Paříž je v hluboké krizi už od Charlie Hebdo, covid je „třešničkou“

Od zpravodajky z místa.

„Covid byl takovou poslední třešňičkou krize, která už tu trvá roky,“ říká Daniel Dayan, Pařížan, který až donedávna provozoval restauraci Pomze na boulevard Haussmann. Sedíme společně s jeho českou ženou Marcelou nedaleko toho místa, v prostorné kavárně na rohu jednoho z tzv. haussmannovských pařížských bulvárů, kde si svou ranní kávu usrkává asi pět hostů.

Je teprve pár dní před vyhlášením celostátního lockdownu, kavárny a restaurace stále mohou mít otevřeno a přivítat hosty, ovšem pouze po vyplnění dotazníku, který po návštěvníkovi vyžaduje jméno, telefonní číslo a přibližný čas návštěvy zařízení. To už je ale pouze formalita, pařížské podniky, zvlášť v této městské čtvrti, trpí už dlouho.

„Pokud chceme určit nějaký začátek krize, jsou to teroristické útoky na redakci Charlie Hebdo,“ vysvětluje Daniel Dayan: „Vše, co se dělo poté, považuji za přímé následky právě těchto událostí“. Teror v Paříži, po kterém následovaly ještě podzimní útoky na několika místech ve městě, především v klubu Bataclan, znamenal narušení běžného provozu této světové metropole.

Od tohoto roku totiž město zažilo výrazný odliv turistů, kteří se báli do Paříže přijet. „To se postupem času vrátilo do normálu. V roce 2018 ale přišla další obrovská krize, a to v podobě hnutí tzv. žlutých vest,“ vypráví Francouz. Naštvaní Francouzi, kteří protestovali proti zvyšování cen pohonných hmot a dalším problémům, se scházeli po celé zemi. „V Paříži byly protesty ale nejnásilnější,“ říká Dayan.

Právě ve čtvrti, kde se nachází prostorné pařížské bulváry vybudované během druhého císařství, se konaly pochody a protesty žlutých vest. „Pro nás jako majitele restaurací to znamenalo každý týden zabednit skleněné výlohy, nejen abychom neměli sami ztráty, ale abychom zabránili krvavému masakru,“ vypráví dnes již bývalý majitel restaurace. Zákazníci ubývali, nechtěli trávit svůj volný čas uprostřed násilných demonstrací.

Po žlutých vestách přišly další demonstrace a stávky, tentokrát kvůli plánované důchodové reformě. „V roce 2019 jsme měli třikrát menší obrat než v předešlém roce,“ popisuje Daniel Dayan. „A ještě k tomu se navíc radnice rozhodla, že centrum města zrekonstruuje během tří let, takže tu žijeme věčně ve staveništi,“ přidává další faktor, který mu postupně ničil podnikání.

A v březnu letošního roku kvůli pandemii koronaviru musel na šest týdnů zavřít restauraci úplně. „Vyhodili jsme tisíce eur do popelnice, měli jsme nakoupené čerstvé suroviny, něco jsme rozdali, ale bylo toho tolik, že jsme museli vyhazovat,“ dodává. To už pro Daniela Dayana bylo příliš k udržení chodu restaurace. Začali hledat kupce, který ale právě kvůli nejistotě okolo covidu nakonec od smlouvy odstoupil. Aktuálně se restaurace Pomze nachází v likvidaci.

„Fungovala sedmnáct let, sám v gastro sektoru pracuji celý život, v Paříži jsem se narodil, ale teď vážně uvažujeme, že se přestěhujeme do Provence,“ shrnuje Daniel Dayan.

Právě mezi hlavním městem a zbytkem Francie se v posledních několika letech vytvořila obrovská propast. Ta koronavirovou krizí ještě nabyla na velikosti a z „venkova“ se stal pro Pařížany fenomén. Poptávka po nemovitostech v dojezdové vzdálenosti od Paříže výrazně narostla. Léto Francouzi ve velkém trávili na území své vlastní země. I v turistickém sektoru, na který je výrazně navázaný i gastro sektor, jsou proto mezi Paříží a mimo-Paříž obrovské rozdíly.

„Toto léto jsme měli lepší čísla než předešlý rok,“ říká majitel hotelu Mercure ve francouzském Bourges Mathieu Genoud. Historické město dvě hodiny vlakem od Paříže se těší čilému turistickému ruchu. Běžně však vítá davy cizinců, nyní ve městě a především v okolí katedrály slyšíte pouze francouzský jazyk.

Ovšem i hoteliérství mimo Paříž koronavirová krize silně ovlivnila. „My máme výhodu toho, že patříme do sítě hotelů, takže jsme i během lockdownu mohli spolupracovat, jeden hotel jsme nechali pro hosty a zbytek jsme zavřeli,“ vypráví Mathieu Genoud. „Nevěděli jsme, jestli místo nebude potřeba pro nemocné nebo lidi v karanténě,“ dodává.

Čtyřhvězdičkový hotel Mercure se nachází nedaleko nádraží, vedle rozsáhlé a neuvěřitelně upravené zahrady, kterou vyhledává i mnoho místních. „I když jsme měli zavřeno, museli jsme tu být 24 hodin denně, kvůli bezpečnosti nejen uvnitř budovy, ale také kvůli možnému vandalismu,“ vyjmenovává problémy majitel hotelu. Nakonec museli i propouštět.

To se týkalo i Češky Michaely Vaníčkové, která v hotelu těsně před koronavirovou krizí získala místo pokojské na hlavní pracovní poměr. Odjela ale původně na týden do České republiky, protože věděla, že na další půlrok by neměla právo na dovolenou. Den, kdy přijela zpět do Česka, se zavřely hranice. „Měla jsem možnost sednout do auta a po čtrnácti hodinách cesty se vrátit zpět,“ popisuje Michaela: „Tady v hotelu mi ale řekli, že nevadí, když nastoupím později.“

Nevěděla ale, že kvůli uzavřeným hranicím „uvázne“ nakonec v Česku na čtyři měsíce. Ve Francii žije s přítelem, který je profesionální pozemní hokejista. Nevztahovaly se na ně výjimky, protože nejsou sezdaní, ani ve Francii nemají rodinu. „Když jsem se mohla vrátit, v hotelu už pro mě nebylo místo,“ pokračuje ve vyprávění Michaela. Nakonec se do hotelu mohla vrátit, ale jako brigádnice.

V Česku si, jako spoustu jiných, krátila dobu šitím roušek. Během povídání o pracovních těžkostech způsobených koronavirem přidává historku: „Nabízela jsem i tady Francouzům, jestli nechtějí poslat roušky. Řekli mi, že ne, že tu není povinnost a že nepotřebují. Za měsíc mi psali a prosili, ať jich pošlu co nejvíc. Nakonec jsme s babičkou našily dva tisíce roušek, které jsme poslali do Francie,“ líčí mladá Češka.