Paralympionik Petráček: Padesátku dám na tři čtyři nádechy

Rozhovor s Arnym, jak mu všichni říkají, vznikl v Brně při jednom z jeho posledních tréninků před odletem do Tokia v rámci natáčení pořadu Terén.

Arnošt Petráček je na paralympijských hrách už počtvrté v řadě. Z těch předchozích přivezl jako jediný z české výpravy zlatou medaili. Do Tokia odjížděl s ambicí úspěch zopakovat, a trénoval proto do poslední chvíle. Nejdůležitější start, kdy bude obhajovat zlato v závodě na 50 m znak, ho čeká 3. září.

Plavání se věnuje od útlého dětství a sport dělá - stejně jako olympionici - na plný úvazek. „Já to dělám na full time. Když jsem se bavil před několika lety s Jířou Prskavcem nebo s Lukášem Krpálkem, tak jsme se shodli na tom, že máme absolutně stejnou přípravu. Že do toho dáváme stejnou sílu,“ říká v rozhovoru paralympionik Petráček.

Jak se cítíte před svou čtvrtou paralympiádou? Jste nervózní?

Samozřejmě tam nervozita je, protože letošní paralympiáda je trochu jiná, než byly ty předchozí. Jsou tam bezpečnostní opatření, PCR testy… Jinak se hrozně moc těším a věřím, že to dopadne tak, jak si všichni přejeme.

Věříte, že zase bude zlatá medaile? Nebo jaká je vaše představa?

Naše představa je, že chceme obhájit zlato z paralympiády z Ria de Janeira a děláme pro to maximum. Může se stát cokoliv, ale nic jiného si nepřipouštíme a jedeme si pro zlatou medaili, na kterou dřeme více méně 5 let. Odklad paralympiády o rok byl hodně náročný, takže jsme se museli všemu přizpůsobit a museli jsme ten rok ještě navíc vydržet.

Ještě k přípravám na paralympiádu: Jak v té poslední fázi vypadaly tréninky?

Na posledním závěrečném soustředění jsme měli dvoufázové tréninky, ale trochu jinak upravené. Ráno dvě hodiny a odpoledne už jenom hodinu. Prokládali jsme to kompenzačními cvičeními na suchu, kdy mám buď rehabilitační cvičení, nebo posilovací trénink. To znamená posilování břicha, zad, aby moje tělo bylo zpevněné, aby bylo do tréninku připravené. Tento druh přípravy je pro výsledek v Tokiu strašně důležitý, protože je potřeba, aby moje tělo bylo stabilní, aby bylo v pohodě, aby mě nic nebolelo.

A jaké máte teď časy? Je to třeba lepší než v Riu? Nebo je to na stejné úrovni?

Mám časy daleko lepší než v Riu. Protože jsme hledali různé způsoby, jak je vylepšit. Plavu samozřejmě hlavou do strany, ale k tomu ještě jsme našli další způsoby, a to je plavání na boku. I když - není to úplně na boku, protože je potřeba nepřetočit úhel devadesáti stupňů, ale tak do těch čtyřiceti pěti; tam jsem více stabilní a lépe mi to jede. To je první část. Druhá část je o dechu. To znamená dát tu padesátku na co nejmenší počet nádechů. Nejlépe třeba na tři čtyři nádechy. Jakmile se víc nadechnu, tak se zbrzdím. Takže musím jet v rovině a nesmím se propadat.

Hledali jsme spíše styl, protože pokud plavu více technicky, tak to lépe jede a jsem víc stabilní.

S letošním ročníkem paralympijských her přišla příjemná novinka. Národní sportovní agentura oznámila, že dostanete stejně vysoké odměny za medaile jako olympionici, což dosud nebylo. Dostávali jste o dost nižší. Co na to říkáte?

Já jsem hlavně rád, že nás paralympioniky bere Národní sportovní agentura jako olympioniky. Že se snaží narovnat sportovní prostředí, jak sami prezentují. A já bych jim chtěl za to moc poděkovat, protože je to dobrý vstup pro celou Českou republiku, že i veřejnost už nás tak vnímá. Za to jim patří velké díky, že to dokázali srovnat - a já si toho nesmírně vážím.

Byl jste zklamaný z toho, jak to bylo nastavené dříve? Co vás třeba po návratu z Ria nejvíc štvalo?

