Článek
„Tento experiment má kořeny v mé znalecké praxi. Jako expert na písmo a pravost podpisů jsem totiž zjistil, že se u soudů, v trestním řízení i u civilních soudů používají ověřené kopie jako důkazy, a překvapilo mě, kolik těch důkazů je falešných,“ říká ve Výzvě Jiří Závora, jinak též člen poradního sboru ministra spravedlnosti.
Než se společně s kolegy rozhodli provést experiment s falešným dokumentem (vymyšlené jméno na dlužním úpisu, smyšlená dlužná částka, falešný podpis), tipovali, že ověření pravosti se dočkají zhruba na deseti až patnácti procentech míst, kde se listiny ověřují. Jde tedy o notářství, matriky a Czech POINTy.
Výsledek je šokoval – padělek s modře naskenovaným podpisem (tedy s tiskovým rastrem) jako pravý ověřilo 77 procent úředníků. Pouhých 23 procent hned na první pohled řeklo, že jde o falzifikát a ověření odmítlo.
Zákon úředníkům neukládá povinnost „kvalifikovaného ověření pravosti předkládaných listin“. Za nesprávný úřední postup se ale považuje ověření pravosti u zjevně nevěrohodné listiny. Jsou tedy zodpovědní za ověření zjevného padělku, což bylo v tomto případě.
Jak snadné je ověřenou a přitom falešnou listinu zneužít u soudu, jak často se takové případy dějí, jak úředníci reagovali při experimentu a co by teď měla ministerstva spravedlnosti a vnitra jako nadřízené orgány ověřovacích míst udělat? I o tom mluví soudní znalec Jiří Závora ve Výzvě, jejíž záznam najdete ve videu umístěném nahoře.
Jak experiment probíhal:
Experimentátoři navštívíli Czech POINTy, matriky a notářství s originálem falešného dokumentu a jeho kopií. Žádali ověření kopie, tzv. vidimaci. Úředníci v tomto případě neověřují pravost originálu, pouze potvrzují shodu originálu a kopie. Nicméně podle platné judikatury nemají ověřit dokument, který je zjevně nevěrohodný – tedy takový, který má například očividně natištěný podpis. Padělatelé pak u soudu tvrdí, že originál ztratili, ale mají jeho ověřenou kopii. Z ní však ani znalec nepozná, zda byl podpis na originálu pravý nebo natištěný.
