Článek
Celý rozhovor si můžete pustit v audiu výše.
Nemá cenu říkat všechny tvé tituly, protože ty jsi básník, textař, člověk, který je intelektuál. Teď jsem část vyjmenoval, ale je to stále málo.
Je to až dost. V podstatě můj poslední pseudotitul je marketingový guru, to jsem se alespoň dočetl. Říkám si: Ty jo, tak já už jsem to dotáhl na marketingového gurua.
Také jsem pátral v marketingových kruzích a marketingový guru je vlastně každý. Všichni jsou marketingoví guruové a je to už v podstatě označení takového napůl „trapáka“.
Tak tedy začneme u trapáků. Jak ses dostal tady k té práci, protože ty jsi spojený s reklamou, s agenturami, můžeme říct i s marketingem, prošel sis vším víceméně od začátku, dnes úspěšně vedeš agenturu. Co byl první dotek téhle práce?
První dotek byl kolega kudrnáč Roman Holý. Říkám mu – to bylo v půlce 90. let: Hele, Romane, já se hudbou živit nechci. A ten zahraniční obchod, kde jsem vyrůstal, to mě nebaví. Co mám dělat? A on na to: Tak to je jasné! Přece píšeš texty, táhni do reklamky! A já: No jo, ale to je pod úroveň. A on že není, že tam jsou dobří lidé: Já jich tam pár znám, pošlu tě za nimi. Vyslal mě a napotřetí to někde vyšlo. Tam jsem se seznámil, já, v 37 letech vlastně už stařec, s reklamním prostředím, kdy lidé, kteří byli stejně staří jako já, už byli na ředitelských pozicích. A já jsem začínal jako Super Junior, s názvy, které jsem v životě neslyšel.
Počkej. To jsi měl na vizitce? Super Junior?
Super Junior, Blbec.
Takže copywriter?
Ano, copywriter. Samozřejmě, z první agentury mě po dvou měsících vyhodili, protože já jsem to neuměl, vzal mě tehdejší guru Dan Růžička do Young & Rubicam a tam jsem se to postupně naučil. Potom už to docela šlo.
Co tě na tom začalo bavit?
Upřímně řečeno, mně to přišlo jako docela těžká a otravná práce, až do první realizace. A když egoisticky vidíš svoji první realizaci, uvědomíš si, že to byl billboard, který jsi vymyslel ty.
A co to bylo za billboard?
To byl billboard na Tesco. Oni měli zrovna akce a říkali: My chceme, aby u nás někdo vtipně otextoval slevy. A tento týden máme slevy na rum. Říkám: No, tak to je přece jasný! A vymyslel jsem jim slogan: Drahota má utrum! To se jim zalíbilo. A chtěli potom další takové vtipné slogany, ale na máslo nebo na debrecínský párek už to nejde takhle jednoduše. Tak to byl ten zlom.
Člověka přece práce musí hlavně bavit. Našel ses v tom?
Já jsem byl nadšený z toho, že tam byly docela dobré peníze. Říkal jsem si, že mě snad nevyhodí. Že se musím snažit. Je to ale jiné prostředí, je v tom kreativita. V byznysu kreativitu nemáš, tam vyplňuješ tabulky a reportuješ jak pitomec. A to tě přestane brzo bavit. Tady je kreativita. A to miluju. To mě u toho udrželo.
I kapela občas nemá svůj den
Musíme se dostat ke kapele J.A.R. Měli jste někdy koncert, který se vyloženě nepovedl?
Jasně.
Jaký to byl?
To byl jediný koncert, bylo to myslím v devadesátém v Dopravních podnicích na nějakém velkém mixu kapel, kde opravdu od prvního úderu jsme byli všichni mimo. Říkám si: To přece není možné, tady musí přece aspoň jednou za šedesát taktů vyjít jeden společný…
Jeden známý novinář, tehdy z kulturní sekce Mladého světa, tam seděl na zemi v první brázdě a normálně nevěřil tomu, co vidí. On si něco psal a pak fascinovaně odložil ten blok, protože mobily ještě nebyly, a zíral na nás, jak jsme ve všem blbě.
A když máš dobrý den. Baví tě třeba ještě během toho koncertu něco vymýšlet navíc, co normálně neděláš? Anebo se přece jenom držíš už nějaké zajeté figury?
Mám chuť improvizovat, protože my hrajeme 20krát, maximálně 25krát ročně. J.A.R. naštěstí nebyl, není a pravděpodobně nikdy nebude o penězích. Ani o komerčním úspěchu, je to jenom taková parta dobrovolných nadšenců, kteří to dělají díky tomu, že je to baví, a proto spolu držíme 30 let a nehádáme se, máme společnou šatnu, dělíme se o těch pár tisícovek honoráře a milujeme se.
Musím se zeptat na jednu věc, která mě velmi překvapila, když jsem ji poprvé četl, že jsi přiznal spolupráci s StB. Já jsem o tom dlouho přemýšlel - jak k tomu člověk dojde, že řekne tuhle nepopulární věc. A řekne ji kamarádům, řekne ji známým, řekne ji všem. Co tě k tomu vedlo?
Vedlo mě k tomu to, že jsem se rozhodl, že nic zatajovat nebudu. Musíš k tomu otevření nějakým způsobem dojít, protože je to nepříjemná věc, je to bolestné, ale je to v podstatě nutné. Protože celou tu dobu jsi v nějaké uzamčené křeči. Říkáš si: Mám tabu, tady ty dveře jsou zavřené.
Ta věc byla samozřejmě drsná. V podstatě jsi sám v nějakém rohu. Nad tebou mají vládu lidé, kteří mají svoje úkoly od státu. Není to žádný popík.
Jak ti to dlouho trvalo, než sis řekl, že s tím půjdeš ven?
Časovou osu neumím říct, ale trvalo to chvíli. Nějaký čas to trvá, než sebereš tu odvahu a jdeš na to.
Jaké byly první reakce třeba kluků z kapely nebo tvých nejbližších?
Vesměs dobré. Kupodivu mě nejvíc překvapil bývalý náčelník Generálního štábu AČR Jiří Šedivý, který mi hned napsal. Tak toho jsem si cenil. Jinak ty reakce byly různé. Většinou tomu rozuměli. Tu situaci si vlastně nikdo nedokáže představit.
Stalo se, že bys od někoho čekal, že to pochopí, a opak byl pravdou?
Stalo. Ale nemusím jmenovat. V lidech to vyvolává různé představy.