Pil jsem a nic si nepamatuju, říká soudce stíhaný pro úplatek 100 milionů

Zdeněk Sovák počítá s tím, že v sedmdesáti letech nejspíš skončí u soudu – s obžalobou kvůli korupci nevídaného rozsahu: podle vyšetřovatelů plánoval, že získá úplatek až 100 milionů. Výměnou za to, že jako soudce vrchního soudu zařídí stavební společnosti Metrostav mírnější trest. Detektivové tohle tvrzení staví na desítkách hodin odposlechů: ze soudcova bytu i z auta, kterým jezdil do práce.

Podle obvinění jste chtěl nejdřív 100, pak 50 milionů po Metrostavu, který byl odsouzený v Rathově kauze k zákazu veřejných zakázek, s tím, že dokážete trest zmírnit. Udělal jste to? Chtěl jste po Metrostavu tyhle obrovské peníze?

Nechtěl. A nikdy jsem nepočítal s tím, že by to bylo vůbec realizovatelné. Ale to bude součástí mé obhajoby. Mám vážné argumenty, které bych si v téhle fázi nechal pro sebe. V každém případě jsem nic takového nechtěl spáchat ani jsem neměl reálnou možnost něco takového provést.

Počítáte s tím, že skončíte u soudu obžalovaný za korupci?

No, musím s tím reálně počítat. Vyšetřovatelé se snaží usilovně dokončit vyšetřování v duchu toho, za co jsem byl obviněn.

Předpokládám, že si jako dnes už bývalý zkušený soudce také dokážete odhadnout trest. Hrozí vám až 12 let.

Právě díky tomu, že jsem mnohaletý soudce, tak si to vůbec netroufnu odhadnout. Vyvstává mi před očima například nedávný případ Aleny Vitáskové, bývalé ředitelky Energetického regulačního úřadu, která v roce 2018 dostala od pana prezidenta státní vyznamenání, pak za nějakou dobu osm a půl roku a ve finále byla zproštěna obžaloby. Ale její osobní i pracovní život se naprosto zhroutil.

Policie má ale odposlechy, na kterých o tom plánu otevřeně mluvíte. Říkáte, že je geniální. Nebo mluvíte o „uloupnutí perníčku“. Zkrátka vyznívají tak, že moc dobře víte, co se chystá.

Tady je něco, co si sám neumím vysvětlit. V únoru roku 2018 jsem nečekaně a tragicky přišel o manželku. Zemřela doma, bylo jí necelých 55 let. Byl to velice krutý a bolestný odchod. Teď to trochu přeženu, ale spoléhal jsem na to, že mě už doprovodí do hrobu. V práci jsem dokázal fungovat – i za pomoci mého úžasného senátu. Zatímco osobní život byl v troskách. Vůbec nechci říkat, že jsem ty věty v odposleších nepronášel. Ale jsem udivený, že si z nich vůbec nic nepamatuju. Proto také chci, aby znalec zkoumal, jaký byl můj duševní stav v té době.

To je přece zvláštní: normálně jste soudil, a jak jste zavřel dveře od soudu, nevěděl jste, co říkáte?

A padaly ze mě hloupé žvásty. A hodně jsem pil, měl jsem fáze, kdy jsem pití nezvládal. Začalo to od té doby, kdy manželka zemřela. I přes podporu rodiny jsem se cítil extrémně opuštěný. Když jsem se seznámil s tím, co mi policie klade za vinu, tak jsem byl doslova udivený: já si ty svoje bludné řeči z odposlechů vůbec nevybavuju. Nic z toho. Byl jsem absolutně udivený.

No a zkoumal tedy někdo, jak na tom teď duševně jste? Nebo jak jste na tom byl v době, kdy vás policie odposlouchávala?

Nechala to přezkoumat policie. Zatím předběžný závěr znalce je, že mám mírně snížené kognitivní funkce (schopnost vnímat dění, rozumět mu, reagovat, zvládat úkoly). Ještě je tady ale jedna věc: odcházejí mi ledviny, časem skončím na dialýze. A v té době jsem měl extrémně vysokou hladinu kreatininu (odpadního produktu organismu), což s tím souvisí. Znalec by měl říci, jestli to mohlo také ovlivnit moje rozpoznávací schopnosti.

