Petr Pudil: Pro galerie je krize fatální. Kunsthalle otevřeme až v roce 2022

Připravujete projekt umělecké galerie Kunsthalle, která je pod Pražským hradem nedaleko stanice metra Malostranská. Původně bylo plánováno spuštění na letošní rok, ale přesunuli jste to na jaro příštího roku. Může za to koronavirus?

Ano. My rekonstruujeme budovu Zengerovy transformační stanice na pražském Klárově. Je to poměrně velká rekonstrukce, která se nám v první vlně koronavirové epidemie trochu zpozdila. Takže jsme se rozhodli ten projekt odložit. Budovu dokončíme někdy v polovině letošního roku, ale i s ohledem na přetrvávající hygienická opatření jsme se rozhodli vlastní provoz Kunsthalle otevřít až na počátku příštího roku.

Určitě to narušilo i váš rozpočet, protože každá galerie počítá s příjmy z turismu, které jsou v Praze nezanedbatelné. Přehodnocovali jste plány?

My jsme nezisková a také nevládní instituce. To znamená, že nezískáváme žádné prostředky od státu. Pro nás jsou tedy hlavní příjmy od lidí, kteří přijdou, kteří si koupí lístek, podpoří nás ročním členstvím. Popřípadě máme příjmy z obchodu nebo restaurace. Ale věříme, že nějaká míra turismu se do Prahy zase od roku 2022 vrátí. Věříme, že vakcinace podpořená testováním přinese do společnosti nějakou stabilitu. A že rok 2022 už by mohl být trochu optimističtější.

Na co se Kunsthalle zaměří?

Budeme nabízet krátkodobé výstavy současného a moderního umění. Naše rodinná nadace, která je zakladatelem Kunsthalle, má misi propojovat mezinárodní a lokální umělce a umělecké scény, protože právě v tom dialogu vidíme obohacení. Covid a pandemie nám ukázaly, že je tahle mise možná ještě důležitější. Protože když nemůžou cestovat lidé, tak může cestovat umění a nějaký dialog se právě může v rámci takových institucí, jako je Kunsthalle, odehrávat.

Teď myslíte asi domácí návštěvníky, ne turisty, který přijíždějí za českým uměním?

Samozřejmě - domácí publikum je pro nás důležité, a tak věříme, že muzea nebudou zavřená na věky, že v horizontu několika měsíců se vrátíme alespoň do částečného normálu.

Na co budete hlavně lákat? Můžete říct nějaká konkrétní jména nebo výtvarná díla, která budou tahákem Kunsthalle?

Nechceme být institucí, která má stále vystavenou sbírku. Chceme nabízet krátkodobé výstavy pro co nejširší publikum. To znamená, že věříme, že si k nám najde cestu každý, koho umění trochu zajímá. Ale možná i ten, kdo cestu k umění teprve hledá.

Takže budete trochu osvětová organizace?

Edukace je samozřejmě náplní a misí každé podobné instituce. I my se budeme snažit se tomuto tématu věnovat.

Sám jste sběratelem. Nainvestoval jste do umění řekněme nižší stovky milionů korun. Co jste nakupoval v poslední době?

Naše sběratelská cesta se vyvíjela. Na počátku jsme sbírali víc moderní umění, dejme tomu první poloviny 20. století. V poslední době nakupujeme více současného umění jak českého, tak mezinárodního.

Který český výtvarný umělec vám přijde zajímavý?

Česká umělecká scéna je velmi bohatá a je tady spousta zajímavých jmen a autorů. Určitě i jim budeme chtít dát šanci, aby našli správnou chvíli pro správnou výstavu právě v Kunsthalle.

Neprozradíte tedy, co konkrétně jste nakoupil v poslední době?

Smích.

Nabízíte umělcům i umělecké pobyty. Budete zvát i zahraniční umělce, nebo je to jen pro ty české?

Máme dva rezidenční programy. Jeden je ve spolupráci s Delfina Foundation v Londýně a jeden v New Yorku. A máme různé výzvy. Někdy je výzva určená pro české umělce a kurátory, někdy je pro umělce a kurátory ze střední Evropy. Takže momentálně třeba připravujeme rezidenci jednoho polského umělce v Londýně.

Pandemie kvůli výpadku příjmů nezasáhne jenom vás, ale i veřejné galerie. Jak se podle vás budou muset změnit?

Pandemie přinesla obrovské problémy uměleckým institucím po celém světě. Čím víc ty instituce byly závislé na turismu, tím větší problém mají. Výpadky příjmů se pohybují od 50 do 90 procent, čili je to poměrně fatální věc. Samozřejmě v současné době jsou tyto instituce více či méně podporovány ze státních rozpočtů, ale ani to není možné dělat donekonečna. I možnosti státních rozpočtů jsou omezené. Takže instituce se budou muset přizpůsobit. Musí být flexibilnější, hledat více cest i k lokálnímu publiku.

