Článek
Rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička se po téměř dvou měsících rozhodl veřejně promluvit o panice, která propukla v kampusu v pražském Suchdole. Nejprve po návratu 50 čínských studentů, ale to hlavní začalo, když se ukázalo, že jeden z profesorů je nakažený onemocněním covid-19 a patří mezi první tři české pacienty.
„Pamatuji si to dodnes přesně. V neděli 1. března večer mi domů zavolalo neznámé číslo. Volala paní doktorka z hygieny a oznámila mi, že bohužel jsou v Česku první tři pozitivně testovaní na koronavirus a mezi nimi že je i náš profesor,“ popisuje v otevřeném rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Měli jste už po jeho návratu z Itálie nějaké tušení? Bylo mu nevolno, měl nějaké příznaky?
Ne. Asi tři dny po návratu z Udine mu zavolali, že na té konferenci byl jeden z účastníků pozitivně testován, ať si pro jistotu nechá udělat test. On tam šel, ale vlastně bez příznaků – a vyšel pozitivně. Odešel hned na Bulovku, kde strávil čtrnáct dní. Časem měl nějaké mírné příznaky, ale nic strašného. Pak se po těch čtrnácti dnech vrátil domů. Já hned tu neděli okamžitě obvolal členy krizového štábu.
Vy už jste měli krizový štáb?
Ano, jako jedni z prvních. Aktivovali jsme ho hned v lednu, když se nám na školu vrátili někteří čínští studenti z oslav Nového roku. Řešili jsme to i s tehdejší hlavní hygieničkou a doporučení znělo – dejte tyto studenty do karantény na koleje. Jenže tam je asi dva a půl tisíce studentů. Dát je do epicentra dvacetitisícového kampusu mi přišlo úplně absurdní. Oni nám radili: Ideální by bylo, kdybyste mohli zařídit nějaký rekreační objekt a tam je nechali po celou karanténu.
Nebylo lepší ty lidi hned otestovat?
Přesně tak, ale tehdy se říkalo trošku něco jiného než dneska. Buď na čtrnáct dní do karantény, nebo jen týden, ale s nějakými testy a dalšími podmínkami. Nicméně my už jsme v tom lednu cítili, že tu začíná panika. Například zaměstnanci našich kolejí, což je několik desítek lidí, hodně řešili, zda se neodmítnou o čínské studenty starat. Někteří chtěli úplně odmítnout chodit do práce. Naštěstí se tehdy žádná nákaza na kolejích nepotvrdila.
Ale celou školu jste nakonec hned v pondělí 2. března raději zavřeli, ne?
Úplně jsme to původně neplánovali. V pondělí ráno se v šestém patře na rektorátu sešel krizový štáb a už přes noc jsme měli vypracované, s kým se pan profesor potkal. Museli jsme rozhodnout, co dál. Proto jsme si pozvali lékaře, na telefonu měli hygienickou stanici. Do toho ovšem jako první zareagovala ČVUT, která oznámila, že zavírá školu. A to z důvodu, že ten náš profesor se teoreticky mohl potkat s někým z jejich školy. Najednou nastal šílený tlak, abychom rychle školu zavřeli. Okamžitě začala panika. Lidé se to samozřejmě dozvěděli z médií, že ten nakažený profesor je od nás.
Jinak byste nezavřeli, nebýt paniky?
To nevím, jak by nakonec debata dopadla. Lékaři měli v diskuzi konzervativnější přístup – ne, že by to vyloženě bagatelizovali, spíš to nechtěli zbytečně dramatizovat. Jenže v té době už to bylo spíš o psychologii davu než o věcné podstatě té nemoci. Nakonec jsem si během té schůzky musel vypnout mobil, protože se nedalo vůbec pracovat. Chodily mi stovky SMS zpráv. Všichni chtěli okamžité řešení.
Člověka trochu překvapí, že panika a hysterie vypukne zrovna na akademické půdě, kde lidé jinak vyznávají fakta, znalosti a odmítají rozhodovat pod vlivem emocí?
Jistě, ale na druhou stranu bych řekl, že minimálně částečně ta panika byla odůvodněná. Jako první v zemi jsme čelili něčemu neznámému. Věděli jsme jen nějaké informace z Číny a Itálie. Nakonec jsme zavřeli školu na dva dny, což v tu dobu bylo asi jediné rozumné řešení. Vzali jsme si tak čas na rozmyšlenou, abychom po dalších konzultacích s hygienou a po ověření vytrasovaných osob mohli v klidu definitivně rozhodnout.
