Článek
Pěšky, 2 500 kilometrů, sama jen s krosnou na zádech z Havířova do Istanbulu. Teď je dvaadvacetiletá Nicolette Havlová 55. den na cestě. Překonala hranici tisíc devadesát kilometrů a momentálně prochází Rumunskem.
„Za den ujdu přes třicet kilometrů. Jediné důvody, proč zastavuju, jsou zdravotní. Hned asi druhý týden, když jsem byla ještě na Slovensku, jsem měla problém s Achillovkou. Nějak jsem si ji natáhla. V jednu chvíli mi dokonce začala vrzat, což znamená zánět. Dala jsem si několik dní přestávku, kdy se to uklidnilo. Pořád to leduju, ošetřuju a doufám, že se mi dlouhodobé komplikace vyhnou,“ popisuje studentka marketingu na univerzitě v anglickém Liverpoolu.
V sobotu má dorazit do českých vesnic v regionu Banát, kde se setká s krajany. „Těším se, že dojdu někam, kde se mluví česky. Myslím, že to bude zvláštní. Jdu tak dlouho a najednou budu mít pocit, že jsem se zase ocitla doma,“ vypravuje Nicolette Havlová.
Svou cestou chce zvýšit povědomí o dvou tisícovkách rumunských Čechů, jejichž předci se na Banát přestěhovali v devatenáctém století. Po dobu poutě běží sbírka například na podporu turismu, které místní živí. Teď ale prožívají těžké chvíle, protože tam kvůli koronaviru míří málo lidí.
Nápad propojit cestovatelskou vášeň s podporou banátských krajanů vznikl shodou okolností. Když se dvaadvacetiletá žena rozhodla dojít pěšky až do Asie, věděla, že půjde přes rumunský region Banát. Vznikla vize spojit pouť s něčím užitečným a oslovila organizaci Člověk v tísni. „Rumunsko znám, dělám tam průvodkyni. Moc jsem si ho oblíbila. Pomoc Banátu není něco cizího. Jsou tam Češi, mluví se tam česky, jsou tam české zvyky. Lidé z Banátu jezdí k nám a naopak,“ vysvětluje cestovatelka.
Vstřícní lidé i minuty zoufalství
Rumunsko je jí blízké také vstřícnými lidmi. Obecně prý na své cestě potkává hlavně milé lidi. „Minulý týden jsem procházela malou vesnici, narazila na obchůdek a ptala se paní, jestli je otevřený. Ona ho pro mě otevřela a dala se se mnou do řeči. Nakonec mě vzala k sobě domů a nachystala mi hostinu. Nabídla mi polévku, domácí chléb nebo džem,“ říká Nicolette Havlová.
Podle svých slov se na cestách necítí sama, když se baví s lidmi. Přiznává ale, že občas na ni dopadne splín nebo strach. Třeba jako když se ztratila v nepřehledném terénu.
„Stalo se mi, že jsem dvě hodiny bloudila, motala se na tři sta metrech a nebyla schopná najít cestu. Tři metry jsem šla třeba patnáct minut. Přelézala jsem stromy, válela se v malinách, lezla po čtyřech. Byl to fakt masakr. Vzpomněla jsem si na příběh jedné ženy, jak šla Apalačskou stezkou a ztratila se. Nakonec tam zemřela. Asi pár desítek metrů od stezky. V té chvíli jsem si říkala, že já nezemřu pár desítek metrů od trasy, ale přímo na ní a nikdo mě tu nenajde, protože budu pohřbená pod malinami,“ popisuje dnes už se smíchem studentka.
Na vyhrocené situace je ale z cestování už zvyklá. S rodiči vyrážela do zahraničí odmala a asi v patnácti začala sama nebo s přáteli brázdit svět. „Asi v šestnácti jsme se s kamarády rozhodli, že pojedeme do Vídně. Doma jsem řekla, že budeme spát u kamarádčiny tety, ale ona žádná neexistovala. Nakonec jsme tam spali venku na lavičkách. Takhle jsme strávili čtyři dny, a pak mě i okradli. Bylo to záživné. Zpětně si říkám, že už bych to neudělala. Teď dávám svým blízkým víc vědět, že jsem v pořádku,“ přiznává cestovatelka.
Na cestách se ale sama nebojí. Noci třeba přečkává na skrytých místech. „Když si hledám místo na spaní, tak se koukám, jestli někdo nevidí, kam jdu. Spím tak, že mám po ruce pepřový sprej,“ svěřuje se studentka. Momentálně ale kvůli zranění přespává hlavně na ubytovnách.
Na své pouti z Evropy do Asie se dvaadvacetiletá cestovatelka často setkává s místními.
Nicolette Havlová ujde za den asi třicet kilometrů.
Dojít po svých do Asie
Nicolette Havlová bude pokračovat přes Srbsko, Bulharsko a Řecko do Istanbulu. Jejím velkým snem je totiž dojít po svých z Česka do Asie. Původně plánovala, že tam dorazí koncem srpna, ale zranění termín odsunulo přibližně na půlku září. „Domů se chci vrátit stopem. Myslím, že za čtyři dny bych těch dva a půl tisíce kilometrů mohla dát,“ popisuje mladá žena své plány.
Než dojde do Istanbulu, sbírka na platformě Donio „Po svých pro Banát“ bude pokračovat. Lidé zatím přispěli asi padesát tisíc korun, Nicolette Havlová má vysněný dvojnásobek. „Už teď je to fajn, ale ještě zbývá přes třicet dní,“ přemítá Havlová. Věří, že se to přiblíží třeba částce sedmdesát až osmdesát tisíc.
A věřit by si podle ní měli i lidé, kteří mají chuť zkusit něco nového, ale váhají. „Těm říkám, ať to prostě udělají. Nejhorší variantou je smrt. Když se s tím člověk smíří, je daleko lehčí začít a už ho nic nezastaví,“ zakončuje Nicolette Havlová.
