Petr Janyška: Demagogie vyhrála, Kaczyński má volné pole

Od pondělního rána už víme, kdo bude dalších pět let prezidentem Polska. V neděli těsně po uzavření uren byl výsledek na vážkách, ale dnešek už hovoří jednoznačně pro Andrzeje Dudu, vyhrál rozdílem 2,5 % hlasů (Duda 51,2 %, Rafał Trzaskowski 48,8 %).

Co to bude pro Polsko znamenat? Především to, že země půjde dál cestou, jakou mu už pět let vnucuje Jaroslaw Kaczyński a jeho strana Právo a spravedlnost (PiS). Cestou další koncentrace moci do jeho rukou, utužování konzervativní politiky, prosazování názoru, že existuje jedna polskost, jeden model dobrého Poláka, a kdo se do něj nevejde, nemá polské srdce a je nepřítelem. Uvidíme posilování autoritářského režimu. A na několik let konec nadějí na svobodnější život a na toleranci nejrůznějších odlišných názorů a menšin. A naopak posílení katolické církve a její představy Polska jako země 19. století i konflikty s evropskými institucemi.

Tohle všechno by bývalo mohlo vítězství Trzaskowského zvrátit, ale nestalo se. Byť pro to hlasovala téměř polovina Poláků a měla v čele moderního, mladého, energického lídra, který byl během jednoho měsíce s to vdechnout opozici úplně nového ducha.

Tyto volby nebyly střetem Trzaskowského s Dudou, ten byl jen zástupnou figurou. Byly střetem s Kaczyńským, ač ten byl v nich neviditelný; byly o tom, zda bude dál vládnout. On je skutečným vládcem Polska, člověkem, který převrací zemi vzhůru nohama. Nemá sice žádnou ústavní funkci a tedy ani zodpovědnost, je pouhým předsedou vládní strany PiS, každý ale v Polsku ví, že všechno, co se tam dnes děje v politice a vůbec ve veřejném životě, je jen s jeho rozhodnutím či nejméně posvěcením.

To si třeba vyzkoušela před pár lety televizní rada, když odvolala ředitele státní televize. Zapomněla se jen zeptat, zda s tím bude Kaczyński souhlasit. Ten se rozčílil, nařídil rozhodnutí anulovat a ředitel byl druhý den zase ve své kanceláři. O řediteli veřejnoprávní televize rozhodl předseda jedné strany.

S demokracií nemá tento systém moc společného, je bližší Erdoganovi či dokonce komunistické minulosti než západoevropským systémům.

Prezident Duda nehrál za posledních pět let žádnou samostatnou politickou roli, pouze předsedovi PiS podepisoval zákony, které ten nechal odhlasovat. Byl Kaczyńského výtvorem už při prvním zvolení před pěti lety a vděčí mu i za toto vítězství. Objevily se hlasy, že jelikož to bude jeho poslední prezidentský mandát, bude mít snahu vepsat se nějak samostatně do historie. Jeho dosavadní chování tomu ale nenasvědčuje a k něčemu takovému nebude mít ani politickou sílu, ani nástroje.

Kaczyński teď bude mít otevřené dveře k tomu, aby pokračoval ve své konzervativní nacionálně-sociální revoluci. A jistě se pustí do posledních bašt, jež mu odolávají a jež jsou zázemím opozice.

Lze očekávat, že půjde dále cestou centralizace politiky i ekonomiky (svou strategii opírá o velké státní a polostátní firmy včetně bank). Dokončí podrobení soudů politické moci, pokusí se ovládnout dosud nezávislá soukromá média, která ještě kritizují vládu. Už jistou dobu on i jeho okolí mluví o potřebě „repolonizace“ čili znárodnění médií, jež mají zahraniční kapitál. A samozřejmě se pokusí oslabit, ne-li zlikvidovat hlavního mluvčího opozice, deník Gazeta Wyborcza, který stál u prvního volebního vítězství Solidarity v roce 1989 a je mu trnem v oku.

Lze také předpokládat, že udělá vše, aby oslabil města a orgány samosprávy, jež mají v Polsku výraznou roli. Ve všech volbách hlasovala většinově proti němu - a to se nezapomíná (třeba Poznaň teď hlasovala ze 71 % pro Trzaskowského). Nakonec i Trzaskowski je primátorem Varšavy, a Kaczyński mu jistě nezapomene, že se mu pokusil postavit a zbavit ho žezla.

Polsko je už pět let rozděleno na dva tábory, mezi nimiž je stále hlubší propast a stále obtížnější jakýkoli dialog. A tyto volby, agresivita kampaně vládního tábora a jejich státních médií, ten stav jen prohloubily. Přitom země by potřebovala domácí smíření, zakopat válečné sekery a skončit studenou občanskou válku, kterou tam před pěti lety začal Jaroslaw Kaczyński. Včerejší výsledky rozhodně přinesou velkou frustraci a pocit hořkosti polovině národa, která pro Dudu nehlasovala. Trzaskowski nabízel tu propast překlenout.

