Článek
„Dva dny se snažím být doma před sedmou večer, abych večeřel s dětmi, a dva dny pracuji dlouho do noci,“ popisoval mi už někdy v roce 2007 Martin Roman, tehdejší generál polostátního energetického gigantu ČEZ, jak si řídí pracovní týden. Na připomínku, že pracovní týden má pět pracovních dní, reagoval ve smyslu, že „pátek se snad tak vážně nebere“.
To, co před lety bylo výsadou vlivného manažera, se postupně stává dostupným i pro řadové zaměstnance. U nás přesná data chybí, ale zdokladované to mají například ve Spojených státech. Přední výzkumná společnost Gartner uvádí, že svým zaměstnancům nabízí volnější pátky už přes 55 procent firem a organizací, oproti roku 2018 je to nárůst o 9 procent, a ve srovnání s rokem 2012 dokonce o 43 procent.
Cest, jak se k třídennímu víkendu propracovat, je hned několik. Firmy postupně v posledních letech v boji o zaměstnance neustále navyšují výhody v podobě volných dní, zároveň se více orientují na výkon než odkroucené hodiny, což mění i podobu pracovních smluv, a v neposlední řadě je tu práce z domova, která se stávala stále populárnější už před úderem koronaviru. Už před krizí si práci domů bralo alespoň občas na 300 tisíc Čechů. Oproti roku 2009 jich přibylo téměř sto tisíc, vyplývá z dat Eurostatu.
Nechme ale nejdříve promluvit čísla. Češi podle statistik patří stále k nejpracovitějším národům. Data, která sbírá OECD, říkají, že za loňský rok odpracovali 1788 hodin. To je nad průměrem zemí sdružených v této organizaci. Ten činí 1726 hodin.
Ovšem pohled do minulosti dává znát, že už nejsme tak zavilí sběrači odpracovaných hodin. Od roku 2000 totiž zápřah Čechů poklesl o více než sto hodin z tehdejších 1896 ročních pracovních hodin.
A je to trend, který platí pro celou Evropu.
„Pro Česko, ale i značnou část Evropy, a to na rozdíl od USA či východní Asie, je v posledních letech skutečně patrné určité uvolnění pracovní doby, ale i pracovních povinností. Jeho projevem je větší důraz na mimopracovní čas, tlak na prodlužování dovolené,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jan Urban, vysokoškolský pedagog, který se specializuje na psychologii práce.
Podle něj právě páteční volnější režim je něco, co se prosazuje stále více. „Určitý trend to nesporně je, dochází k němu i v dalších evropských zemích, kde pátek, zejména páteční odpoledne, se postupně začal chápat již jako součást víkendu. Ze strany firem jde někdy o záměrný tah, tedy určitý typ benefitu,“ dodal.
Loni to přes léto vyzkoušela technologická společnost Buffer, která mimo jiné spolupracuje i s Microsoftem. Zavedla takzvané letní pátky. Neboli v pátek odpoledne se prostě nepracuje. Vyhodnotila to a zjistila, že lidé pracují více a jsou spokojenější. Přes 90 procent lidí stihlo svou práci, nebo jí udělalo více. Zároveň více než tři čtvrtiny zaměstnanců se cítilo méně ve stresu, píše firma na svém blogu.
Takže letos to původně startupová firma, kterou pro její neotřelé přístupy k pracovníkům (nikdy neměla kanceláře) sleduje Forbes, ještě vylepšila a rovnou pátek škrtla.
A takový krok může mít efekt sněhové koule. Aneb jedna firma to zavede, přidají se další. „Nelze-li již v pátek odpoledne na pracovištích nikoho sehnat, vede to prostě k tomu, že svá pracoviště, často s mlčenlivým souhlasem svých nadřízených, opouštějí i pracovníci firem dalších,“ upozorňuje Urban.
Stejně jako jeho obchodní partner, provedl nedávno svůj pokus i Microsoft. Vybral si k tomu zemi, která je proslulá nasazením zaměstnanců – Japonsko. A dopadl úplně stejně jako Buffer. Produktivita šla nahoru. A to o celých 40 procent. Zároveň firma uvedla, že ušetřila, například díky nižší spotřebě elektřiny.
V Česku se prozatím zaměstnanci dopracovávají k třídennímu víkendu jinými způsoby, než že by firma fungovala čtyři dny v týdnu. Přesné statistiky k tomu neexistují, ale pocitově se to dá doložit například tím, že páteční doprava do Prahy je výrazně mírnější. Aneb tradiční „špunt“ u Průhonic se nevytvoří.
„Není to jen případ Prahy. Když se podíváme na různá města po světě, ať už Budapešť, Bukurešť, nebo Kuala Lumpur, kde jsem v nedávné době působil, tak za poslední rok a půl se staly pátky mnohem klidnější,“ popisuje pro Seznam Zprávy Sándor Bodnár, novopečený šéf pro Česko a Rumunsko personálně poradenské společnosti Hays, která sleduje pracovní trendy a platy u takzvaných „bílých límečků“. Tedy zaměstnanců v kancelářských profesích.
Důvody jsou podle Bodnára dva. „Skoro všechny firmy na trhu nabízejí 25 dní dovolené. To už ani nejde považovat za benefit. Takže v profesích, kde je větší boj o zaměstnance, jakými jsou IT nebo finance, se přidávají další volné dny, a ty se postupně rozrůstají. Už není neobvyklé, že jich je třeba 20 i 30 za rok,“ vysvětluje. A už to není výsada jen menších, spíše startupových firem, které experimentují i s neomezenou dovolenou.
