Moment, který změnil svět. Tento zvuk odhalí, jestli je vám přes třicet

Znáte ten pocit, kdy ucítíte nějakou neobvyklou vůni a váš mozek kdoví odkud vyhrabe vzpomínky na dětství, které se k ní vážou?

Něco podobného pravděpodobně zažijete i při čtení tohoto článku. Tedy pokud je vám více než 30 let. Mladší generace si totiž při poslechu kvílivého pištění maximálně zacpou uši, podvědomým hmatem ztlumí hlasitost a řeknou si WTF.

Ale my byli u toho. Pamatujeme si na první webové stránky, které k nám neuvěřitelně rychle (a z dnešního pohledu příšerně pomalu) tekly přes telefonní linky. Pro nás je ten příšerný zvuk symbolem svobody možná více než zvonění klíčů.

Pojďte s námi zavzpomínat na webové stránky 90. let. A pozor, ukázka obsahuje velmi realistický zvuk. Začněte kliknutím na tlačítko „Připojit k internetu“.

Mezi stránkami můžete přecházet pomocí tlačítek Vpřed a Zpět. Screenshoty pocházejí z Muzea českého internetu.

„Vágní, ale vzrušující.“ Tuto poznámku načmáral v roce 1989 Mike Sendall, výzkumník v CERNu, na vytištěný návrh svého podřízeného.

Dokument se jmenoval „Správa informací: návrh“ a můžeme jej považovat za jeden z klíčových dokumentů současného světa. Jakousi Ústavu kyberprostoru. Tim Berners-Lee v něm popsal svůj nápad pro lepší organizaci dokumentů a jejich snadné vyhledávání a procházení.

Zní to nudně. Ale odstartovalo to webové stránky, které známe dnes. „Mike Sendall schválil, abych si sehnal jeden z počítačů NeXT a pohrál si na něm s myšlenkou globálního hypertextu,“ vzpomínal zpětně Tim Berners-Lee, vynálezce webových stránek.

Svou první WWW stránku zpřístupnil světu o dva roky později, přesněji 6. srpna 1991. Na webu je ve své původní podobě dodnes. Pokud ji ale někdo navštívil před třiceti lety, viděl nejspíš toto:

Zpočátku však nic moc nenaznačovalo, že by se právě tato stránka měla stát odrazovým můstkem pro možná největší technickou revoluci, kterou naše společnost prošla.

Žádnou větší reakci nevyvolala ani zpráva, že technologie pro tento hypertextový World Wide Web je uvolněna všem k dispozici a zdarma – pro jakékoli použití.

Stránky s legrační zkratkou WWW nebyly zpočátku moc populární. Pamětníci vzpomenou, že Internet (tehdy se psal zásadně s velkým „I“) obsahoval už od 80. let celou řadu služeb: BBS, Gopher a především e-mail.

„Pamatuji si na posluchárnu na FEL ČVUT v Dejvicích, kam někdy na přelomu let 1990 a 1991 začalo téct pár bytů odněkud z Rakouska,“ vzpomíná na internetové začátky novinář Miloš Čermák. „Moje žena si tam chodila e-mailovat se svým vedoucím diplomky, který byl někde v zahraničí.“

Právě snadnost komunikace s celým světem přitáhla k internetu akademiky, vědce i nadšence. České univerzity patřily k prvním uživatelům internetu v Česku, spíše než webové stránky ale používaly starší služby, třeba právě Gopher.

„Pro mne byl internet nejdříve jen e-mail. Ta snadnost komunikace mě fascinovala,“ napsal nám Milan Šmíd, který k internetu přičichl na univerzitě ve Finsku. Po návratu do Česka na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy začal vyučovat nový předmět Práce s informacemi online.

Zpočátku byla tato komunikace bez hacku a carek. Diakritika byla na počítačích problém obecně, a na internetu zvláště.

