Patrik Berger v Bolívii: Mezi indiány v džungli a na silnici smrti

Bývalý slavný fotbalový reprezentant, hráč FC Liverpool a dalších velkých týmů, Patrik Berger se nedávno vrátil z dobrodružné cesty do Bolívie. S indiány kmene Tsimane chytal ryby v džungli, sjel na kole „silnici smrti“ a vznášel se nad hlavním městem La Paz lanovkami, které tam fungují jako dokonalý transportní systém.

Jaká to byla cesta?

Úžasná. Něco takového jsem ještě nezažil. Jezero Titicaca, jízda po silnici smrti, ale hlavně rybolov v džungli. Chytil jsem s kamarádem snad všechno, co se tam dalo chytit, včetně krásné, zlaté dorady. Kdybych si měl vybrat, kvůli čemu se tam vrátit, tak určitě kvůli džungli a rybaření. Možná ještě větším zážitkem ale bylo trávit týden s místními indiány z kmene Tsimane. Vidět jak žijí, fungují, co potřebují k životu.

Jak jste se do džungle dostali?

Nejdřív letadlem do největšího bolivijského města Santa Cruz de la Sierra, které má asi dva miliony obyvatel. A potom už malým letadlem. Asi po hodině a půl jsme přistáli v prosekaném pásu džungle, podobně jako v seriálu Narcos. Z letadla jsme neviděli nic jiného než ohromný prales, který vypadá jak zelený špenát. Jste v džungli, v zemi indiánského kmene Tsimane, pod bolivijskými horami na polovině cesty mezi Santa Cruz a La Paz. A jediná cesta zpět je zase jen letadlem.

Co ti indiáni, jak žijí?

Neskutečně prostě. Vesnice leží na dvou březích řeky proti sobě. Je vysoko nad břehem, protože když hodně prší, hladina se zvedne až o 12 metrů. Na jednom břehu žijí dvě rodiny, je tam i škola a hřiště, kde sportují a kde se stýkají. Na druhém břehu pak stojí hlavní část vesnice, kde je asi 38 rodin.

Skoro všichni chodí bosi a jsou velmi přátelští. I osmiletí kluci mají u sebe vždy luk, šípy, mačetu, a to je vlastně vše, co mají. Vodu pijí z řeky a žijí jen z toho, co jim dá voda a prales. Neznají elektřinu, televizi, mobily už vůbec ne. Když se setmí, je tam hluboká tma a oni sedí u ohně. Poslední silnice končí v džungli desítky kilometrů od nich.

Vznikají tam neskutečné situace. Třeba když jsme vyfotili děti a pak jsme jim ty fotky ukázali. Nemohly pochopit, jak jsme to udělali, že se v té krabičce vidí. Lidi tam nic nemají, ale svým způsobem mají všechno, co potřebují, a vypadají šťastně. Žádný stres, za ničím se nehoní. Když potřebují jídlo, tak se seberou a zmizí v džungli.

Jsou nějak organizovaní?

Mají starostu a šamana. Misionáři tam vzdali jakékoli snahy přinést křesťanství už někdy v 70. letech, protože je nikdo nechtěl. Představte si, že po proudu řeky je asi tři hodiny cesty vodopád. A oni za tím vodopádem nikdy nebyli, bojí se cestovat dál.

Přivezli jste jim něco?

Tři fotbalové míče, trička a dětem nějaké sladkosti. Někdy jim tam návštěvníci nechají boty, ale oni je často zahodí, protože všude chodí hlavně bosi. Přitom právě lidi kmene Tsimane mají snad nejzdravější srdce na světě a nevědí, co to jsou kardiovaskulární choroby.

Jak jste tam fungovali vy?

Byli jsme v malém kempu asi půl kilometru od indiánské vesnice. Spali jsme v takovém lepším stanu, elektřinu z generátoru měli ráno a večer. Ráno jsme vstali a po snídani šli na ryby. Jezdili jsme z kempu po řece na vydlabaném dřevěném člunu s motorem.

