Článek
„Jsem kandidátem na prezidenta, který respektuje Francouze a který udělá z Francie zemi, kterou respektují,“ odpovídá Michel Barnier v rozhovoru pro Le Figaro. Svou kandidaturu oficiálně poprvé ohlásil v živém vysílání televizní stanice TF1. „Po skončení mé brexitové mise jsem hodně poslouchal, hodně debatoval a hodně se snažil vytvořit dobrý tým pro tento projekt,“ dodává Barnier.
Evropa Michela Barniera zná, stal se tváří unijních vztahů s Velkou Británií. Je ale otázkou, jak ho znají domácí Francouzi. Jako pravicový kandidát vyzve centristického Emmanuela Macrona, v mnohém se bude jejich elektorát překrývat. „Chci změnit tuto zemi,“ odpověděl Barnier na otázku, proč se staví proti současnému francouzskému prezidentovi, který chce obhájit mandát. Francouze chce přesvědčit na tématech migrace, pracovního trhu nebo oživení ekonomiky.
Sedmdesátiletý Barnier má za sebou dlouhou politickou kariéru. Poslancem Národního shromáždění se stal již v sedmadvaceti letech. Jako ministr životního prostředí zasedal ve vládě premiéra Balladura v roce 1993. O dva roky později už byl státním sekretářem pro evropské záležitosti. Po pár letech v Senátu se na přelomu nového milénia dostal do Bruselu jako eurokomisař.
Mandát v Evropské komisi si ještě zopakoval pod vedením José Barrosa. Snažil se v roce 2014 dostat i do čela evropské exekutivy, ale prohrál tehdy boj s Jeanem-Claudem Junckerem. Na francouzské politické scéně působil v letech 2004–2005, kdy několik měsíců zastával post ministra zahraničí. Naposledy se v domácí politice objevil jako ministr zemědělství v letech 2007–2009 ve vládě premiéra Fillona.
Je serai le Président qui respectera les Français et qui fera respecter la France 🇫🇷.#MichelBarnier2022#TF1 #20h @lesRepublicains pic.twitter.com/ANhKWCMdgJ
— Michel Barnier (@MichelBarnier) August 26, 2021
Posledních pět let se jméno Michela Barniera neskloňovalo téměř v jiném kontextu než ve spojení s brexitovou dohodou, kterou měl za EU na starosti. Několik let dlouhé utrápené dohadování o budoucích vztazích mezi Spojeným královstvím a „kontinentální Evropou“ vyústilo v „rozvod“, ze kterého Barnier vyšel víceméně se ctí.
Macronova nemesis
Jeho kořeny pocházejí od francouzských Alp, kde se ve městě La Tronche narodil do rodiny Gaullistů. Neogaullismus se stal jeho celoživotní politickou afiliací. I region Savojsko mu byl vždycky blízký. Spolupodílel se i na organizaci zimních olympijských her v Albertville v roce 1992. Dodnes je členem Mezinárodního olympijského výboru.
Ve svých sedmdesáti letech chce do svého obdivuhodného životopisu doplnit i Elysejský palác. A je to pro něj možná jediná cesta, jak se politicky udržet na vrcholu. Nepodařilo se mu totiž se znovu v roce 2019 dostat do vedení Evropské komise. Nepomohl mu zásadní fakt, že je Francouz, a do vysoké funkce šéfky Evropské centrální banky upřednostnil Macron Christine Lagardeovou. Velkou roli ale hrálo také to, že nikdy nebyl podporovatelem, respektive voličem Macrona a jeho strany, ale naopak hlasitým zastáncem Republikánů.
Na jaře, když Emmanuel Macron měnil vládu a hlavně premiéra Édouarda Philippa, ale Barnier přesto doufal v premiérský post. „Macron ho nikdy vážně nezvažoval, ale pravda je, že Barnier si to myslel,“ popisuje deníku Le Monde zdroj blízký prezidentskému paláci.
Namísto blízké spolupráce se Barnier rozhodl s Macronem změřit politické síly. A zatím žádné volby, do kterých nastoupil jako kandidát, neprohrál. „Nemám v úmyslu končit. Myslím, že jsem ještě užitečný a energie mi nechybí,“ ujistil Barnier v loňském roce, kdy si začal připravovat půdu pro prezidentskou kampaň.
Francouzské prezidentské volby se konají v dubnu příštího roku. Shodou okolností bude tou dobou Francie předsedat Evropské radě. Mezi dalšími politiky, kteří vyjádřili svou ambici stát se příštím francouzským prezidentem nebo francouzskou prezidentkou, jsou bývalá ministryně Valérie Pécresseová, regionální politik Éric Ciotti nebo bývalý europoslanec Philippe Juvin.
Očekává se i opětovná kandidatura šéfky Národního sdružení Marine Le Penové. Spekuluje se i o socialistické starostce Paříže Anne Hidalgové, europoslanci Yannicku Jodotovi za Zelené a krajně pravicovém komentátorovi Ériku Zemmourovi. Stávající prezident Macron svou kandidaturu ještě oficiálně neoznámil.