Článek
Z pohledu na dobové záběry ze svahu dvoutisícové hory Takamagahara i dnes mrazí. Před pětatřiceti lety právě tady skončila marná snaha zkušené posádky Boeingu 747 udržet stroj ve vzduchu. Bezpečné přistání, o něž kapitán Masami Takahama začal horečnatě usilovat dvanáct minut po vzletu z tokijského letiště Haneda, nebylo v jeho silách.
V troskách našlo smrt všech 15 členů posádky a 505 pasažérů, záchranáři objevili pouhé čtyři přeživší. Ale k tomu se ještě vrátíme.
Tragédii nenasvědčovalo nic. Předpověď počasí byla dobrá a cestující čekal jen krátký let – obvykle tato cesta zabere 54 minut. Spoj byl plně obsazený; blížil se buddhistický svátek Obon sloužící k uctění duší předků. Japonci si během Obonu obvykle berou rodinnou dovolenou, během níž společně cestují do míst, kde mají kořeny, navštěvují a opravují hroby předků, setkávají se jinak odloučení příbuzní.
Posádka připravovala stroj ke startu před šestou hodinou večerní. Šlo o jedenáct let starý boeing, který měl na kontě 25 tisíc letových hodin (necelých 19 tisíc startů). Devětačtyřicetiletý kapitán Takahama patřil k rodinnému stříbru Japan Airlines, měl zkušenosti, spoustu nalétaných hodin, kromě pilotování působil i jako letový instruktor. Právě proto se v kokpitu usadil do křesla po pravé ruce, na místo kapitána usedl kopilot Yutaka Sasaki, který právě zakončoval výcvik na tuto pozici a šlo o jeden z jeho posledních evaluačních letů. Sasakimu bylo v době neštěstí 39 let a měl nalétáno na 4 tisíce hodin. Více než půlku z toho právě v kabině Boeingu 747.
Zpráva vyšetřovací komise (externí odkaz zde) udává, že se letoun odpoutal od stojánky s drobným zpožděním v pondělí 12. srpna v 18:04 a v 18:12 se vznesl do vzduchu.
Co se odehrálo po dvanácti minutách hladkého letu, později zamotalo hlavu vyšetřovatelům. Vědělo se jistě, že se krátce předtím, než stroj nad zátokou Sagami dostoupal na svou letovou hladinu, ozvala rána a transpondér vyslal nouzový signál. V letadle došlo k okamžité dekompresi, popadalo obložení v zadní části kolem toalet, souběžně přestaly fungovat všechny čtyři hydraulické systémy, nefungoval stabilizátor.
Díky později objeveným záznamům z černé skříňky víme, že se kapitán Takahama domníval, že se utrhl podvozek. Anebo že něco vybuchlo v nákladním prostoru a poškozen je spodek trupu.
Kontaktoval oblastní řídící středisko, nahlásil mimořádnou situaci a požádal o souřadnice k návratu na letiště Haneda. Věřil, že na tamní dlouhé ranveji bude mít větší šanci bezpečně přistát než na bližším letišti Nagoya.
Nahlásil ještě, že stroj je prakticky nekontrolovatelný.
Letoun se zmítal ve vzduchu, hned se prudce propadal, hned prudce stoupal. Dlouhé minuty se potácel ve výškách 6100 až 7300 metrů, přičemž piloti zjevně trpěli nedostatkem kyslíku. Nenasadili si masky, i když palubnímu inženýrovi potvrdili, že to musí kvůli hrozící hypoxii udělat. Snažili se přijít na to, jak bez funkčního řízení sestoupat na nižší letovou hladinu, což se jim nedařilo. Pokoušeli se srovnat stroj změnami tahu motorů, ale měli potíže i s ovládáním trysek.
Konečně – v 18:45 – se jim podařilo klesnout do 4 tisíc metrů. Hypoxie ustoupila, piloti začali častěji komunikovat s věží. A moc dobře věděli, jak zlé to je. Stroj se totiž místo požadovaného manévru „doprava“ (k Tokiu) začal stáčet doleva směrem k hornatému terénu na obzoru. „Tohle může být beznadějné,“ zvolal v 6:46 kapitán Takahama.
Těžko si představit, co se zatím dělo v části vyhrazené pasažérům.