„Tenkrát čeština na počítači neexistovala, počítač neuměl českou abecedu, na všechno se musely psát speciální ovladače a fonty,“ líčí Tatiana le Moigne, která do počítačového podnikání naskočila už počátkem devadesátých let (dnes vede českou pobočku Google).

Podle ní se v Česku internet začal prosazovat pořádně až se systémem Windows 95. „To byl skutečný game changer. A najednou to tady bylo. Počítače na každém stole. Napřed měl člověk počítače v práci a doma ne. A časem se to překlopilo a měli jsme doma výkonnější počítače než v práci.“

Pro dnešní uživatele webu je klíčovou službou vyhledávač. Ty však zpočátku prakticky neexistovaly, rozhodně ne v dnešní podobě. Místo toho si člověk někde sehnal adresu a tu vyťukal (přesně, bez překlepů!) do adresního řádku prohlížeče Netscape. A doufal, že se strefil.

„I jednoduché stránky pomalu nabíhaly v prohlížeči, skoro jako by vám je teprve zrovna někdo psal na vaši obrazovku,“ popisuje dojmy z předpotopního internetu Martina Vítková, spolumajitelka firmy NWT. „Člověk najednou mohl být na různých kontinentech světa, diskutovat na fórech s lidmi vzdálenými tisíce kilometrů.“

Ale v češtině toho zpočátku moc k nalezení nebylo. Jedním z nejstarších webů byly „neoficiální WWW stránky Járy da Cimrmana“, které publikoval Ivo „Ivosh“ Lukačovič na adrese http://cs.felk.cvut.cz/~xlukacov/jdc.html. Zálohu webu najdete na MuzeumInternetu.cz a o tom, jak vypadal český internet té doby, vám řekne skoro vše: Směsice legrace a vážnosti, experimentů, jednoduché grafiky a překlepů vezme pamětníky zpět do roku 1995.

O neoficiálních stránkách Járy Cimrmana se posléze dozvěděli jeho duchovní otcové Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak.

„Zjištění, že Jára už na Internetu je, a to nikoli jejich přičiněním, nesli oba cimrmanologové značně nelibě,“ popisuje Jiří Peterka, který se zabývá dokumentací historie českého webu a provozuje web MuzeumInternetu.cz. Svěrák se Smoljakem následně založili vlastní WWW stránky a Lukačovič musel na ty svoje umístit text: „Nechť je tato stránka považována za neoficiální diskuzi na téma Cimrman. Cimrman je postava autorské dvojice Svěrák & Smoljak. Oba dva si existenci této stránky nepřejí.“

„Tím, že ‚odmítli‘ již existující webové stránky Járy Cimrmana, oba učenci nakonec významně přispěli k rozvoji českého Internetu. Byť to možná sami dodnes netuší,“ glosuje Peterka. „Když totiž znemožnili Ivu Lukačovičovi pokračovat ve vytváření seznamu (Cimrmanových) oblíbených linek, nezbylo mu nic jiného než si založit jiný seznam. Nejspíše: nějaký vlastní seznam.“

Na jaře roku 1996 tehdy 21letý Lukačovič zakládá „seznam českých stránek“ na adrese www.seznam.cz. Ze stránky se postupně stal nejdůležitější rozcestník rychle rostoucího českého webu.

První verze byla čistě katalogová, inspirovaná americkým katalogovým webem Yahoo.com. Zájemce o fulltextové vyhledávání pak Seznam posílal na web AltaVista.com, další nezapomenutelnou ikonu webové historie.

V roce 1997 Lukačovič zprovoznil vlastní fulltext s názvem Kompas, který vyhledával v českých stránkách. A těch začalo opravdu rychle přibývat…

Tempo a dynamika růstu webového kyberprostoru byla ohromná.

„To byl prostě hukot!“ vzpomíná webdesignér Petr Staníček. „A na druhé straně opravdu dlouhotrvající odpor a nepochopení velké části veřejnosti. Legendární výrok paní Věry Pohlové tehdy mluvil lidu z duše,“ naráží na legendární citát o tom, že by „všechny ty internety a počítače zakázala“.