Dejte čínské studenty do karantény na koleje, radili nám. To mi přišlo úplně absurdní, říká rektor ČZU Petr Sklenička.
Nenechal vás v tom stát až moc plácat se samotné?
Nedostatek komunikace ze strany některých státních orgánů jsme pocítili hlavně v té první vlně, když se vraceli čínští studenti. Tam jsme byli postaveni do situace: Jsou to vaši studenti, tak se o ně postarejte. Myslím si, že tam měla být od státních orgánů intenzivnější snaha pomoct s celou organizací karantén, o nichž se tehdy vlastně nic nevědělo. Bylo to až příliš v tom prvním okamžiku ponecháno pouze na vysokých školách. Ale pokud jde o tu druhou, hlavní fázi, tam si myslím, že už to fungovalo dobře, především s hygienickou stanicí byla výborná domluva.
Nakazil někoho pan profesor?
Nakonec jsme vytrasovali 14 dalších pedagogů, které v rozhodující době profesor potkal, a 19 studentů, které učil. Po dvou týdnech jsme to uzavřeli, protože u nikoho nedošlo k přenosu, což bylo neskutečně dobře. Považovali jsme to za úspěch a samozřejmě za důkaz disciplíny pana profesora i našich zaměstnanců a studentů.
A pan profesor, jemuž je 67 let, z toho vlastně vyšel jak?
Jako covid-19 pozitivní byl přibližně čtrnáct dní hospitalizován Na Bulovce. Celou dobu měl jen mírné příznaky. Ale byl pak poměrně dlouho ještě pozitivní. Jeho manželka ten virus nedostala. A on sám byl teprve počátkem dubna potvrzený jako negativní.
Školu jste už ale neotevřeli, že?
Nejprve jsme se po dvou dnech dohodli, že to prodloužíme do konce týdne. A školu jsme skutečně v pondělí 9. března otevřeli, ovšem jen na den. Pak už to vzala do rukou vláda a kontaktní výuku přerušila na všech vysokých školách. Tlaky v té době byly z různých stran. Některé lékařské kapacity byly proti zavírání škol, jiné to doporučovaly. Tlak okolí byl velký. Z jedné strany na zavírání, z druhé zase znělo: Neblázněte, je to jen lehčí chřipka. A v tomto nervózním prostředí jsme se museli rozhodovat.
Stihli čínští a další zahraniční studenti odjet domů?
My jsme je naštěstí vyzvali ještě v době, kdy se dalo odjet, takže to velká část stihla. Ale všichni odjet domů nestihli. Takže na kolejích dodnes zůstává asi 400 studentů včetně těch z Číny v přísném režimu. Napsal jsem studentům dopis, že kdokoliv bude přistižen při porušení přísných pravidel, bude muset odejít z koleje a půjde před disciplinární komisi.
Pak vycházely články, že se tu dějí večírky - a na kolejích.
Ano, ale to jen dokresluje obavu, nejen tady v kampusu, ale i obyvatel Suchdola. Někteří lidé z okolí kampusu si stěžovali, že je to tady nebezpečné. Tak jsem je ujistil, že přísnost pravidel na kolejích je taková, že vlastně ty koleje jsou do dneška bezpečnější než jakékoliv české sídliště. Přirovnávám to k sídlišti, protože hustota populace je obdobná. My navíc máme koleje i veřejná prostranství v kampusu pod kamerami, takže jakmile někde byla vidět byť jen menší skupinka studentů, naši bezpečáci okamžitě takovou sešlost rozpustili. Myslím, že se ta přísnost vyplatila. Koleje jsou dnes bez jediného pozitivního případu.
Byli jste vy jako učitelé nebo studenti nějak ostrakizováni, nebo se k vám lidé báli třeba jen přiblížit?
Ta počáteční panika se dá ještě pochopit. Pár jedinců na fakultách dokonce chtělo okamžitě domů, jinak že tady zemřou. Nás spíš zarazilo, že hysterii podlehly celé významné instituce. Například manželka kolegy z fakulty, kde působil nakažený profesor, pracuje v jedné významné automobilce. Tam ji odmítli pustit do práce s odůvodněním, že její manžel působí na ČZU. I když se ti dva nepotkali a nic tedy nehrozilo.
