Článek
Hematolog Jan Blatný se stal novým ministrem zdravotnictví na vrcholu koronavirové krize.
Prezident Miloš Zeman mu při jmenování poděkoval za odvahu. „Převzít tuto funkci je jako skočit do rozbouřené řeky a v zásadě se to rovná politické sebevraždě,“ uvedl při ceremoniálu. A dodal, že pro udržení v křesle Blatnému radí nechodit na Vyšehrad, protože „je tam nebezpečno“.
Funkce je nejistá i z toho důvodu, že se v ní od prosince 1989 vystřídalo pět žen a šestnáct mužů. Podstoupit riziko však dává smysl. Brněnský lékař se na jedné straně zařadil do úctyhodné řady ministrů, pod jejichž vládou se tuzemský zdravotnický systém přiřadil k těm nejlepším v Evropě. Zároveň nastupuje do nejistého prostředí se silným mandátem. Politici jako kdyby jeho nominací definitivně přiznali, že se už do zdravotnického systému nebudou plést a péči o zdraví pacientů nechají tomu, kdo se v ní vyzná.
Nebylo to tak vždycky. Mezi jednadvaceti dosavadními ministry se najde řada kontroverzních postav, reformátorů i klidných úředníků, kteří po nich uklízeli. Na začátku historie polistopadového zdravotnictví stály v osobách onkologa Pavla Klenera a neurologa Martina Bojara lékařské „kapacity“. Od nástupu vlád ODS však jejich roli převzali politici, byť s lékařským vzděláním, a jak svědčí příklad Petra Loma, Luďka Rubáše či Marie Součkové, nejčastěji s chirurgickou průpravou. Nejvýznamnější osobností prvního desetiletí byl ovšem předseda poslední československé vlády Jan Stráský, který upevnil páteř tuzemského zdravotnického systému, když nastavil pravidla jednání o cenách.
Po kapacitách a málo přesvědčivých politicích druhé výkonnostní kategorie následovali v osobách Davida Ratha a Tomáše Julínka ambiciózní reformátoři, jeden s plánem na přísnou státní centralizaci, druhý s modelem byrokraticky řízené péče. Právě oni zosobňovali přání stranických politiků převzít autoritu lékařské profese. „V materiálně orientované společnosti má nejlepší pověst a největší moc ten, kdo může garantovat tělesné zdraví,“ vysvětluje rostoucí zájem exekutivy o bílý resort Günther Loewit z představenstva rakouské Lékařské komory.
Reformy nevyšly a poměry se otočily po nástupu Leoše Hegera před deseti lety. Byl nejen nejdéle sloužícím ministrem. V jeho osobě se vedení resortu ujala jedna z vlivných zájmových skupin, ředitelé fakultních nemocnic. Sám Heger přišel z Hradce Králové, v roce 2013 následoval náměstek z Prahy-Motola Martin Holcát, Svatopluk Němeček z Ostravy a po něm přímo motolský ředitel Miloslav Ludvík. Právě v jejich období vznikl model, podle kterého si velké nemocnice samy stanoví pravidla svého provozu včetně financování, a tím se vyhnou ztrátě.
Dalším pokusem využít zdravotnictví ve stranickém marketingu byl příchod profesionálního politika Adama Vojtěcha. Přes své plány reformovat byl ovšem Vojtěch dost vzdělaný na to, aby akceptoval dohadování o cenách z časů Stráského a plnil požadavky velkých nemocnic. To nezabránilo, aby ho v září nevystřídal další exředitel Roman Prymula, který byl v letech 2009 až 2016 nástupcem Leoše Hegera v Hradci Králové. Ani jeho selhání věhlas ředitelů neoslabilo a nový šéf resortu se hledal výhradně v jejich prostředí.
Na ministerskou funkci vyhrazenou ANO nemohl nastoupit často skloňovaný ředitel Ludvík se stranickým průkazem ČSSD. Šéf pražské Všeobecné fakultní nemocnice David Feltl podle vlastních slov odmítl, a tak zbývali jen dva kandidáti, Roman Havlík z Olomouce a dlouholetý premiérův známý Jaroslav Štěrba z Brna-Bohunic. Ten se zachoval po vzoru kolegy Ludvíka z roku 2013 a nominoval svého náměstka Blatného.
Na začátku pandemie se premiér Andrej Babiš stejně jako mnoho jeho zahraničních kolegů stylizoval do role toho, kdo „zachránil tisíce životů“. Teď výběrem ministra přiznal, že péči o trpící opět přenechává lékařům či těm, kdo jejich pomoc podporují z manažerských funkcí nemocnic. Také tím potvrdil tichou dohodu s řediteli, že je připraven přesunout do zdravotnictví mimořádné částky, které se nevyčerpají tím, že příspěvek na státního pojištěnce zvýší z roku na rok o 70 miliard.
