Článek
Trasu dlouhou přes 1600 kilometrů letos absolvuje více než 150 závodníků, které čeká nejen spousta zážitků, ale také tvrdá dřina.
Zakladatelem unikátní soutěže je extrémní biker Jan Kopka z Jablonce nad Nisou, který má bohaté zkušenosti ze zahraničí. Vlastní závod jel letos ale poprvé a užil si ho až na dřeň…
„Ten závod je o všem. O trpění, o krásách přírody. Dneska zrovna sice trpím, ale jinak jsem ohromně nadšený. Krásný cesty, sjezdy a spousta výšlapů do kopce," dělí se o první dojmy z trati pořadatel Jan Kopka.
Závodníci jsou celou dobu bez zajištění, což znamená, že se musí spolehnout hlavně sami na sebe. Trasa vede přes slovenské vnitrozemí a v Čechách v severní části hor podél polských a německých hranic. A to jak standardním, tak opravdu drsným terénem. Náročná zátěž neodrazuje ani závodníky s handicapem, jakým je i Richard Štěpánek, který se letos na trasu vydal na koloběžce.
„Ten závod je takový můj vychovatel. Poprvé mě zaškolil, pak vyškolil a teď mě prověřuje," říká Štěpánek.
Start, cíl i trasa přírodou jsou pevně stanoveny a závodníci se od ní nesmí vychýlit. Povinností je projet všechny kontrolní body. Kdy a kde spí, jak dlouho jsou na trati nebo jak se stravují, záleží jenom na nich. Už poosmé se letos na soutěž vydal i Petr Ozogán z Liberce.
„Jel jsem to na koloběžce i na kole. Ale pro mě je nejzajímavější jít pěšky, protože chůze je nejpřirozenější pohyb," vypráví osminásobný účastník závodu Petr Ozogán.
Do cíle všichni dorazí v rozmezí jednoho až tří týdnů. Kdo má zájem, může zvolit i poloviční trasu dlouhou 500 mil. Motivace pro účast v drsném klání je pro každého jiná. Někdo si chce prověřit fyzické i psychické schopnosti, pro jiné je to šance, jak posílit sebekázeň.
Zdolat tisíc mil znamená mít kvalitní výbavu. Povinný je balíček poslední pomoci, v němž nesmí chybět kromě kompasu, čelovky a spacáku i pepřový sprej proti zvířatům, desinfekce na menší poranění, píšťalka nebo zrcátko pro vysílání signálů slunečním odrazem. U cyklistů je povinná i helma.
V jakém pořadí závodníci skončí v cíli, není to nejdůležitější, protože zásadní je dojet, dojít, dorazit. Zkrátka, jak by řekl jeden z věrných účastníků, handicapovaný Richard Štěpánek: „Vzdát to můžeš až zítra."