Pelta odzbrojoval kouzlem vtipného primitiva, vinen je i stát, říká Ondráčka

Druhým celotýdenním „turnusem“ pokračuje u Městského soudu v Praze hlavní líčení ve věci obžaloby několika fyzických a právnických osob, které státní zástupce viní z údajných manipulací při rozdělování státních dotací Ministerstva školství určených v roce 2017 pro oblast sportu.

Hlavními figurami jsou mezi obžalovanými sportovní bossové Miroslav Pelta a Miroslav Jansta, významnou roli hraje i Simona Kratochvílová, někdejší náměstkyně ministryně školství Kateřiny Valachové.

Nad tím, z jakých kořenů kauza vyrostla, i nad tím, zda jsou v současné struktuře zastřešené Národní sportovní agenturou vytvořeny podmínky pro průzračnější model rozdělování financí, se v rozhovoru pro Seznam Zprávy zamyslel David Ondráčka, protikorupční expert, který vede českou pobočku nevládní organizace Transparency International. A nešetří přitom skepsí.

Pánové Pelta či Jansta se u soudu obhajují tím, že je Ministerstvo školství ke spolupráci nad rozdělováním dotací samo přizvalo. Já osobně chápu celou tu kauzu do jisté míry tak, že se u soudu posuzuje, zda míra jejich lobbismu a ingerence nebyla už takříkajíc přes čáru, tedy nezákonná. Shodneme se?

Ta kauza vlastně řeší nesystémovost financování českého sportu. A samozřejmě hledá tu vámi zmíněnou hranici, zkoumá, zda ji nepřekročili do trestní roviny. Jako hlavní obviněný by měl v tom případu asi vystupovat neschopný stát, který dlouhodobě nebyl schopen vytvořit jasná pravidla pro rozdělování veřejných peněz v této oblasti.

Řekněme od krachu původní Sazky v roce 2011.

Ano, tehdy sport přišel za státem s nataženou dlaní. Ubíhala další léta, zmíněná chybějící pravidla se pořád nevytvářela. A tak to vakuum začali zaplňovat všichni ti sportovní funkcionáři, nebo chcete-li velcí hráči v oblasti českého sportu. Když zapátrám v paměti, slyšel jsem od nich opakovaně, že na ministerstvu sedí pár neschopných úředníků, a proto jim musí vypomoci a celé to vlastně zadministrovat za ně, aby se daly nakupovat kopačky a aby se dalo svítit v sokolovně.

Zhruba ve stejném duchu to obžalovaní líčí i u soudu.

Zmínění lidé do těch procesů vstoupili i se svými osobními zájmy, respektive se zájmy sportovních svazů či klubů, s nimiž byli spojeni. A začali uplatňovat i své představy o tom, jak by to financování ze strany státu mělo být prováděno. Ministři školství a jejich náměstci, kteří se na tom úřadě točili jak svatí na orloji, pak po každé té personální změně naráželi na připravený systém, kterému nebyli schopni čelit.

Vraťme se k té kauze samotné, jak osobně vnímáte stupeň provinění obžalovaných?

Soud zkoumá, zda docházelo k dotačním podvodům, k ovlivňování dotačních programů, ke zneužití pravomoci. A z mého osobního pohledu tam u několika lidí podle dostupných informací k naplnění skutkových podstat popsaných v zákonech patrně došlo. Konkrétně si myslím, že nejhlouběji jsou v tom namočeni bývalá náměstkyně Simona Kratochvílová s Miroslavem Peltou, u nichž je všechno ještě doplněno tou jejich milostnou telenovelou, v jejímž rámci dost možná překročili trestní hranice.

A ostatní?

U nich je otázkou, zda jim soud prokáže přímé zavinění. To mluvím třeba o panu Zdeňku Břízovi (tehdy šéfovi odboru sportu na MŠMT), tam je to, myslím, tak fifty fifty, jestli došlo k porušení jeho povinností, nebo ne. U ostatních sportovních činovníků, třeba u pana Jansty, by musel státní zástupce patrně prokázat, že vše bylo od začátku směřováno k tomu, aby České unii sportu zařídil nějakou přímou výhodu. Ano, celý ten případ je o tom, kam až smí sahat sportovní lobbing. A kde je ta hrana, za níž už nesmí. Zároveň jde o obžalobu pokřiveného systému, který stát nedokázal dlouhodobě narovnat. A tihle lidé v tom začali hrát svoje hry.