Tedy hledat jiné zdroje příjmů…

Ano, musí hledat jiný zdroj příjmů. A to třeba specificky tady v Česku nebude úplně jednoduché, protože většina uměleckých institucí je v podstatě součástí státu. A pokud jste součástí státu, je velmi těžké kombinovat veřejné a soukromé peníze. Myslím, že příští vláda bude muset najít cestu, jak obecně financovat kulturu po covidu, protože kultura si to zaslouží a byla pandemií postižená nejvíce ze všech sektorů.

Spolupracujete s českými nebo zahraničními veřejnými institucemi? Vím, že jste členem akvizičního výboru v Centre Pompidou v Paříži.

Spolupráce je pro nás jedna z hlavních hodnot, kterou vkládáme do projektu Kunsthalle. Chceme, aby to byla otevřená platforma, ke které si najde cestu každý, kdo se o umění zajímá, a spolupráce s ostatními institucemi je pro nás zásadní. Takže řada výstavních projektů, které se připravují, vzniká ve spolupráci s velkými mezinárodními institucemi. S manželkou jsme členy akviziční komise v Centre Pompidou, ale také třeba v Tate v Londýně. Máme dlouholetou a velmi dobrou spolupráci s Národní galerií v Praze a mnoha dalšími institucemi v Česku i v zahraničí.

Co to členství v těch komisích znamená? Doporučujete české nebo středoevropské umělce k nákupu právě Centre Pompidou nebo Tate?

Ano, komise schvaluje nákupy umělců ze střední Evropy do sbírek těchto institucí. A jsme rádi, že tu a tam se podaří nákup i některého z českých umělců. Jedna z posledních věcí, která se takto povedla, je nákup díla Anny Hulačové do sbírek Centre Pompidou.

Celková investice do Kunsthalle byla 200 milionů korun na nákup budovy a 350 milionů jste plánovali na rekonstrukci. Tohle se nemění?

Tím, že se stavba prodloužila, se i prodražila, takže to bude o trochu víc. Ale řádově jsou to takové peníze. Vložili jsme je do naší nadace a ta za ně rekonstruovala Zengerovu trafostanici. Slovu investice bych se ale raději vyhnul.

Návratnost asi nebude vysoká. Kolik bude stát roční provoz?

To hodně záleží na zvoleném programu na daný rok. Program je vždy velmi významnou nákladovou položkou. Řádově by to mělo být mezi 60 a 100 miliony korun.

Počítáte jenom s vlastními prostředky, nebo i s donátory?

Počítáme s tím, že Kunsthalle bude získávat prostředky z prodeje vstupného. Počítáme i s tím, že lidé se stanou členy Kunsthalle Praha a zaplatí roční členství, které jim umožní s námi sdílet nejen slevy na vstupném, ale i další doprovodný program a jiné aktivity, které Kunsthalle bude dělat. Ale počítáme samozřejmě i s příjmy od jiných mecenášů, korporací i dalších subjektů.

Jak se díváte na současné valuace výtvarných děl? Na začátku prosince se prodal obraz Františka Kupky za 90,2 milionu korun, což je rekordní částka. Zdá se vám jako investorovi, že jsou takové ceny únosné, nebo to může být bublina?

Nejsem galerista, abych se považoval za nějakého odborníka.

Ale umění nakupujete.

Vidím v tom dvě důležité věci. Jednak lidé obecně v těchto časech mají obavy o své úspory. Vidíme, že státy řeší krizi naprosto bezprecedentním kvantitativním uvolňováním, což fakticky znamená tištěním nekrytých peněz. A také vidíme, že rostou ceny alternativních aktiv. Zlato stojí peníze, které nikdy nestálo. Vidíme prudký růst cen akcií, který není podložen výkonností, ale spíš jakousi vírou v budoucnost. Trh s uměním samozřejmě nestojí stranou.

Ale máme tady i jiné věci, jako je bitcoin. Čili je vidět, že lidé se prostě zbavují peněz, aspoň částečně je ukládají do aktiv, kterým věří. Pokud jde zrovna o Kupku, tak to jsou samozřejmě strašné peníze, na druhé straně Kupka je jeden z mála českých autorů, který má opravdu mezinárodní trh. Táhne i mezinárodní sběratele a kupují ho instituce z celého světa. To je pak trochu jiný úhel pohledu na to, jestli jsou tři čtyři miliony eur hodně, nebo málo peněz, než když se díváte na někoho, kdo má jenom lokální trh.

Kolik současných českých umělců by o sobě mohlo říct, že má širší trh než jenom český? Jsou to jednotky nebo deset dvacet umělců, jichž si všímají v zahraničí?

Ze starší doby, to znamená z 20. století, to není moc jmen. Budou to řádově dvě tři, maximálně čtyři jména, která mají nějakou větší mezinárodní pozornost z hlediska sběratelů. Ale přímo v současném umění už je to trochu jinak. Samozřejmě to není tak vidět, protože současné umění je velmi široké, umělců je spousta. Ale je mnoho českých umělců, kteří mají širokou bázi zahraničních sběratelů. Jiří Kovanda, Krištof Kintera, Eva Koťátková, to jsou všechno autoři, kteří jsou sbíráni zahraničními institucemi i sběrateli.