Proto jsem se na to ptal: jestli můžete uspět s obhajobou, že jste pracoval v důležité funkci a zároveň nevěděl, co kde říkáte?

Jasně, tuhle námitku chápu. Troufám si dokonce říct, že jsem si i v té době udržel velkou míru profesionality. I díky členům mého soudního senátu. Přičítám to tomu, že jsem se v práci dokázal soustředit. A ještě jedna věc: popírám to, co je mi dáváno za vinu, i proto, že jsem fakticky nemohl prosadit nějaký rozsudek proti vůli členů mého senátu. Ani bych za nimi nepřišel s nějakým požadavkem na ovlivnění rozhodnutí. Na to jsem si jich moc vážil. Já měl kvůli dovršení 70 let končit jako soudce s prosincem 2020. I kdyby kauza Metrostavu připadla do mého senátu, tak bych ji určitě neřešil já. Protože taková kauza může v odvolacím řízení trvat dost dlouho a já byl už na odchodu.

Policie říká, že jste sondoval, jestli není možné příznivý trest pro Metrostav zajistit u jiných soudců.

Nic takového jsem nikdy neudělal. A musím říct, že se během mojí kariéry na mě s takovým požadavkem neobrátil ani žádný z kolegů.

Vědělo podle vás vedení Metrostavu, že běží policejní vyšetřování? Že někdo jménem firmy nabízí peníze za nižší trest? Metrostav říká, že jisté nabídky dostal, ale nebral je vážně. Až později podal trestní oznámení.

Já tehdy neměl žádné tušení.

A co si myslíte dnes?

Dneska už vím, že někteří tehdejší představitelé Metrostavu dostávali více nabídek – že nějakou formou může dojít k ovlivnění rozsudku. Pro Metrostav bylo důležité, aby nedostal trest zákazu veřejných zakázek. Ale třeba jen peněžitý trest.

Jako svědek v kauze vystupuje šéf katedry trestního práva a váš přítel Jiří Jelínek. Na odposleších plánujete, že ho oslovíte, aby napsal Metrostavu příznivý posudek, o nějž by se mohlo opřít zmírnění trestu. Jaká byla Jelínkova role? Jednal jste s ním?

Po odchodu do důchodu jsem se chtěl zapojit do činnosti nějaké advokátní kanceláře. Jak jsem říkal, žádné miliony v polštáři jsem neměl, protože jsem – i když jsem měl velice slušné příjmy – peníze hodně utrácel, například za cestování. Možná bylo pro policii zklamáním, když u mě při domovní prohlídce našla v hotovosti jen půlku důchodu. Mimochodem, dodnes jsou ty peníze zabavené. Metrostav dostal jako vůbec první firma trest zákazu zakázek. A já se chtěl v advokátní kanceláři věnovat právě problému trestní odpovědnosti právnických osob. Profesor Jelínek je v tomhle nezpochybnitelná kapacita. Možná úplně nejlepší odborník. Takže jsem po profesoru Jelínkovi chtěl, aby mi o tom napsal nějaké pojednání.

Obecně o trestání firem? Nebo o Metrostavu?

Obecně. Ale vycházelo by samozřejmě z případu Metrostavu. Neměla to být ale obhajoba Metrostavu.

Proč jste se tedy s ním, jak policie cituje odposlechy, domlouvali na schůzce „,mimo uši Bradáčové“, tedy tak, aby o tom nemohla vědět vrchní státní zástupkyně?

To vůbec netuším. V odposleších jsou věci, které nechápu a jsou i mimo můj obvyklý způsob vyjadřování.

Už jste ty odposlechy slyšel nebo četl jejich přepisy? Prý jde o stovky stran.

Ne, na to jsem neměl.

Vypovídáte na policii, nebo si to necháváte před soud?

Rámcově jsem vypovídal, když se rozhodovalo o vazbě. Jinak bych se k některým věcem třeba i rád vyjádřil. Ale jak to má člověk udělat, když o nich nic nevím? Když mám okno? S tímhle odůvodněním jsem policistům vysvětlil, že vypovídat nemůžu.