V éře ministrů školství Marcela Chládka a Kateřiny Valachové fungoval při MŠMT orgán, který se jmenoval Národní sportovní rada. V ní zasedali „generálové“ českého sportu včetně těch obžalovaných. A byli to oni, kdo tam víceméně definovali dotační programy, které pak ministerstvo vyhlašovalo. Co tomu modelu říkáte?

To je právě ta pokřivenost. Měl by to být stát, ministerstvo, kdo navrhne strategii, koncepci, a na ni naváže rozdělování peněz.

S tím, že představitelé sportu se k té koncepci a návrhům, dejme tomu, vyjádří.

Ano. Poukáží na praktické dopady a detaily, k nimž by mohly vést. A ministerstvo ty připomínky případně zapracuje. Ale stále by právě ministerstvo mělo být tahounem systému. Jenže my se ocitli v situaci, kdy toho nebylo dlouhodobě schopno. Ve vzniklém vakuu převzala otěže ta sportovní rada a začala sama určovat, jak to vlastně bude. Začali si psát programy sami pro sebe a začali se vciťovat do toho, že jde o peníze, které by oni měli rozdělovat.

Na státu vlastně zůstalo jen to, kolik peněz jim do toho jejích systému vloží.

Ano, jaké částky tam alokuje. A sportovci zároveň pořád zdůrazňovali, že potřebují větší stabilitu těch peněz, tím pádem vlastní rozpočtovou kapitolu. A aby těch peněz bylo víc. Cílem Janstů a spol. bylo tedy zřízení Ministerstva sportu s rozpočtem dvanáct miliard, aby se dorovnali Ministerstvu kultury. To byl jejich argument. A dneska to nově vzniklá Národní sportovní agentura vlastně naplňuje. A dvanáct miliard už prakticky alokovaných mají.

Ano, naposledy byla pro příští rok zmíněna částka 11,8 miliardy korun… Zmíněná Národní sportovní rada, jež působila při MŠMT, se v minulosti chovala vyloženě exekutivně. Když měli například akademici univerziádu až v Koreji, rada jim schvalovala vyšší dotaci na cestovní náklady. Nyní byl orgán s velmi podobným názvem, Národní rada pro sport, ze zákona zřízen i při Národní sportovní agentuře. A všichni se dušují, že je to něco úplně jiného, že jde o orgán čistě poradní. Co vy na to?

Na mě to působí tak, že je to v bledě modrém to samé. Že se jen přemalovala cedule, ta rada je obsazena vlastně stejnými lidmi a doplněna několika sportovními celebritami.

A politiky.

Tak. Z mého pohledu nejde o systémovou změnu. Klientelismus byl v té sféře budován třicet let nebo ještě déle. A není důvod myslet si, že by se ti lidé začali najednou chovat úplně jinak. Ale mohli by teď být znejistěni právě tím soudem. To je externí faktor, který do toho prostředí jednou za čas zasáhne a určí: „Tohle už je přes čáru. A možná za to někteří z vás budou i pykat.“ Když se ve fotbale před lety řešila kauza Horník, byť to celé bylo na trochu jiné úrovni, také to prostředí celé znejistělo. A řeklo si, že takhle jako dosud asi nebude možné ty zápasy kupovat pořád dál. Přinejmenším si začali dávat větší pozor.

Agenturu vedenou MIlanem Hniličkou tedy vnímáte jako slepou stezku?

Její vznik podle mě není apriori špatně, dává smysl. Ale musí to být opravdu ona, kdo bude diktovat strategii a koncepci sportu. Mnohé se musí odvíjet od úplných a funkčních rejstříků sportovců. A také rejstříku sportovišť. Aby i investiční programy byly rozumné a regionálně rozvrstvené. Stavět úplně novou instituci na zelené louce není vůbec jednoduchá věc. A nejsem si jist, jestli je rozumné, aby hned letos vypisovala dotační programy na příští rok. Tím se trochu odsuzuje k tomu, aby to vypsala velmi podobně, jako to předtím dělalo Ministerstvo školství. A žádnou změnu to nepřinese. Ale nechci jen lacině kritizovat. Dát ty rejstříky správně dohromady a provázat je s dalšími databázemi, aby to dávalo smysl, to je ohromně těžká práce. Nicméně tohle je klíčová cesta k tomu, aby vyplácení dotací na takzvané černé duše přinejmenším ubývalo. A ještě jedna věc je potřeba.

Povídejte.