Byl s námi jeden profesionální průvodce z Argentiny, který si s dalšími kolegy kemp zařídil. A pak dva místní indiáni Tsimane, znalci řeky, a brali pro nás na celý den jídlo a pití. V poledne někde na kraji džungle jsme zastavili a dali si oběd. Někdy indiáni vběhli s mačetami do džungle, usekli velké listy, zapíchli do země a udělali nám stín. Pak kolem šesté jsme se vrátili na večeři.

Jak probíhal rybolov?

Chytali jsme hlavně ze břehu nebo přímo z vody, třeba po pás ve vodě. Byla místa, kam jsme se nedostali ani lodí a museli tam dojit přes kameny a skály. A chytat tak, aby nás ryba neviděla, jinak by odplavala pryč. Museli jsme být hodně potichu, chodit pomalu. Indiáni nám kolikrát ukázali, kde ryba byla, kam máme házet, ale my neviděli vůbec nic.

Jak jste chytali?

Na mouchy, bylo to takové velké muškaření. Chytá se na tzv. streamery a musíte mít tvrdší prut. U muškaření je to tak, že čím větší moucha a tvrdší prut, tím je to náročnější. Zejména pro mne, protože nejsem tak dobrý muškař. Bylo to prostě hodně technické chytání. Ale pozor, tak jsme chytali my. Indiáni stříleli ryby šípy. Zkoušeli jsme to, ale neměli jsme vůbec šanci.

Co jste nakonec všechno chytili?

Denně jsme chytili tak pět, šest ryb – zlaté dorady neboli pražmy královské, velké „jihoamerické pstruhy“ yatorany, kteří vypadají jako cejni se zuby a většinou jsme je chytili náhodou. A také kulaté, tmavé ryby pacus, které sbírají všechno z hladiny. Jsou mnohem bojovnější, než dorada. Ta ryba má takovou sílu, že kdybyste jí strčil prst do pusy, tak vám ho ucvakne.

A někdy večer jsme pak chytali na kus ryby sumce. Hodili jsme návnadu na dno a čekali. Byl to zvláštní pocit, protože v noci je tam neskutečná tma, nevidíte si ani na špičku nosu. Nahodili jsme, vypli čelovky, drželi prut a v totální tmě čekali, co se stane. Všechno jsme museli vnímat jen hmatem, jak prsty drží prut. Je to úplně jiné chytání než za světla.

A do toho jsme slyšeli z džungle za námi a nad námi různé zvuky. Byly tam stovky zvířat, ptáků… Viděli jsme třeba čerstvé stopy jaguára, indiáni říkali, že tam byl asi deset minut před námi. Zvířata v džungli nás viděla, ale my je ne.

Byla ta džungle nebezpečná, třeba kvůli šelmám, hadům, jedovatému hmyzu?

Ne, tato část džungle ne. V řece byli kajmani, ale malí, a jak nás vycítili, zmizeli. Spíš jsme zažili zajímavé momenty, kdy indiáni, jakmile uviděli něco živého k snědku, hned to ulovili, aby měli jídlo pro sebe a rodinu.

Jednou zmizeli v džungli a za deset minut přišli s obrovským ptákem, kterého ulovili lukem a šípem. Na místě ho okamžitě zbavili peří, vykopali kousek od řeky jámu do písku, ptáka tam zakopali a místo označili velkými brky. Pak jsme pokračovali dál v programu a na cestě zpátky ptáka zase vykopali a odnesli si ho domů. Jinak největší pochoutkou je pro ně prý opice.

Ta panenská příroda byla neskutečná. Jen si představte, že v Bolívii žije na 1 400 druhů ptáků, což je 14 procent všech známých ptáků na celé zeměkouli.

To ale asi nebylo všechno. Co jste ještě v Bolívii zažili?

Na rybách v džungli jsme byli týden, pak se vrátili do Santa Cruz a přeletěli do La Paz. Odtud jsme se jeli podívat na jezero Titicaca a sjeli na kolech silnici smrti.