Podle mých informací si vyšetřovatelé myslí, že jen předstíráte, že jste nemocný a že nemůžete vypovídat. Například proto, že vás novináři zachytili, jak sedíte v restauraci nad skleničkou vína. Proto vás chtěli nedávno vyslechnout, ale zase se jim to nepodařilo. Co se stalo?

Paní vyšetřovatelka a její zapisovatelka zazvonily před třemi týdny u mého bytu a já je – asi debilně – pozval dovnitř. Což jsem nemusel. Chovaly se korektně. Domluvili jsme se, že seženu syna, který mě jako advokát zastupuje, a pojedeme do Dlážděné ulice na výslech. Zřejmě jsem se oblékl, ale když syn dorazil, nepoznával jsem ho. Popadl mě – na to mám takovou setřelou vzpomínku – a probral jsem se u své lékařky, která hned sepsala doporučení na psychiatrii. Strávil jsem tam dva týdny.

Nabídla vám policie, že byste se mohl přiznat a dostat pak u soudu nižší trest?

Než jsem zkolaboval, tak se o tom paní vyšetřovatelka zmínila. Že by to pak skončilo podmíněným trestem.

Nebylo by to pro vás lepší?

Bylo – kdyby se na to dalo spolehnout.

Kdybyste uzavřel dohodu o vině a trestu, tak byste měl rozsudek jistý. Možná i tu podmínku.

Moje úvahy se ubírají jiným směrem: jestli chci na sobě to nakydané bahno nechat. Chci se prát za svou nevinu. Každopádně už teď vím, že se vyšetřovatelé dopustili několika závažných chyb.

Jakých?

To neřeknu. Už dříve jsme ale třeba upozorňovali na jinou věc: v den, kdy mě brali do vazby, jsem se dostal k výslechu u soudu někdy v pět odpoledne. Ale už dopoledne měl soud napsané rozhodnutí, že půjdu do vazby. Trochu jde vyšetřovatelům kauzy také vyčítat, že udělali několika lidem hluboký zásek do ústavních práv na ochranu osobní svobody a domovní svobody. A to na základě udání člověka, o kterém tvrdili, že nevěděli, jakou má minulost. Ale pak se ukázalo, že to vědí velmi dobře.

Teď mluvíme o svědkovi Ladislavu Kirschnerovi, odsouzeném vyděrači a bývalém policistovi, který měl v roli prostředníka dohodnout v Metrostavu úplatek. Ale začal spolupracovat s policií. A díky tomu se detektivové dostali na vás.

On byl odsouzený k sedmi letům a úspěšně se vyhýbal nástupu do vězení. Možná pojal myšlenku, že když se postaví na stranu práva, že se ta jeho kritická situace nějak vyřeší. Což se mu nepovedlo, protože stejně dnes sedí ve vězení. On už něco podobného zažil v minulosti, když měl nastoupit do vězení za jinou trestnou činnost. Tehdy si opatřil posudek, že trpí závažným psychiatrickým onemocněním. Takže se výkonu trestu vyhnul. Takového člověka má policie za hlavního svědka.

Společně s vámi je obviněný Milan Bíba – člověk, se kterým jste podle policie ten obří úplatek plánoval. My jsme zjistili, že je to sedmkrát trestaný podvodník. Proč jste se stýkal s takovým člověkem?

To je strašně dobrá otázka, na kterou se snažím od té doby odpovědět.

A co jste zjistil?

Já jsem v roce 2019 rozhodoval případ loupeže, v němž vystupovali dva Čečenci, dost drsní pánové, pašerák kokainu z Kolumbie, volavka z Ukrajiny… A když jsme potvrdili nepodmíněné tresty, tak se ke mně na schůzku objednal pan Bíba. Uskutečnila se na soudu pod kamerami v takovém bufetu, který tam máme. Od pohledu jsem mu nedůvěřoval, i když se choval velmi přátelsky. To jsem ani tehdy nevěděl, že byl ve vězení a že se nechal přejmenovat: dřív se jmenoval Bandy. Chtěl po mně, abych zvážil pro jednoho z těch odsouzených lepší věznici. Já jsem ho tehdy dost rychle vypakoval. Tím to pro mě zhaslo. Jenže pak přišel znovu, přestože se nic vlastně nedělo. On má sociální talent.