„Internet mi předvedli kamarádi doktorandi v laboratoři rozpoznávání řeči ČVUT. Už jsem o tom slyšel, měl jsem nějaké zkušenosti s tehdy primitivními chatovacími aplikacemi. Hoši tvrdili, že se tam dá všechno najít,“ vzpomíná na začátky internetu spisovatel Ondřej Neff.

„Poprosil jsem je, aby našli něco o Gibsonovi, autorovi Neuromancera. Podařilo se to a dnes nechápu, jak to dokázali. Bylo mi jasné, že se narodilo něco absolutně nového,“ popsal nám Neff své první dojmy. „Dokázal jsem si představit jeho zásah do médií a však už za půl roku jsem začal vydávat první internetový deník.“ Jmenoval se Neviditelný pes a vychází od roku 1996 dodnes (už na doméně Lidovky.cz).

Druhá polovina 90. let byla plná takovýchto projektů, které stály na jednom nebo několika lidech a našly si své publikum mezi převážně mladšími uživateli mladičkého a velkými korporacemi dosud neobjeveného webu.

„Pamatuji si, jak hodně úplně obyčejných lidí se účastnilo různých diskuzních fór a mailing listů v USA, zatímco u nás o tom ještě skoro nikdo netušil,“ vybavil si první zkušenosti s webem konzultant Marek Prokop. „Internet mě totiž někdy kolem roku 1996 přinutil zavést náš tehdy největší klient, který si přál komunikovat e-mailem. Pro mě to byla starost navíc, navíc tehdy pro celou firmu docela drahá. Nicméně první dojem se rychle změnil a internet mě začal neuvěřitelně bavit.“

To je také věc, která se těm, kdo tuto dobu nezažili, jen těžko vysvětluje. „Internet znamenal svobodu. Možnost získávat i poskytovat informace bez omezení,“ popisuje publicista Daniel Dočekal. „Možnost komunikovat s kýmkoliv, ať je kdekoliv.“

Dnes se tyto aspekty zdají samozřejmou součástí každodenního života. Ale nic přirozeného na nich není, jak si pamatují všichni starší 30 let. „Internet dnes nosíme s sebou v mobilech, jejichž výkon, schopnosti i paměťové kapacity milionkrát převyšují to, co na počátku,“ dokresluje Dočekal. A vyslovuje i obavu: „Překvapilo mne, jak zásadně a masivně se Internet stal závislým na monopolech a jak silnou pozici mají.“

To Jiří Peterka se při návratu ze vzpomínek pozastavil nad jiným kontrastem: „Nedokázal jsem si tehdy představit, jak lidé dokážou Internet zneužít. Jak rychle a do jaké míry ho zaplaví lidská malost a hloupost, nenávist a zloba.“

Stejná věc - nenávist a monopolizace webu - ostatně leží na srdci i jeho samotnému vynálezci.

„Nelíbí se mi, jakým směrem se web vydal,“ svěřil se v roce 2018. Rád by, aby se internet vrátil ke svým decentralizovaným začátkům. „Vždy jsem věřil, že internet je pro každého. Ale navzdory všemu dobrému, co internet přinesl, se z webu stal nástroj, který podporuje nerovnost a rozdělení společnosti. Ovládají jej mocní hráči, kteří mají své vlastní cíle,“ říká Berners-Lee.

Nostalgie ovšem web 90. let nevrátí. A my pamětníci si jej nejspíš příliš idealizujeme. Není těžké vytvořit síť, která baví procento vyvolených nadšenců. Web už je ale o třicet let dále. Už má jiné úkoly a cíle.

V Česku navíc nástup webu navázal na sametovou revoluci. „Jsem generace, pro kterou technologická změna přišla v podstatě zároveň se společenskou změnou,“ připomíná Čermák. „A náš život se změnil takovým způsobem, že to je možná v historii nevídané.“