Pil jsem čaj s Tálibánem. Vyhrál válku, proč by se měl měnit? říká novinář

„Když mě zajali, řekli mi, že nejde o nic osobního. A vyměnili mě za své přátele, kteří byli v afghánských věznicích, nebo za tři miliony dolarů v hotovosti,“ vypráví v Checkpointu polský novinář Wojciech Jagielski o Tálibánu.

Do Afghánistánu, který v současnosti plní titulní strany médií, podnikl reportér v devadesátých letech a první dekádě nového tisíciletí kolem dvaceti cest. Celkem v této středoasijské zemi strávil dva roky, o nichž napsal mimo jiné knihu Modlitba za déšť, která před lety vyšla i v českém překladu.

„V devadesátých letech jsem takhle mohl přijít k jakémukoliv veliteli guerillové jednotky a požádat ho o rozhovor. Byl jsem v zemi host – vetřelec, ale ne nepřítel. Po roce 2001 jsem byl najednou součástí jedné z válečných stran. Pro mé bývalé kontakty z tálibánských kruhů byl můj bílý obličej a cestovní pas důkazem pro to, že jsem nepřítel,“ vysvětluje tamní poměry Polák Jagielski.

V Checkpointu novinář vyzdvihuje i společenskou důležitost šálku čaje. Ten pil mimo jiné s lídry Tálibánu: „Kdykoliv tam totiž na někoho čekáte, nabídnou vám čaj. Afghánci jsou velmi přátelští lidé – a to všichni. Host je pro ně vzácná osoba. Kdybyste se s tálibánci měla setkat vy jakožto žena, řekli by vám, abyste si zakryla obličej, ale rozhodně by vám také nabídli čaj. Bylo těžké se s nimi domluvit, protože jen málo z nich mluví anglicky. Byla to tedy kombinace domlouvání ‚rukama nohama‘ a šálku čaje. Ten měl v komunikaci své místo.“

Situace v Afghánistánu rychle eskalovala poté, co jej začala opouštět spojenecká vojska. V neděli radikální hnutí Tálibán obsadilo po drtivé většině země i metropoli Kábul a události nabraly rychlý spád. Afghánský prezident Ašraf Ghaní ze země uprchl a Tálibán prohlásil dvacetiletý válečný konflikt za ukončený s tím, že nyní má kontrolu nad Afghánistánem právě islamistické hnutí.

Podle novináře Jagielského je složité shrnout, jak se Afghánci k takovému vývoji staví. „Sledujeme teď Afghánistán z perspektivy kábulského letiště. To ale není celá země. Jsou tam sice tisíce lidí, kteří se snaží ze země uprchnout, neměli bychom ale zapomínat na miliony těch, jimž útěk nikdy nepřišel na mysl,“ podotýká v podcastu.

Afghánistán je tedy podle něj ve skutečnosti země dvou tváří. Tou první jsou právě Afghánci žijící ve velkých městech, v nichž návrat Tálibánu vyvolává přinejmenším velké obavy. „Říkají si: ‚Co to znamená? Změnil se Tálibán? Nebo je stejný jako byl v devadesátkách?‘ Proč by mu měli věřit, že se změnil? Vyhrál přece válku, tím spíše může být jako předtím,“ poznamenává Jagielski.

Druhou stranu podle novináře tvoří venkované – obvykle chudí lidé, kteří sdílejí tradiční, konzervativní hodnoty: „Pro ně nynější situace představuje určitou úlevu. Válka v osmdesátých letech proti sovětské armádě se vedla právě na venkově. Byl to venkov, který trpěl, zatímco velká města prosperovala. Američané a západní armády působily v Afghánistánu posledních dvacet let – a znovu, z venkova se stalo bojové pole. Takže pro venkovany je to úleva, že válka skončila.“

Afghánci nicméně sdílejí hluboký vztek a frustraci, jež v nich zanechala spojenecká vojska. „Viní nás z války i z toho, že ji opouštíme. A ať už teď uděláme cokoliv, budou nás vinit z nějakého selhání. Je to velmi zajímavé, když třeba v Kábulu dojde k bombovému útoku, lidé cítí vztek vůči Západu, ne vůči teroristům. V první řadě proto, že se válka vede kvůli nám – lidem ze Západu. My bychom ji podle nich mohli zastavit, tak jak je možné, že jsme proti Tálibánu nezvítězili. Nerozumí tomu,“ říká v Checkpointu novinář Wojciech Jagielski.

Novou epizodu podcastu Checkpoint si poslechněte nad článkem nebo ve všech podcastových aplikacích.