Celá kampaň druhého kola byla nesmírně emocionální, vypjatá a polarizující, protivník nebyl vnímán jako soupeř, ale jako nepřítel a ztělesnění zla.

To platí především o současném prezidentovi a celém vládním táboru, který na ní pracoval, včetně šedé eminence Kaczyňského. Duda, jinak nepříliš výrazný právník, neváhal populisticky hrát na antiněmecké, antižidovské struny a strašit opozicí. „Němci si klidně můžou postavit sto letišť třeba hned u polských hranic, já chci ale mít velké letiště v Polsku, aby bylo naše, abychom si o něm rozhodovali,“ prohlásil. Jako prezident nemá žádný vliv na to, kde a jaké letiště se bude stavět, šlo ale o to zabrnkat na strunu národovectví. Ve svém posledním projevu stále opakoval slova „rodina a její ochrana, tradice, náš světonázor“. U tradičního venkovského, katolického elektorátu potřeboval vyvolat dojem, že tohle všechno je v ohrožení a že on jej ochrání.

Jaroslaw Kaczynski v ultrakonzervativní katolické televizi Trwam obvinil Trzaskowského, že „nemá polské srdce a polskou duši“, že si „vnější síly uzurpují právo rozhodovat za nás“ a že tyto volby jsou „bojem o civilizaci“ a o „naše hodnoty“. Strašil tím, že v západní Evropě se prý šíří eutanazie a „někde dokonce začíná být povinná“. To nebyl úlet, věděl, že Dudovo voličstvo jsou z velké míry lidé nad 60 let a že taková demagogie u nich zabere.

Nejagresivnější byla ovšem vládní a vládě blízká média. Veřejnoprávní televize se od české velmi liší, už několik let funguje jako orgán jedné strany, vůči vládě je servilní, o opozici mluví jako o nepřátelích, zrádcích, zlodějích. A agresivní tisk „Sieć“, kterému se v Polsku říká „pravicový“, přišel třeba s tvrzením, že Trzaskowski chce v Polsku zavést „masovou, státní pedofilii“.

To vůbec byl podstatný rys Dudovy a Kaczyńského kampaně: vytvořit nepřítele, klidně fiktivního, vystrašit lidi a potom je ujistit, že je před ním ubrání. Zabralo to už v několika volbách, a zdá se, že i tentokrát.

V těchto volbách si vládní tábor vymyslel homosexuály jako hlavní ohrožení Polska. Duda se nestyděl prohlásit, že jsou horším nebezpečím než komunismus, nebo že to nejsou lidé, ale ideologie. A pár dní před volbami přišel s návrhem zavést do ústavy, že homosexuálové nesmějí adoptovat děti. Co na tom, že nikdy nic takového v Polsku nežádali, nemají tam přeci ani možnost registrovaného partnerství, natož manželství. Že jsou menšinou, která se stále víc musí skrývat. Ale hodili se jako černá ovce, jako fiktivní nepřítel. Nemůže to ovšem nepřipomenout 30. léta a jiné skupiny, na které se ukazovalo prstem jako na nepřátelskou nákazu.

Rafał Trzaskowski měl velmi těžkou pozici. Vstoupil do voleb až v květnu, byl znám pouze jako primátor Varšavy. Za sebou měl jen entuziasmus lidí, kteří už měli dost dělení Poláků na „lepší“ a „horší“, na „naše“ a na „nepřátele“, podporovala ho velká města, liberální voliči a všichni, kdo chtěli konec vlády strany PiS. Proti sobě měl vládní tábor s celou jeho mašinérií, takzvaná veřejná média i katolické kruhy.

Jeho kampaň se od Dudovy podstatně lišila. Byla pozitivní, konciliantní, mohl připomínat Zuzanu Čaputovou v bojovnější verzi. Do voleb šel s tím, že nabízí potřebnou změnu, konec kopání příkopu mezi dvěma Polsky a šíření nevraživosti, konec známkování, kdo je a kdo není dobrým Polákem. A že bude silným prezidentem, který bude vyvažovat dosavadní moc, jež má dnes v rukou všechny instituce státu. Zároveň by prý ale neblokoval všechna vládní rozhodnutí, s vládou by prý spolupracoval, ovšem bděl by nad dodržováním ústavy a nedovolil rozklad právního státu, což teď Duda nedělá. Jeho elektorátem byli v 1. kole z poloviny lidé s vyšším vzděláním, mladá a střední generace, především z větších měst.

Výhledy po těchto volbách nejsou pro svobodomyslného Poláka nijak růžové. Trzaskowski se v nich ale zároveň ukázal jako velmi schopný politik, v němž opozice konečně našla svého lídra a který byl s to zmobilizovat ve velmi krátkém čase ohromnou masu občanské společnosti. A ta jen tak neusne. Přestože prohrál, jeho message byla velmi silná a možná se zúročí při příštích volbách do parlamentu. Tam možná opozici povede. Pokud v nich ještě bude mít opozice vůbec šanci.

Reálné jsou i pesimistické prognózy. „Možná to byly poslední demokratické volby,“ shrnul včera výsledek známý politik liberálního tábora Janusz Lewandowski.