A jak se stalo, že rok poté už jste byli přáteli, nakupoval vám, pral, vozil vás do práce mercedesem…?

Začalo to, myslím, nenápadně. Jednou mi asi nabídl, že mě hodí do práce. Víte, já jsem dost nepraktický člověk a všechny mé manželky byly takovým mým – v dobrém – obslužným prvkem. Je to příšerné, ale já se realizoval v práci, psal knihy, chodil na skleničku – a ony zařizovaly ty praktické věci. Což pak v podstatě převzal Bíba. Stal se pro mě postupně těžko postradatelným.

Kdo přišel s tím, že je možné Metrostav připravit o peníze?

Tutově on. Já na Metrostav žádnou vazbu neměl.

Není to rozpor? Popisujete docela podrobně, jak jste se seznámil s panem Bíbou, ale už si nepamatujete, že jste spolu mluvili ve vašem odposlouchávaném bytě o možnosti získat z Metrostavu 100 milionů?

Bohužel v tom není rozpor. Já bych si na to strašně rád vzpomněl. Sám bych chtěl vědět, co jsem tam naplácal.

Můžete si to přečíst, od policie předpisy odposlechů máte.

No, to se mi zatím moc nechtělo. Ale přečetl jsem si to věrně reprodukované z usnesení o zahájení trestního stíhání.

Nemá si soudce dávat extrémní pozor na to, s kým se stýká?

Samozřejmě že ano. Celé je to úplně ustřelené.

Proč jste mu po prvním zabroušení na téma Metrostav a 100 milionů tedy neřekl, ať hned přestane?

Já si vůbec nejsem vědom, že bych něco takového od něj vyslechl.

Říkal jste, že počítáte, že skončíte u soudu. Je to pravděpodobné, protože v další části kauzy jste obviněný, že jste dostal od advokáta Jiřího Teryngela úplatek 100 tisíc. Opět za to, že zařídíte vstřícnost soudu nejmenovanému obžalovanému. Teryngel se přiznal a už dostal podmínku. Takže tím usvědčuje i vás. Máte vysvětlení, proč to udělal?

Mám. On se ještě v té době nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení za daňovou trestnou činnost. Takže mu hrozilo, že půjde do vězení.

Znáte se přes 40 let. Vysvětlil vám pan Teryngel, proč to udělal?

Vysvětlil mi to přes média.

A vy jste ho pochopil?

Ano.

Je to tak, že v takové kauze prostě od jisté doby každý hraje na sebe? I dva kamarádi?

To jste řekl výstižně.

Podle policejního obvinění vám dal 100 tisíc, abyste – jak říká Teryngel – tyhle peníze předal nějakému soudci, aby si odvolání obžalovaného pořádně přečetl a věnoval se mu. To se stalo?

Teď jste ťuknul na bolavý zub. Podle mého soudcovského ledví to, co Teryngel přiznal, nenaplňuje podstatu trestného činu nepřímého úplatkářství. Pokud někdo dá druhému peníze, aby ten druhý splnil svoji zákonnou pracovní povinnost, tak to já nepovažuji za korupci. V Teryngelově výpovědi je přímo napsané, že nechtěl ovlivňovat rozhodnutí soudu. Jen to, aby se na odvolání někdo pořádně podíval.

Proč jste si od něj ty peníze vlastně bral?

Já mám naivní představu, že je dobré se hájit pravdou. On mi občas dával velmi dobré kousky střeleného srnce, já zase slušné víno. Dal mi tehdy dva tři kousky masa, přijel jsem domů, že to dám do lednice. V tašce byla obálka, myslel jsem, že je to text odvolání. Protože předtím řekl: Je tam i něco pro tebe. Ale byly tam prachy. Už si ani nepamatuju, co to bylo za odvolání, vím ale, že šlo o nějakou daňovou kauzu. Už cestou od Teryngela jsem si to promíchal v hlavě a rozhodl se, že by bylo urážlivé jít za nějakým kolegou s žádostí: pořádně se na to podívejte. Takže jsem tu intervenci neprovedl a při nejbližší příležitosti Jiřímu ty peníze vrátil.