Petříček: Rusko se snaží již delší dobu oslabovat demokracii v Evropě

Rok 2020 znamená i dost rozbouřené moře mezinárodních otázek, konfliktů a událostí. Co vy teď aktuálně považujete za takový problém číslo jedna? Tedy kromě covidu-19.

Z mého pohledu jsou to problémy v širším sousedství Evropské unie. Bělorusko je jedním z problémů. Jsou to ale i otázky týkající se eskalace ve východním Středomoří. Jsou to naši spojenci, kteří se nejsou schopni dohodnout na řešení sporných otázek. A nesmíme zapomenout na to, že v našem jižním sousedství je celá řada konfliktů, které ovlivňují naši bezpečnost v Evropě. I konflikt v Náhorním Karabachu, který je nám relativně vzdálený a nemá přímý dopad na naši bezpečnost, je něco velmi znepokojivého. Minulý týden jsem hovořil s arménským prezidentem, dnes s ázerbájdžánským o tom, že jediná cesta je v přímém jednání obou stran. Tento konflikt nemá vojenské řešení.

Co se týče Běloruska. Česko se docela výrazně angažuje – ať už vaše úterní debata se Svjatlanou Cichanouskou, hospitalizovaní zranění Bělorusové nebo účast českého velvyslance v bytě Světlany Alexijevičové. Narážíte na nějaké překážky, nebo je to prostě daný český úhel – podporovat stranu lidu, stranu Cichanouské?

Je to dlouhodobá pozornost české diplomacie na podporu demokracie ve světě a na ochranu lidských práv. Co motivuje naše kroky například k současné situaci v Bělorusku? Rád bych připomněl, že jsme Bělorusku věnovali pozornost již před prezidentskými volbami, je to jedna ze zemí naší lidskoprávní politiky. Naše podpora občanské společnosti není nic nového a dělali jsme to i předtím.

Podporujeme běloruskou občanskou společnost. Jediné, co chtějí, je, aby se konaly svobodné demokratické volby, ve kterých by si vybrali legitimní zástupce své země, aby žili ve svobodné zemi, která by jim zaručila lepší a bohatší život. Je třeba si uvědomit, že Bělorusko si prochází celou řadou problémů, například těžkou ekonomickou situací, tamní vláda nezvládla ani první vlnu covidu-19 a naopak ji zlehčovala. A to vedlo v očích lidu ke ztrátě legitimity.

Přesto persona Alexandra Lukašenka stále nemá v Evropě úplně jasné „pojmenování“. Přestože jste tento týden odhlasovali v EU uvalení sankcí přímo na něj. Kde jsou ale ty třecí plochy? Kdo z partnerů se k tomu třeba tolik neměl? Nebo to bylo jednomyslné?

Nemyslím si, že by se názory na Alexandra Lukašenka nějak zásadně lišily. Už jsme to řešili v srpnu, jestli Lukašenko má být na tom sankčním seznamu. Bavili jsme se i o tom, že cestu vidíme v politickém dialogu mezi tamním režimem a občanskou společností. Chtěli jsme dát prostor politickému jednání, než abychom přikročili ke kroku, že nelegitimní zástupce Běloruska bude zařazený na sankční seznam. Lukašenko několikrát odmítl jednat jak s občanskou společností, tak se zahraničním, s EU, s OBSE. Vedlo to k tomu, že se EU rozhodla zařadit jej na seznam.

A co sankce vůči Rusku? Ty možná budou ještě o něco výbušnější, co se týče dynamiky mezi Evropou a Ruskem. Jak budou vypadat vztahy v blízké budoucnosti?

Rád bych připomněl, že EU má již šest let pět principů, na základě kterých přistupuje ke vztahům s Ruskou federací. Ty jsme přijali po nelegální anexi Krymu a poté, co vypukl konflikt na východě Ukrajiny. V něm Rusko hraje nezanedbatelnou a zcela ne pozitivní a konstruktivní roli. Jedna z oblastí je, že chceme mít dialog s Ruskou federací, ale je to podmíněno tím, jak se Rusko chová ve svém sousedství. A to i co se týče Běloruska. My to velmi bedlivě sledujeme. I Rusko ví, že naše vztahy nejsou nejlepší. Ale ze strany EU i Česka je v zájmu mít nějaké korektní komunikační kanály. Rusko je velmoc a to tu nikdo nepopírá. V řadě témat máme zájem se bavit i o zlepšení situace, kde čelíme globálním problémům, jako je oteplování, odlesňování… To vše komplikují samozřejmě takové případy, jako je otrava Alexeje Navalného. Tady bylo naprosto namístě, že na to potvrzení otravy reagovala tím, že zařadila další osoby na sankční seznam.

Je hlavním cílem Ruské federace zničit Evropskou unii a podrýt demokracii v Evropě obecně?

Rusko stejně jako další autoritářské státy se snaží již delší dobu oslabovat demokracii v Evropě. Ukazovat, že autoritářské řešení problému je možná efektivnější. Stále více hovoříme o tom, že je tu soupeření té demokratické správy věcí veřejných a toho autoritářského. Já jsem přesvědčen, že je to demokracie, která dlouhodobě zajišťuje lidem lepší a plnohodnotnější život. Možná je Rusko schopné rychleji zbrojit než my, Čína postavit železnici rychleji, to ale neznamená, že je to pro nás cesta.

A jsou Češi v EU spokojení?