Jaká byla ta jízda?

Nejdříve nás vyvezli autem do 4 700 metrů nad La Paz k takovému jezírku. Kolem už byl na vrcholcích sníh, šestitisícovka Huayna Potosi, sedmá nejvyšší hora Bolívie. Museli jsme se hodně obléknout, protože byla pořádná zima. A odtud jsme sjížděli asi 62 km až do džungle do 1 100 metrů, kde bylo najednou 35 stupňů. Takže jsme překonali velké teplotní rozpětí, ale také nějakých 3 600 výškových metrů.

Celá cesta byla nezpevněná?

První část cesty je regulérní silnice, kde jezdí i auta. Potom jsme se dostali na křižovatku, odkud už vedla nová silnice, ale my odbočili na původní silnici smrti.

Jeli jsme z kopce po kamenech, až z toho bolely ruce. Byla tam místa, kde teče z hor voda, bylo to mokré a museli jsme dávat velký pozor. Prakticky po celou cestu jsme měli po levé straně obrovský prudký sráz, který je hluboký několik set metrů. Za 15 let, co se ta kola provozují, se tam zabilo 32 lidí, jen letos už dva. V absolutní většině je to ale vždy lidská chyba. Někdo jel jak blázen nebo si jedna Japonka chtěla za jízdy udělat selfie a strhla přitom kolo do propasti.

Jsou tam místa, kde by se krásně vedle sebe vešla dvě auta, ale i velmi úzké pasáže, kde to fakt bylo docela nebezpečné. Jedna malá chyba a člověk by letěl…

Vy jste zažili něco dramatického?

V jednom místě byl velký sesuv půdy, kamenná lavina přes celou cestu a my po ní museli kola složitě vláčet a přenášet. Měli jsme štěstí, že nepršelo, protože průvodce říkal, že bychom byli po pás v bahně a asi to nepřelezli.

Jak se vám nahoře dýchalo? A byl jste vlastně někdy ještě výš?

Ne, ještě nikdy. A tu výšku jsem cítil. Jakmile jsem tam udělal rychlejší krok, hned jsem byl unavený. Později u jezera Titicaca, to je asi ve čtyřech tisících metrech, mne bolela hlava, nemohl jsem ani spát. A to jsem si myslel, že jsem byl už trochu aklimatizovaný, protože jsem v horách strávil asi čtyři dny. V ubytování měli misky s bylinkami, z nichž si právě na tu výšku dělali čaj.

Pomohlo vám to?

Nakonec jsem si musel vzít dva brufeny. A ráno už to bylo dobré.

Čím na vás zapůsobilo hlavní město La Paz?

Je zajímavé tím, že leží v takových obrovských stupních a kamkoli jedete, je to buď z kopce, nebo do kopce. Tam žádná rovina není. A proto místo MHD mají systém lanovek, který je mnohem rychlejší než auta. Bylo v nich čisto, jako v metru. Celkem deset linek označených různými barvami a dohromady 26 stanic. Dohromady to po dobudování bude mít asi 35 km a 30 stanic.

Co bezpečnost?

Neměl jsem tam žádné špatné pocity, nebál jsem se. To nejhorší ve městě byla špína a všudypřítomné odpadky.

A jezero Titicaca?

Krásné, obrovské. Byli jsme v městečku Copacabana a tam už potkávali hodně ty klasické indiány, kteří mají kroje a nosí na hlavách klobouky. A skoro všichni nosili pytle plné koky. To je tam největší byznys. V Bolívii se legálně prodává, hodně třeba pijí kokový čaj.

Vrátil byste se tam?

Určitě, hlavně zase do džungle na ryby. Chtěl bych ale ten program trochu vylepšit, aby nám udělali cestu na míru a dva průvodci nás vzali na celý týden do džungle. Dopluli bychom co nejdál a zpátky bychom šli, plavili se několik dní a přespávali v džungli.