Mnozí lidé ztratili vědomí, protože část kyslíkových masek sice vypadla, ale nefungovala. Ti, kteří zůstali bdělí až do konce, však tušili, že naděje jsou mizivé. Agentura AP citovala z notesu (externí odkaz zde) jedné z obětí, který se podařilo najít: „Je to smutné, ale tvůj táta nepřežije,“ napsal dcerce roztřeseným rukopisem Hirotsugu Kawaguchi. „Tsuyoshi, postarej se o rodinu.“
Kapitán s kopilotem v té chvíli dál bojovali s neřiditelným strojem. Když se hory blížily, snažili se z plných sil letoun zvednout. V posledních chvílích před nárazem, když už se kabinou rozléhalo zvukové varování před blížící se zemí, stoupalo letadlo takovou rychlostí, že byli pasažéři i posádka vystaveni přetížení 3G. Pokud máte šedesát kilogramů, takové přetížení vás do sedačky vtlačí silou třikrát větší, tedy 180 kilogramy. „Už nemůžeme dělat nic,“ zní z černé skříňky poslední slova kapitána. „Je konec!“
Boj o život skončil po třiceti minutách. Nárazem ve výšce 1 565 metrů do hory Takamagahara poblíž vesnice Ueno.
Co se vlastně stalo, pomohl vyšetřovatelům odhalit amatérský fotograf. Ze snímku, který náhodně pořídil, se zdálo, že se v podstatě utrhl ocas letadla. Vyšetřování pak ukázalo, že se utrhla kýlová plocha, což je pevná část ocasu, kterou procházejí hydraulické hadice; ty se porušily. Ale proč se tak stalo?
Odpověď se našla až v záznamech o provedených opravách letadla. Stroj musel o sedm let dříve do servisu poté, což během přistání v Ósace škrtl zádí o letištní plochu. Poškodila se přitom zadní tlaková přepážka, která udržuje stabilní tlak v letadle. Musela se vyměnit.
Technici, kteří závadu spravovali, se však nedrželi předepsané procedury, jak správně posílit poškozenou přepážku. Ta říká, že se taková oprava provádí použitím jediné souvislé spojovací desky se třemi řadami nýtů. Namísto toho byly u pozdějšího letu JAL 123 použity dvě spojovací desky, což v důsledku negovalo účinnosti jedné z řad nýtů.
Experti později spočítali, že odolnost součástky se tím snížila na 70 procent. Ve zprávě vyšetřovací komise se píše, že nesprávná instalace měla selhat zhruba po 10 tisících vzletech. Letů, který stroj s chybnou „záplatou“ absolvoval, bylo 12 318.
Když tedy přepážka v osudový den praskla, oslabené nýty neudržely jednotlivé části pohromadě.
Záznam o letu JAL 123.
Drtivý dopad oficiálně přežili pouze čtyři lidé. Mohlo jich být pravděpodobně více. Jak zveřejnil později navigátor letectva USA, který v době neštěstí sloužil na základně Yokota, byla americká armáda připravena spustit pátrací a záchrannou operaci. Byla to právě americká posádka transportního letounu C-130, která se pohybovala v oblasti nárazu a asi 20 minut po tragédii byli vojáci těmi prvními, kdo spatřil místo havárie. Ještě bylo světlo.
Japonská vláda, která si ale nepřála cizí vměšování, o pomoc nepožádala. K hoře vyslala vrtulník vlastních ozbrojených sil. Mezitím se začalo smrákat, hornatý terén neumožnil přistání, pilot ze vzduchu hlásil, že neexistují žádné známky, že by někdo přežil. A tak byly záchranné práce přesunuty na další den.
V úterý se podařilo najít čtyři osoby, které přežily. Šlo shodou okolností o čtyři ženy, všechny seděly v zadní části letadla nalevo v řadách 54 – 60. Šlo o šestadvacetiletou letušku mimo službu Yumi Ochiai, dvanáctiletou Keiko Kawakami, a matku s dcerou – Hiroki a Mikoko Yoshizakiovy (34 a 8 let).
Dvanáctiletou dívenku náraz katapultoval ze sedadla, záchranáři ji našli zaklíněnou ve stromech. Utrpěla vážná zranění a strávila tři měsíce v nemocnici, mluvilo se o zázraku. Ovšem v letadle ztratila oba své rodiče i sestřičku.
Obě dospělé ženy později vypověděly, že náraz přežilo víc lidí, ale nedočkali se pomoci. V knize o leteckých katastrofách píše spisovatel Macarthur Job, že Ochiai ještě z nemocničního lůžka popsala, jak přišla k vědomí. Slyšela hluk motorů, viděla jasné záblesky a kolem se ozýval křik a sténání. Tyto zvuky však během noci postupně ustávaly. Její slova potvrdily pitevní protokoly: U několika lidí se prokázala zranění, která by s lékařskou pomocí byla slučitelná se životem.