Jeho slova potvrzuje letošní zkušenost České spořitelny, největší tuzemské banky. Ta k pětadvacetidenní dovolené a pěti takzvaným sick days zavedla ještě 12 dní osobního volna, kterým říká Můj den. „Pravidla neumožňují čerpat tyto dny v celku, ale dle dosavadních zkušeností je lidé rádi využívají k prodloužení víkendu. A to ve více než čtvrtině případů. Jinak jde o volno spojené s provozem domácnosti, ať už jde o starost o děti, nebo staré rodiče, případně k osobnímu rozvoji. Návštěvou kadeřnictví nebo fitcentra počínaje a přípravou na zkoušky na vysokou školu konče,“ vyjmenoval pro Seznam Zprávy mluvčí spořitelny Filip Hrubý.
Druhým důvodem menšího pátečního provozu je podle Bodnára práce z domova. „Home office vždy bývá nejčastější v pátek a v pondělí. Ale není to tak, že by zaměstnanci nepracovali. Jen si dost často zorganizují čas jinak. Začnou dříve, aby mohli hned po obědě odjet na víkend a podobně,“ uvedl.
Ostatně průzkumy jeho slova potvrzují. Podle americké Národní agentury pro ekonomické výzkumy lidé pracující z domu stráví prací o 49 minut víc než v kanceláři.
Třetí faktor je změna pracovních smluv. V řadě sektorů, které kladou důraz na dokončené projekty, a ne odsezené hodiny, si lidé zvykli pracovat „na volné noze“, takže si řídí svůj čas - a tedy i víkend - sami.
Čtyřdenní pracovní týden se pak v současné koronavirové krizi začíná skloňovat po celém světě jako možnost, jak pomoci ekonomikám zkoušeným tvrdými dopady nákazy. O této možnosti nahlas uvažuje novozélandská premiérka Jacinda Ardernová. Zatím by to nechala na zaměstnavatelích. „Ráda bych podpořila lidi, kteří jsou zaměstnavateli, aby, pokud jim to umožňuje situace firmy, zkusili velmi flexibilní pracovní dobu. To může výrazně pomoci cestovnímu ruchu i celé ekonomice,“ citoval ji list The Guardian.
Britský progresivní think tank Autonomy zase propočítal, že by zkrácení pracovního týdne na pouhé čtyři dny pomohlo ve Spojeném království vytvořit půl milionu nových pracovních míst. A do třetice: nejvlivnější německé odbory IG Metall začaly propagovat čtyřdenní pracovní týden (bez snižování mezd) jako krok k udržení zaměstnanosti.
Přitom už v této chvíli patří Německo spolu s Dánskem k zemím, kde je pracovní doba nejkratší na světě. Podle dat OECD totiž tamní zaměstnanci v průměru pracují jen 1386 hodin za rok neboli 32,5 hodiny týdně.
V tomto srovnání je Česká republika daleko pozadu. Podle loňských statistik to vycházelo na 39,3 hodiny. V tom hraje dle expertů zásadní roli to, že na kratší pracovní nasazení nedosáhnou profese ve směnných provozech a zejména pak lidé s nižšími platy.
„Češi ve srovnání s jinými státy EU v rámci týdne pracující téměř nejvíce hodin, primárně jako efekt nízké hladiny mezd. Z mojí zkušenosti, a zaměřuji se ve výzkumech především na nízkopříjmové skupiny, je nedostatek volného času především efektem nízkých mezd, kdy jedinec nebo pár není schopný ze své mzdy pokrýt náklady. Takže nastupuje ekonomická nutnost brát práce přesčas, o víkendech, mít druhé zaměstnání,“ sdělila Seznam Zprávám Lucie Trlifajová, expertka na pracovní trh ze Sociologického ústavu Akademie věd.
Myšlenka čtyřdenního nebo zkráceného pracovního týdne není nová. Už ve 30. letech v době velké ekonomické deprese předpovídal mnohem kratší pracovní dobu uznávaný ekonom John Maynard Keynes. Vylepšování pracovních postupů a postupný růst platů podle něj měly vést k tomu, že lidé včetně dělnických profesí budou pracovat maximálně tři dny v týdnu. To jim mělo stačit na pokrytí životních potřeb s tím, že zbytek svého času věnují raději zálibám a rodině. Kdyby šlo vše podle jeho plánů, zrovna v této době bychom směřovali k průměru 15 hodin práce za týden.
Nevyšlo mu to, protože lidé postupně zvyšovali své nároky na to, co je „pokrytí životních potřeb“, píše kolektiv autorů v publikaci uznávaného institutu MDPI publikujícího vědecké práce. Zkrátka lidé zvýšili svou spotřebu, tak potřebují více peněz.
S vizí čtyřdenního pracovního týdne přišel potom v roce 1956 v průběhu výkonu funkce viceprezidenta také Richard Nixon, když tvrdil, že „to bude realita ne tak vzdálené budoucnosti“.
Ta tedy přišla až koncem století ve Francii, když zavedli 35hodinový pracovní týden. Nicméně řada zaměstnanců dle francouzských statistik stejně pracuje více. Jen mají tuto práci zaplacenou jako přesčasy.
