Pět operací. Mladá bojovnice z autobusu v tornádu nemůže hýbat jednou nohou

24. června před půl osmou večer. Strašná síla tornáda zvedá u Mikulčic linkový autobus a odhazuje ho desítky metrů. Uvnitř je i čtrnáctiletá Silvie, která autobusem proletí a po dopadu skončí zaklíněná v troskách vozidla u Mikulčic. S těžkými zraněními leží ve vraku více než dvě hodiny, záchranáři se k ní nemohou dostat. Následuje vyproštění a odlet rakouským vrtulníkem do Vídně v kritickém stavu.

První dva dny bojovala o život. Po měsíci má Silvie za sebou pět operací. Ta poslední ale nedopadla dobře. „Silvinka má přetržený nerv, to se našlo na magnetické rezonanci. Při operaci se zjistilo, že to přetržení není čtyři centimetry, ale bohužel deset centimetrů. Našli oba dva konce, ale nelze to spojit. Tak velký chybějící kus se nedá podle lékařů operovat,“ přiznává matka Irena Mackových. Neurochirurgové se podle ní ještě pokusí vymyslet nějaké řešení, ale nyní je poškození nervu neoperovatelné.

Spodní částí této nohy dívka nehýbe. V druhé noze jí chyběl kus tkáně, kromě toho měla zlomené tři krční obratle. Tahle zranění se už hojí. „Nesmí si sednout bez korzetu, ale nákrčník už nemusí mít ani vleže. Jen ty nohy nás trápí. Už ve Vídni u té jedné nohy dostala štěp na místo, kde jí chybí tkanivo. Má tam velkou škaredou propadlinu. Silvinka je chudák nešťastná, když se řekne škaredá. Ale ono se to zlepší, následky tam bude mít ale navždy. Tahle noha je však jinak funkční,“ říká Mackových.

Tento týden Silvii poprvé operovali v Brně, předtím tři týdny ležela ve Vídni. Ve středu udělil Jan Hamáček posádkám rakouských vrtulníků medaili ministra vnitra. „Určitě si jí zaslouží, odvaha sem letět byla velká. Byli úžasní. Já jsem jim za to strašně vděčná. Jsou to pro nás takoví andělé z nebes.“ Mackových si nemůže rakouskou péči vynachválit, nemocnice se jí snažila vyjít vstříc. „Péče byla úžasná, nemůžu si stěžovat.“ Pomohli i Češi, kteří ve Vídni žijí. Mackových měla k dispozici byt, další pomohli s překladem.

Silvie prožila těžký šok. Když mohutný autobus nabral vír tornáda, dívka zřejmě vyletěla ze své sedačky a proletěla celým vozem. Bere proto silná antidepresiva. „Byla u ní psychiatrička, takže nás upozornila, že Silvinka teď bude sledovaná a že se o ní budou starat tak, aby se vyrovnala s traumatem, který zažila.“

Rodiče s dívkou na radu odborníků o katastrofě mluví. Silvie si z osudného večera pamatuje většinu věcí. „Jen tu dobu, kdy letěla tím autobusem, si nevybavuje. Bohužel spoustu ostatního si pamatuje. Ale pamatuje si i na pana Romana, který jim tam pomáhal a staral se o ně. Jak o Silvu, tak o pana řidiče, a který je tam držel za ruku. Dokonce si pamatuje, že jí říkal, že si ji vezme,“ usmívá se Irena Mackových.

Silvie jako správný teenager už má opět u sebe telefon a koukala i na videa z řádění tornáda. „Nemohla tomu ani uvěřit, co se všechno prohnalo. Četla váš rozhovor se mnou, tak teď ve středu jsem jí to vyprávěla celé znovu osobně. Zůstala na mě úplně hledět… I když už to vyprávím poněkolikáté, vždy emoce bohužel na povrch vyplavou. Člověk si vzpomene na tu bezmoc a ten strašný strach, když jsem ji a autobus dlouho hledala. Silvinka na mě zůstala koukat a říkala: ‚Jo, já si to také tak nějak vybavuju, jak jsi tam došla a já jsem se strašně bála‘,“ líčí Mackových.

Jejich dům, ve kterém mají i prodejnu ovoce a zeleniny, byl těžce zničený a přišel o střechu. Za měsíc se na něm udělalo spoustu práce. „Už je to veselejší pohled. Teď už to nevypadá jako demolice, ale stavba. Čeká nás pokládání střechy. Za chviličku snad budeme moci otevřít i obchod, ten stojí. Dlouho nebyla elektrika. Snad začnou lidé trochu chodit, až otevřeme,“ přeje si žena, která pracuje jako kuchařka v místní školní jídelně.

Rodina bydlí v patře nad obchodem. Dům tak nyní kvůli Silvii čeká předělání na bezbariérový. „Silvinka teď momentálně určitě bude mít vozíček. Už jsme tu měli pána, který se díval na plošinu, jak by se to dalo vyřešit. Ale čeká se na řemeslníky i materiál, takže plošina bude nejdřív za dva měsíce.“ Problém budou mít i s interiérem, mají malé místnosti. Aby se v nich dalo na vozíku pohybovat, budou muset vymyslet další stavební úpravy. „Ale všechno půjde vyřešit, nejsme na to sami. Ono to půjde,“ říká s optimistickým úsměvem.

Peníze ze sbírky použijí i na léčbu dcery s nádorem mozku. A Silvii čeká dlouhá rehabilitace, odhadem nejméně rok. Budou se nakupovat pomůcky i vůz, kam bude moci s vozíkem.

Irena Mackových i malý syn, kteří přežili úder tornáda pod střechou, kterou ohromný vichr přímo nad nimi oderval a odhodil, se nyní bouřek bojí. „Když začne trochu foukat, tak malého chytá panika. Byli jsme u sestry a začalo pršet. Malý začal křičet, ať jedeme pryč, že se tam zvedne střecha…“

Irena Mackových si myslí, že extrémní počasí poslední dobou není tak úplně náhoda. „Je těžké dělat teď nějaké závěry. Ale asi si za to my - lidstvo - bohužel trochu můžeme sami. Je to tím, jak se chováme my k přírodě, tak se příroda bude chovat k nám. Tak to vnímám já. Ale nemohu mluvit za ostatní.“