Nevím, jak to říct, aby to nevyznělo blbě. Ale nejvíc mě štvalo právě to, jaký mezi námi a zdravými olympioniky dělali obrovský rozdíl. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli veřejnosti. Protože veřejnost se hodně zajímá, jak kdo závodí, jak kdo sportuje a jak to zvládá nejen ve sportu, ale i v osobním životě. Mě to mrzelo. A proto jsem rád, že se sportovní prostředí narovnává. Já na sobě budu pracovat i v tomhle duchu, abych prezentoval sport handicapovaných a aby byl vnímán stejně jako sport zdravých sportovců.

Podívejte se na trénink Arnošta Petráčka:

Protože stejně jako zdraví sportovci tomu asi obětujete veškerý svůj čas, že?

Já to dělám na full time. Když jsem se před několika lety bavil s Jířou Prskavcem nebo s Lukášem Krpálkem, shodli jsme se, že máme absolutně stejnou přípravu. Že do toho dáváme stejnou sílu a že u nás, jako u paralympioniků, je ještě navíc potřeba mít k sobě i osobní doprovody, trenéry, protože sami to na závodech nezvládneme. Potřebujeme větší servis a potřebujeme větší dopomoc než olympionici. Tyhle věci, pokud do sebe zapadnou, mohou udělat krásný výsledek. Nejen ve sportu, ale i v osobním životě.

Vnímáte to tak, že byste mohl být inspirací pro handicapované děti i pro ty zdravé?

Já to tak vnímám. Měl jsem možnost potkat se s dětmi ve školách a byl jsem za to hrozně rád. Že můžu předávat své zkušenosti a svůj příběh dětem, že jim můžu říct, jak to od dětství probíhalo, jak jsem se dostal k plavání. Co jsem pro to musel všechno udělat, jak jsem se musel vypořádat se svým handicapem, jak jsem se zapojil do společnosti zdravých lidí. Za 30 let života jsem zažil mnoho věcí, posbíral zkušenosti a krásné zážitky a teď se snažím všechno to, co v sobě mám, předávat nejen dětem, ale vlastně celé společnosti, která se o to zajímá.

A jak jste se k plavání tedy dostal?

Díky rodičům. Rodiče tenkrát měli penzion na Lipně a tam byl 12,5 metru dlouhý bazén. Já už v dětství podstoupil dvě těžké operace obou kolen a lékaři mi doporučili, ať se pohybuji hlavně ve vodě, ve vířivce, v rehabilitačním bazénku. Takže pro mě to byla cesta od rehabilitace až k vrcholovému sportu.

Nejenom, že plavete, ale s rodiči jste dělal i jiné sporty. Prý vás brali úplně všude, jako kdyby se nic nedělo, žádný handicap nebyl. Je to tak?

Je to pravda. Rodiče mě tahali úplně všude - ať už se to týkalo sportu, různých aktivit, návštěv a podobně. Vůbec mě nenechávali doma, byl jsem všude s nimi. Oni si jasně řekli, že co umějí oni, tak mě naučí. Hrozně rádi jezdí v létě na kole a v zimě lyžují. Takže jsem s nimi absolvoval kolo, lyže a bylo to hrozně fajn a dodnes s nimi sportuji. Když covidová doba dovolí, tak máme v plánu v zimě zase vyrazit na lyže.

Říkal jste, že jste se musel se svým handicapem vyrovnat. Co pomáhalo?

Já myslím, že mi hodně pomohl právě sport. Už od malička, kdy jsem se pohyboval ve vodě, tak mě hodně nabíjela. Měl jsem pak i chuť do dalších aktivit a do dalších zajímavých věcí, takže mi to ani nějak nepřišlo. A samozřejmě mi hodně pomohli rodiče, kteří mě vedli k tomu, abych se se svým handicapem vyrovnal.

Ono je to navíc trochu jiné, když to tak máte od dětství, než když se to někomu stane během života. Rodiče mi vlastně ani nedali možnost nějak nad mým handicapem přemýšlet. Vytvářeli mi zázemí takové, abych dobře proplouval normálním životem.

A teď nejen, že je z vás vrcholový sportovec, ale vystudoval jste i vysokou školu a jste zasnoubený. Bude po příletu z Tokia svatba?

Tak rychle to určitě nebude. My jsme se domluvili, že svatba bude, až covid trochu zmizí, nebo až ta opatření nebudou tak přísná. Chceme si to naplno užít. Máme to v plánu příští rok a uvidíme.