Provádět alespoň namátkové kontroly, aby to prostředí dostalo signál, že není možné prostě jen opsat třídní knihu a vést všechny děti jako aktivní sportovce, například. To se dosud prakticky nedělalo.

Vraťme se zpátky ke kauze, která se teď řeší u Městského soudu v Praze. Zveřejněna byla i část odposlechů, pořízených v bytě na pražském Senovážném náměstí, který náměstkyni Kratochvílové k její osobní potřebě poskytoval tehdejší předseda fotbalové asociace Pelta. A z těch odposlechů víme, že tam ti dva diskutovali mimo jiné také o rozdělování investičních dotací. Podle klíče: Tohle tam musíme dát, to je od premiéra. A tohle taky, to je projekt z okrsku od toho či onoho politika. Co říkáte na to, že se to celé „administrovalo“ v soukromém bytě a v tomto obsazení?

Miroslav Pelta je samozřejmě super vtipný čáp. Ale zároveň také klasický kšeftman z devadesátek. Člověk, který umí v takovém tom protykaném prostředí chodit a spoléhá na osobní vazby. Proto všechny ty výlety, pozvánky na fotbal a podobně. Vycházel z toho, že každý člověk s nějakým vlivem nebo rozhodovací pravomocí se mu může někdy hodit. Byl to takový jeho modus operandi, doprovázený navíc tím jeho odzbrojujícím kouzlem vtipného primitiva.

Chápu správně, že protykanost je výraz pro prostředí, kde jsou všichni kámoši a tykají si?

Ano. A všichni se znají. Sepp Blatter říkával: My ve fotbale jsme jedna velká rodina.

Přesně tak.

Ano, ale zároveň to znamenalo, že všechno, co se tady upeče, se tady zároveň i sní a nikdo nebude nic vynášet. Vytvářejí se tak až mafiánsky uzavřená prostředí. A Pelta měl pocit, že tím, jak každému vyhoví, zároveň promazává soukolí celého prostředí tvořeného vlivnými lidmi.

A sám si tak vlastní vliv vytvářel. Přičemž náměstkyně ministryně školství na to slyšela.

Slyšela nebo kývala. A to je samozřejmě absolutní tragédie. Kdyby o těch investičních dotacích Pelta jenom žvanil, tak se nad tím můžeme usmát. Ale tady to mělo opravdu dopad. Ty dotace se podle obžaloby opravdu ovlivňovaly a ta peníze tam šly.

Jak víme z dalších konkrétních příběhů, měly ty věci ještě další souvislosti. Třeba že nové tribuny v Přešticích a Strakonicích stavěla kvůli ME mladých fotbalistek, samozřejmě na základě původně schválené státní dotace, stavební firma, která zároveň sponzorovala i ligový klub FK Jablonec, který právě Miroslavu Peltovi stále patří. Ale tahle linka, která by mohla naznačit motivaci osobního obohacování, se v obžalobě nevyskytuje. Proč myslíte?

Pro mě je to součást toho systému. V tom smyslu, že nejde jen o relativně nevinné upřednostňování jednoho města před druhým, podle toho, za koho „kope“ v zákulisí vlivnější figura, ale ano, může to být navázané i na firmy, které ty stavby realizují a potom se třeba stávají klubovými sponzory. Ale asi trochu chápu, že pro žalobce je složité tuto linii prokazovat. Je vůči tomu jednoduchá obrana, ty firmy prostě řeknou, že podporují fotbal. A že to s žádnou zakázkou souvislost nemělo a nemá.

Další výraznou figurou na lavici obžalovaných je Miroslav Jansta. Navzdory jeho roli v procesu si jej Česká unie sportu v létě znovu zvolila svým předsedou, pár dní poté, co bylo líčení u soudu zahájeno, jej přijal na audienci prezident republiky Miloš Zeman. Co říkáte třeba tomuto propojení?

Miroslav Jansta je pro mě něco jako Forrest Gump české politiky. V tom smyslu, že za posledních 30 let byl prakticky u všech zásadních událostí v této zemi, přinejmenším to tak vypráví, že tam vždycky seděl a věci nějak ovlivňoval. Je otázkou, co z toho je realita. Ale vliv na mnohé jistě má, je to lobbista první ligy, to bezesporu. Tím se vysvětluje i to, proč jeho basketbalový klub z Nymburka získal svého času jako sponzora ČEZ. A v zemi se od té doby hrál basket jen o druhé místo.

A co se týče jeho obžaloby?

