finanční situace. Dalo by se říct, že v každém městě je úplně jiná skupina lidí. Takže samozřejmě můj pohled se vůbec nedá generalizovat. Ale plačící davy v médiích rozhodně nejsou Photoshop, lidé to opravdu berou velmi emocionálně.
Íránská střední třída ale není zase tak rozdílná od těch zahraničních. I v jiných zemích máte vzdělanou vrstvu, která žije ve městech a velmi se liší od zbytku společnosti. Samozřejmě probíhá spousta vládních kampaní, které na tyto lidi míří. Takže z plačících davů nejsem překvapený.
Dalo by se toto výrazné rozdělení společnosti považovat za jeden z hlavních problémů Íránu?
Nevím. Podle mě je to spíše přirozené. Úplně stejně to vypadá i jinde. I v Praze lidé protestují proti Babišovi, ne celá země. Diverzita je vždycky přítomná. V některých zemích více viditelně, v některých méně. Přirozená lidská vlastnost. Proto to nevidím jako problém, ale jako fakt. Samozřejmě v zemi, kde je spousta názorů a pohledů, je jednodušší vytvořit nějaký konflikt a kontroverzi.
A co jsou tedy opravdové problémy Íránu? Proč vy jste opustil zemi?
Neodjel jsem, protože bych měl nějaké problémy, ale za studiem. Do Prahy jsem šel studovat film. Zůstal jsem tu, protože jsou tu pro mě daleko lepší podmínky. Česká republika daleko lépe sedí mému charakteru. Pocházím z klidné střední třídy a Praha je pro klidnou střední třídu perfektní.
Jaké jsou největší problémy Íránu, je velmi těžká otázka. Rozhodně bych neřekl, že je to něco, co by se dalo hledat v událostech letošního roku, loni nebo v minulých deseti letech. Jedná se spíš o období, o kterém se učíme ve škole. Ne že bych se úmyslně vyhýbal odpovědi, ale je to příliš komplikované. Já osobně vidím problém v tom, že Írán nevnímá své problémy realisticky. Mělo by se dívat na situaci tak, jak je, kde je potřeba to zlepšit a co do budoucna změnit. To se neděje.
Írán je neskutečně bohatý na kulturní historii. Jak to s kulturou v zemi vypadá? Pojí se se současnou politickou situací?
Samozřejmě. Umění je podmíněno životními podmínkami umělce. To znamená, že pokud si země prochází nějakými vzestupy a pády, tak i umění. Možná překvapivě jsou ty turbulence vidět právě nejvíce na kultuře. V íránském filmu, literatuře, hudbě i výtvarném umění určitě vidíme, co se v zemi děje. To říkám i českým přátelům. Pokud opravdu chcete porozumět, co se v Íránu děje, podívejte se na to skrze umění. Jsem si jist, že když vidíte dobrý film, přečtete dobrou knihu nebo posloucháte skvělou muziku, je to vlastně daleko hodnotnější pro vnímání politické situace.
Je to jiné, než když to sledujete v médiích. Jeden den je to pro ně téma a druhý den už je vše zapomenuto. Umění vyvolává dlouhodobou diskusi, specifický zážitek vám zůstává na celý život. Pochopíte íránskou duši, emoce, sentiment.
Jak jsou na tom vlastně umělci v Íránu? Jak moc jsou svobodní?
Mají samozřejmě omezení. O tom není pochyb. Pole, ve kterém se musí pohybovat a tvořit, je limitované. Musejí se ujišťovat, že nepřekračují žádné hranice. Vzhledem k současné situaci jsou ale umělci v Íránu hodně aktivní. Za rok se natočí stovky hraných filmů, tisíce dokumentů a krátkých filmů a to je jen filmový průmysl. Děje se to i v literatuře a hudbě.
Jen v Teheránu jsou stovky galerií a muzeí. Můžete strávit celou svoji návštěvu hlavního města jen přebíháním z jedné galerie do druhé na jednu vernisáž za druhou. Umění je dynamické. Umělci se ale musí vyrovnat s tou situací. Ví, jak na to, jak se v limitech pohybovat, jak to dokonce trochu tlačit a bojovat. Jediné, co umělec může dělat, je to, že vyjádří svoje pocity z omezování svobody skrze svoji tvorbu. A to íránští umělci dělají velmi často.
