Článek
Ve svých knihách se bývalý český premiér a předseda Senátu Petr Pithart nezřídka zabýval otázkami souvisejícími s národním obrozením, formováním moderního českého národa, poválečným vysídlením sudetských Němců nebo také rozpadem Československa. Opakovaně se zamýšlel nad tím, o co Češi přišli, když přestali sdílet společný stát s dalšími etniky.
V tomto duchu se Petr Pithart nyní vyjadřuje i k žebříčku „100 nejznámějších rodáků z Česka“, který sestavila redakce Seznamu. Jediným kritériem pro určení pořadí bylo, v kolika jazykových verzích si o dané osobnosti lze přečíst článek na Wikipedii, což napovídá, jak moc jméno dotyčného člověka rezonuje za hranicemi vlasti.
Výsledné pořadí, jemuž vévodí Sigmund Freud a Franz Kafka, se výrazně liší od jiných domácích anket, žebříčků a průzkumů. Zejména v tom ohledu, že vedle „tradičních“ českých velikánů, jako je Václav Havel, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Karel IV. či Jan Hus, obsahuje i řadu osobností z řad českých Němců a Židů.
Jak vy sám takový žebříček čtete?
Čtu jej s velkým zájmem. Zdá se mi to skvělý nápad porovnat náš a „světový“ pohled na naše velikány. Diskrepance jsou značné, nikoli nahodilé a velmi vypovídající. I když asi ne triviální. Jsou zde jistě možné různé výklady. Musíme se ptát: Chybějí v našem „českém“ seznamu Němci a Židé proto, že mluvili německy? Nebo chybějí hlavně ti, kteří tu nežili nebo málo žili? Neumím na to odpovědět.
Nemůže to být dáno i tím, že význam Němců a Židů v naší historii dlouhodobě a možná i záměrně umenšujeme?
Nevím, jestli záměrně. Oni se prostě do naší optiky nevejdou. Ani patrně nevíme, že tím ztrácíme.
Co to vypovídá o nás samotných a o tom, jak nás vnímá svět?
Svět nás snad vnímá jako jiné národy, ale neví – proč by měl vědět – že máme naše osobitá kritéria. Naše kriterium je primárně jazykové, důsledek romantického, herderovského pojetí národa, což se rovná odmítnutí či vyhasnutí zemského, barokního vlastenectví. My nemáme – ani nepotřebujeme – v německém světě samozřejmou dvojici adjektiv böhmisch/tschechisch.
Která osobnost by si z vašeho pohledu zasloužila přednější místo v naší historii, než je jí přisuzováno?
Z výše řečených důvodů třeba právě v Praze narozený a v seznamu uvedený Bernard Bolzano, kněz, matematik a filosof, který se snažil navrhnout identitu založenou na zemském patriotismu. S přijetím jeho představy o společné vlasti Čechů, Němců a Židů by se oba seznamy, český a světový, asi tolik nelišily. Ale jeho představy byly náročnější a přijata byla nakonec strategie jungmannovská – jazyk je rozhodující, tedy vlastně příbuznost, pokrevnost, krev… Tedy cosi přírodního, samozřejmého, nikoli kulturního, náročnějšího.
Změnil se podle vás po roce 1989 nějak zásadně pohled na naše dějiny? Teď nemyslím pohled na dění po roce 1948, ale spíše na dějiny před rokem 1938 nebo před rokem 1918.
Nezměnil, spíše se posílil. Vždyť jsme „konečně sami“! Za pravdu dostali ti, kteří vyskakují a volají: „Čechy Čechům!“ Ze státu s osmi národnostmi v roce 1918 (či spíše 1919 po míru v Saint-Germain jsme zůstali my, etničtí Češi, v historických hranicích, což je nečekaný úspěch, vyplněný maximalistický, spíše tajný, sen. Být bez Němců a přitom v historických hranicích. Jistě, oni si o to vlastně řekli sami – když chtěli domů, do říše, nenapadlo je, že to bude bez území…
Petr Pithart (78)
Narozen v Kladně, vystudovaný právník.
V roce 1968 po osmi letech členství vystoupil z KSČ, v éře normalizace signatář Charty 77, pracoval v dělnických profesích a přispíval do samizdatu.
Po sametové revoluci byl českým premiérem (1990 až 1992) a předsedou Senátu (1996 až 1998, 2000 až 2004).
Byl mimo jiné i ve Společnosti Bernarda Bolzana, která se od 90. let věnovala obnovení česko-německých vztahů.
Nadále působí na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Mohli bychom na tom něco „vydělat“, něco tím získat, kdybychom alespoň dodatečně přijali německé a židovské etnikum za nedílnou součást naší historie?
Ale to se nedá usnést, ani zavést, takové „přijetí“. Na to se musí leda postupně navyknout. Ale ano, stavět to našincům před oči! Je určitě třeba pěstovat vlastenectví, patriotismus a odhalovat, diskreditovat nacionalismus. Nacionalismus nás ničil a ničí, a nejen nás, i Evropu. Patriot je hrdý na své rodáky, což neznamená na své příbuzné po krvi.
Jak moc se naše vlastní vnímání historie promítá do aktuální politické situace? Vidíte nějaké příčiny a následky?
Vidím nepřímou, ale silnou souvislost tohoto úzkého, kmenového pojetí národa s výkřiky sociálně demokratických politiků: „Ani jednoho!“ Jsme v tom úplně sami v Evropě. Na svět za věncem hor anebo také ze dna lavoru se díváme s nedůvěrou, s obavami… Ale to se snad už netýká mladších generací.