Myslím si, že z toho vyjde bez trestu. Pokud u něj neprokáží nějaké osobní obohacování, tak to uhraje na to, že se snažil prosazovat prostředky pro organizaci, kterou řídí, a která je objektivně prostě největší a zastřešuje velkou část sportovních svazů a jednot. Česká unie sportu využívá toho, že má tu celorepublikovou síť, která pomáhá i malým klubům žádosti o dotace sepisovat a potom nějak vyúčtovat.

Ono je to dnes prezentováno jako hlavní zdůvodnění smyslu a další existence této organizace.

A když se mám vrátit k tomu „forrestgumpovství“ pana Jansty, tak mě nepřekvapuje, že se jde prostě potkat s Milošem Zemanem, protože on měl k jeho, Paroubkově nebo předtím Grossově vládě blízko. A vlastně byl s těmito lidmi jedna ruka.

Fajn. Ale je vhodné, aby prezident republiky takto vlastně nepřímo vyjádřil podporu osobě, která zrovna figuruje u soudu v roli obžalovaného?

Vhodné to asi úplně není, ale soudce se jistě rozhodne sám, nezávisle na tom, s kým se obžalovaný potkává. Ale každopádně si myslím, že si je Jansta dost silný v kramflecích, že to trestní stíhání ustojí. V zákulisí se spekuluje o tom, že se potom bude hojit na státu a žádat náhradu škody, tak uvidíme.

V kauze byly obžalovány i dvě právnické osoby, Česká unie sportu a Fotbalová asociace ČR. Pokud by byly seznány vinnými, byl by pro ně jakýkoli přípustný trest vlastně likvidační. Co si o této situaci myslíte?

Ano, tam by bylo ve hře zastavení dotací, soud jim může vyměřit i pokutu. Ale tu by bez dotací asi nemohly zaplatit, takže slovo likvidační je asi na místě. Zatím tu v zemi nemáme velké případy odsouzení právnických osob. I když v některých kauzách se tomu situace může blížit, například u Metrostavu. Když se ale vrátíme k naší kauze, musíme konstatovat, že potrestání ČUS nebo FAČR by znamenalo bombu vrženou do systému, v podstatě by to znamenalo jejich zrušení.

To by se pak asi musely vytvořit úplně nové organizace.

I z toho důvodu si myslím, že ty možné důsledky bude muset soud vzít v úvahu. Předpokládám, že kauza vyústí posouzením viny fyzických osob. Státní zástupci dnes zvažují, zda v případech, které posuzují, nehrál nějakou roli i možný čin právnické osoby, a tak je k obžalobám přidávají. Ale soudy zvažují i společenský dopad svých rozhodnutí. A vrhnout takové bomby do sportovního prostředí by mi přišlo nesmyslné. Nicméně člověk nikdy neví…

Až se s kauzou Pelta a spol. nějak vypořádá Městský soud v Praze, lze předpokládat, že se po odvolání někoho ze zainteresovaných přesune celá věc do pravomoci pražského Vrchního soudu. A tady se nabízí pikantní poznámka, že někdejší předseda a místopředseda právě tohoto soudu, jmenovitě Jaroslav Bureš a Stanislav Bernard, nechyběli v Peltových výpravách za fotbalem, konkrétně na Euru 2016.

Tak pan Bureš už je z Vrchního soudu pryč a…

…jasně, pánové Bureš ani Bernard kauzu Pelta osobně soudit nebudou, ale jde o ten princip.

Není vhodné, aby soudci zvyšovali svou zpochybnitelnost takovými výlety. Samozřejmě, že to bylo těžce za hranou, ty výlety byly de facto korupčními praktikami. Protože nešlo o to, že někdo někoho pozve na kafe, tady šlo o statisícové částky, včetně rodinných příslušníků. A to mi přijde neuvěřitelné.

Nehledě na to, že Stanislav Bernard z pozice někdejšího šéfa Arbitrážní komise FAČR a své další práce v legislativní radě fotbalové asociace jezdíval na podobné výlety pravidelně řadu let.

Argumentace, že s mojí funkcí se pojí jakýsi nárok na to, že mě budou zvát, mě a moji rodinu, na takovéto drahé výlety, neobstojí. Jsem buď soudce, nebo poslanec, primátor, či něco podobného, jsem za to placen z veřejných peněz, a musím si hlídat, aby si mě žádná zájmová skupina jakoby nekupovala nebo si mě nechtěla předplatit, protože se jí to může v budoucnu hodit. A tohle je přesně ten případ.