Článek
Lékařka z přetížené sokolovské nemocnice má zvlášť v posledních týdnech spoustu takovýchto telefonátů. Patří k tomu nejtěžšímu na její práci. Aby ji množství rodinných tragédií, s nimiž se setkává, nesemlelo, snaží se držet si aspoň trochu odstup. Ne vždy to ale jde.
„Máme spoustu telefonátů denně, jsme v podstatě taková telefonní ústředna,“ řekla dvaatřicetiletá lékařka, která pracuje na covidové interně. „Komunikace s rodinou je jedna z nejnáročnějších věcí. Je strašně těžké jim neustále říkat ty špatné zprávy, mít na telefonu plačící lidi, kterým už pak člověk vlastně nemá co říct, jak je utěšit.“
Mluvit s rodinami přitom považuje za zásadní, zvlášť v době, kdy příbuzní nemohou pacienty v nemocnici navštěvovat. „Snažím se říkat věci na rovinu, nechodit kolem horké kaše,“ vysvětluje. „My už kolikrát na začátku vidíme, že to dopadne špatně. Člověk to pozná. Když jsou ti lidi nemocní a mají hrozně špatný rentgen, tak se rodině už dopředu snažím říkat, že to může špatně dopadnout, aby si do poslední chvíle nemysleli, že je všechno dobré a pak najednou nebyli překvapení,“ líčí.
Na to, jak s příbuznými komunikovat, má podle lékařky, která v Sokolově pracuje něco přes rok, každý z doktorů svůj recept a styl. Díky tomu se od sebe mohou učit. „Špatné zprávy před rokem jsem říkala jinak, než je říkám teď, a určitě se inspiruji u svých kolegů, snažím se od každého si vybrat to nejlepší,“ poznamenává s tím, že je to umění, které ne každý dobře ovládá.
Když dojde na nejhorší, volají doktoři rodinám někdy i uprostřed noci. „Když cítíme, že to hodně prožívají, jsou na toho člověka napojení, že mají velký zájem a jsou z toho špatní a sami nám řeknou, že chtějí informace hned, tak samozřejmě voláme hned,“ říká.
Škála reakcí na telefonát, který v těchto týdnech až příliš často směřuje i k příbuzným čtyřicátníků nebo padesátníků, je široká. Zatímco velká část lidí pláče, někteří se rozčílí a dávají najevo přesvědčení, že lékaři měli postupovat jinak. Jiní zase nezareagují prakticky vůbec, jak jsou zaskočeni. „Pravděpodobně až potom, co položí ten telefon, tak se sesypou,“ myslí si Novotná.
Sama se ze začátku snažila být v takových telefonátech extrémně citlivá a vše s rodinami dlouze probírala. Když ale hovorů prudce narostlo, změnila se. „Když je těch pacientů strašně moc a ten příběh je vlastně stejný, tak má člověk tendenci trošku otupět a říkat to trochu strojově a neempaticky,“ připouští. Zároveň poznamenává, že se stále znovu objevují příběhy pacientů, které se jí hodně dotknou, zvlášť když jde o někoho mladého, po kom zůstanou manželka a malé děti.
Celkově už na matku dvou dětí začíná doléhat to, jak dlouhý boj s covidem je. V práci sice ještě energii najde, doma je to ale horší. „Tam na mě padne únava a nejsem schopná pořádně se věnovat rodině podle svých představ,“ říká. V takových chvílích se musí hodně přemáhat. „Už to trvá hrozně dlouho,“ dodává s tím, že jedna z věcí, co ji drží nad vodou, je skvělý kolektiv v nemocnici.
