Článek
Francouzský pacient Claud Gatti se svěřuje, čeho se nejvíc obával: „Začal jsem myslet na to, že brzy zemřu. Co mě ale nejvíce vadilo, byl ten neurologický aspekt. Cítil jsem, že to je nejdůležitější část. Potíže s dýcháním mě mohly zabít, ale spíš mě děsilo to ostatní a sice, že to zasáhne můj mozek a vážně ho poškodí. Mohu znovu chodit a učím se teď všechno znova, jak psát, jak chodit, jak stát. Nemyslel jsem si, že to bude tak těžké.“
Zkušenost to byla pro něho velice silná. Jak Claud Gatti dodává: „Každé ráno se podívám na slunce a řeknu si Sol Invictus - neporazitelné slunce vychází. Je ráno, a já jsem už tady nemusel být a vidět to.“
Další z pacientů, který se podělil o svoji zkušenost, je Američanka Janet Mendezová. Ta trpěla hypoxií a extrémním nedostatkem kyslíku v krvi vzhledem k tomu, že virus napadl její plíce.
„Lidé mi říkali, že když jsem přišla k sobě, tak jsem byla modrá,“ popisuje průběh nemoci Janet. „Dobře si pamatuju, že když jsem se na sebe poprvé podívala v zrcadle, tak jsem si řekla, že vypadám jako šmoula. Vyděsilo mě to a oni na to reagovali: Dobře, tak my vás zase uspíme. Všechno šlo velmi rychle, bylo to tak rychlé. Měla jsem méně než 20 minut na to, abych všem řekla sbohem.“
Jiní pacienti, jako třeba David Hunt z Londýna, popisují, jaké to je být ve stejné místnosti s umírajícími pacienty.
„Viděl jsem hrozné věci… Na oddělení se mnou ležel muž - přímo proti mně. Viděl jsem jak dodýchal, to na mě strašně zapůsobilo. A co mě opravdu ale znepokojuje, když vidím lidi venku a okolo sebe, jak to neberou dostatečně vážně. Dokud nevidíte, jak někdo před vámi zemře bez toho, aby s ním mohl být kamarád nebo rodina. Je to příšerné. Opravdu,“ svěřuje se David.
„Je to dlouhá, velmi dlouhá cesta. A já jsem vděčná bohu, že můžu říct, že opouštím tuto nemocnici. Jsem v pořádku a koronavirus si mě nevzal,“ říká na závěr Janet Mendezová.
Podívejte se další podrobnosti v úvodním videu. Reportáž je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv najdete zde.