Jak teď vlastně univerzita funguje?
Od prvního dne jsme přerušili kontaktní výuku. Aniž bychom čekali na pokyny shora, začali jsme sami od sebe vyučovat distančním způsobem. Všechno se rozeběhlo ze dne na den, až mě překvapuje, že to dodnes funguje bez vážnějších problémů. Celá výuka u nás běží už od 2. března distančním způsobem. V praxi najednou žijeme rychlý nástup digitalizace, o níž se dosud spíše jen hovořilo.
Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima vydal prohlášení, aby se kvůli záchraně Česka uvolnily restrikce, protože ohrožují občany. Jak se k tomu stavíte vy, ostatní rektoři?
My o tom s rektory nejednáme. Za sebe ale musím říct, že chápu to vyjádření rektora Zimy směrem k ekonomice této země. Nechápu ho moc směrem k vysokým školám, protože v tuto chvíli by okamžitý návrat k normálnímu režimu na vysokých školách byl hazard. Bylo by to zbrklé, protože vidíme v posledních dnech pozitivní vývoj a navíc vysoké školy teď nepotřebují, aby studenti okamžitě a za každou cenu šli do škol. My ten semestr bez problémů dokončíme distančně, studenty vyzkoušíme na dálku, to vše umíme. Snad s výjimkou studentů uměleckých škol a možná některých dalších vybraných oborů, u nich se budou muset zkoušky naživo o něco odložit. Nechápu ale, proč bychom teď měli tolik riskovat, když vlastně proti tomu neumíme postavit žádný zásadní přínos takového kroku.
A co přijímací zkoušky a státnice?
Ty také zvládneme. Je shoda mezi rektory, že když to jen trochu půjde, budeme preferovat zkoušky naživo, kontaktní. Jak v případě přijímaček, tak v případě státnic. Máme dost času na to, abychom to zorganizovali. Do června je ještě času dost a trendy boje s koronavirem naznačují pravděpodobné pokračování uvolnění režimu na vysokých školách. A naší snahou je to, abychom začali nový akademický rok již normálně.
Vy osobně ještě upozorňujete, že kromě pandemie a vypnuté ekonomiky nás letos možná čeká jeden z nejsušších roků. Co tahle kombinace může způsobit?
Přihlédneme-li k dosavadnímu průběhu srážek a teploty během zimy a jara a přičteme-li k tomu téměř roční srážkový deficit za posledních pět let, můžeme letos zažít další velmi suchý rok. Hladiny podzemních vod již poklesly v průměru zhruba o třicet procent, nedostatek vody je i ve vodních tocích. Teď na jaře jsme přitom zvyklí spíš na rozvodněné než na vyschlé toky. Očekávám, že v létě mohou přijít velké problémy se suchem. Což by v kombinaci s tím, co prožíváme, mohlo být docela drsné.
Války, hladomory, nebo co myslíte?
Věřím, že z pandemie, kterou prožíváme, se poučíme. Vyplynou z toho některé zásadní věci do budoucna směrem k potravinové soběstačnosti, směrem k dostatku a kvalitě vody. Jasně se ukazuje, že globální problém typu koronavirové pandemie se nakonec smrskne na lokální problém každé země. V každé zemi pak zvítězí jakési lokální sobectví - zavře si hranice a strategické komodity, jako jsou léky, ochranné pomůcky, ale také vodu a potraviny použije výhradně pro své obyvatele. Dovedu si představit, že dva nebo tři velmi suché roky s globální neúrodou a do toho podobná či horší pandemie můžou vyvolat až kolaps společnosti.
Co tedy s tím, aby to neskončilo nějakou větší katastrofou?
Musíme se novým podmínkám přizpůsobit, adaptovat se, ostatně jako to lidstvo už několikrát v historii zvládlo. Například se musíme ještě více věnovat výzkumu v těch oblastech, které jsou klíčové pro zajištění strategických komodit i v podmínkách výrazně obtížnějších, než v jakých žijeme. Musíme se adaptovat na klimatickou změnu, naučit se lépe hospodařit s vodou, šlechtit plodiny a zvířata, které nám zajistí dostatek potravin i v budoucnosti. Jsou hrozby, které dnes umíme předpovědět, a jsou hrozby, které přijdou nečekaně. Jsem optimista a věřím, že si ze současné krize odneseme odvahu začít razantně řešit věci, o nichž víme, že nás v budoucnu ohrozí.