Samozřejmě vidím průzkumy veřejného mínění. Myslím si, že Češi si jsou vědomi přínosu našeho členství. Benefity a pozitivní dopady přesahují možná negativa. Na co bych ale asi cílil, je více ukazovat, že to není žádný bruselský diktát, kterému čelíme, ale že je to naše možnost se podílet na rozhodování v rámci celé Evropské unie. Naši ministři jezdí do Bruselu a Lucemburku na jednání Rady, že máme naše zástupce v Evropském parlamentu. Není to o nás bez nás. Musíme ukazovat, co se nám v Bruselu povedlo prosadit.

Připravuje se ale české předsednictví v EU v roce 2022, které má rekordně nízký rozpočet, a lidé, kteří v Bruselu už teď pracují a znají to, tvrdí, že to bude diplomatická katastrofa, mají z toho obavy. Jak se na to tváříte vy? Dá se s tím něco dělat?

Od chvíle, kdy byla zahájena debata o předsednictví, jsem upozorňoval na to, co to členské zemi umožňuje. Půl roku může určovat agendu Evropské unie. Také je to šance výrazně posílit obraz naší země v celé EU. Vždy jsem říkal, že je to příležitost, které bychom se měli zodpovědně zhostit. Příprava nyní probíhá. Dlouho jsme debatu soustředili jen na otázku financí. Z mého hlediska je mnohem důležitější, abychom si nastavili naše diplomatické priority. Co Česko chce ten půlrok dělat.

Bez financí tam ale na to nebude dostatek lidí, kteří by tu agendu určovali.

Já bych tu logiku obrátil. Nemůžeme podmiňovat naše politické zájmy dopředu tím, kolik na to dáme finančních zdrojů.

Pro mnoho lidí je těžko vysvětlitelné, na co se prostředky využívají. Jedním z hlavních přínosů je to, že budeme ovlivňovat priority EU, jaká legislativa se bude projednávat. Pokud budeme mít kvalitně připravené naše priority, tak bychom se měli bavit, pokud jsme na to dali potřebné zdroje. Lidské, pokud na to budeme mít odborníky, kteří tu práci udělají. Jde ale i o finanční zdroje, pokud budeme chtít uspořádat velký summit u nás v Praze, tak to opravdu není o tom, kolik chceme utratit za chlebíčky, ale že chceme ukázat celému světu, že jsme schopni takové akce.

Buďme konkrétní. Chápu, že předsednictví je v roce 2022, ale nepředpokládám, že se bude české směřování nějak naprosto zásadně lišit. Jaké tedy mohou být takové priority pro předsednictví, pro to udávání agendy?

V tuto chvíli probíhá debata mezi resorty. Z mého pohledu to bude určitě posílení bezpečnosti EU a role EU v globálních záležitostech. To je úzce propojeno s ekonomickou prosperitou EU. Chceme se soustředit na nové technologie a také na fungování vnitřního trhu. Jsme země, která hodně vyváží do ostatních států EU a chceme odstranit ty poslední bariéry, které ve vnitřním trhu zůstávají. Z pohledu zahraniční politiky priorita směřuje do východního sousedství a také do zemí západního Balkánu. Pro Česko jsou to tradičně prioritní témata.

Co vaše úloha v české politice? Vy dlouhodobě působíte jako opozice vlastní vlády, nepřijde vám?

Nepřijde mi, že bych byl opozičník. Ale do politiky jsem šel, protože v něco věřím, a to chci dělat jako člen vlády a jako ministr zahraničních věcí. To, že mám na některé věci vlastní názor, je asi pravda. Jsme ale demokratická strana, vedu o tom debaty s kolegy.

Máte pocit, že do zahraničí vysíláme jasný směr a vizi, co se týče zahraničních témat, když ministr zahraničí, premiér a prezident mají často diametrálně rozdílné názory?

Myslím, že je přirozené, že na některé věci máme jiné názory. Když se podíváte po Evropě, nemyslím si, že by všude političtí představitelé mluvili stejně i v rámci politických stran. Jsou tam rozdílné pohledy na věc. U nás se možná až často snažíme hledat to, kde se s názory rozcházíme, ale ne, kde se shoduje vláda, prezident, Poslanecká sněmovna. A toho je daleko více, než kde se rozcházíme. Můžeme se bavit třeba o našem členství v NATO, že chceme být aktivním členem EU, důraz na vztah se zeměmi západního Balkánu. Nemyslím si, že bychom se ve většině názorů rozcházeli. Možná máme jiný akcent, jinak o tom hovoříme.

Kde sám sebe vidíte za pět let?

Nevím, co za pět let. Minimálně další dva roky chci pomoci ČSSD v Praze. Proto jsem se rozhodl kandidovat na předsedu naší pražské organizace. Chtěl bych zvednout určitá témata, která sociální demokracie dlouhodobě má, ale nedostatečně zdůrazňuje. Například téma udržitelnosti, myslím si, že třeba Praha by měla být zelenější město. U toho jsme začali náš rozhovor – otázka solidarity je základní princip sociální demokracie. Solidarita s těmi, kteří se nachází v těžké životní situaci nebo jsou na tom hůř. U nás se to překlopilo pouze v otázku dávky či nedávky a myslím si, že je to mnohem širší téma. Sociální demokracie není strana, která chce, aby lidé brali dávky. Sociální demokracie chce, aby lidé byli vzdělaní, našli si dobrou práci a aby zaměstnavatel nezneužíval jejich práva.

Co kandidatura na prezidenta?

Ještě mi nebylo čtyřicet.

No a až vám bude čtyřicet?

Až mi bude čtyřicet, budu přemýšlet, co dál.

Takže to nevylučujete?

Ne. Ale teď mě zajímá to, kde žiju. Praha je krásná, ale nevyužívá svůj potenciál. Praha má na víc. Je to podle mého středoevropská metropole a podle toho by se tu také měla dělat politika.