Ota Černý vytáčel Berbra a spol. k nepříčetnosti. A to je vyznamenání

Lidé, kteří s ním pracovali, ho určitě znají mnohem líp než já. Ale i těch pár našich pracovních setkání opravdu stálo za to. Na toho vysokého, hřmotného muže v klobouku, co měl v občance jméno Otakar, ale říkalo se mu mnohdy zkráceně také Ota, se prostě nezapomene. To snad ani nejde.

Pamatuju si, že už jako kluka mě u televize rozesmála mistrná, a především tedy navýsost svérázná otázka, kterou tehdy, někdy v osmdesátých letech, položil Jiřímu Lopatovi, trenéru fotbalové Dukly. Sotva kouč na Ruzyni vystoupil s týmem z letadla, nejspíš po nějakém utkání Poháru UEFA, zašveholil Ota Černý: „0:0 na Kypru, nic moc!“ Milého Lopatu tím dokonale odzbrojil a vykolejil.

V těch letech Ota Černý působil doma na Kladně coby mistr odborného výcviku na učilišti a s Československou televizí spolupracoval toliko externě.

Dá se říct, že tam příštipkařil. Ale jinak to nešlo, protože kdysi podepsal petici, ve které vyjádřil podporu Alexandru Dubčekovi, a ohradil se také proti vstupu okupačních armád v osmašedesátém roce. A od té doby měl černou kaňku na kádrovém profilu. Dostal možnost vymazat ji vstupem do Komunistické strany Československa. V ten moment mohl na Kavčích horách nastoupit a dělat naplno práci, která ho nesmírně bavila. Ale to by přestal být sám sebou, takže to neudělal.

A pak přišel listopad 1989. A po něm úplně nová éra života Oty Černého. Najednou se tu otevřel nový svět, ve kterém se politika přestala diktovat, ale začalo se o ní debatovat. A to i v televizi v pořadu Debata, později Co týden dal, který právě Ota Černý na Kavčích horách vydupal ze země a nezapomenutelným způsobem ho i moderoval.

Kolegové v redakci, kteří už tehdy psali o politice, tedy Jindřich Šídlo nebo Václav Dolejší, si vybavují, jak pro ten pořad Ota Černý osobně sháněl sponzory. Včetně Pražského festivalu piva, takže v prvních dílech prý přítomná servírka k politické debatě otevírala diskutérům ve studiu lahvové pivo.

Já jako tehdejší divák si samozřejmě pamatuju na klíčové dotazy typu „Co vy na to?“, „A co na to volič?“, jakož i na klasickou předávku slova: „Ale to už je vaše parketa!“

Osobně si Otu Černého pamatuju samozřejmě zejména ve spojitosti se sportem, ke kterému měl vždycky blízko. A jako Kladeňák tělem i duší v první řadě pochopitelně k hokeji. Jako vedoucí mužstva PZ Kladno byl u prvních kliček a gólů Jaromíra Jágra, což samozřejmě málokdy opomněl zdůraznit.

Ale vždy v milé nadsázce, legrace s ním bylo pokaždé spoustu, jakkoli jeho poněkud jadrný, až zemitý styl humoru by dnes nejspíš mnohé příznivce hyperkorektnosti přiváděl do mdlob.

Podstatné je, že od roku 2002 šéfoval na Kavčích horách redakci sportu. A následně hrál zásadní roli i při vzniku programu ČT sport.

Angažoval se i ve fotbale, kde několik let působil – zejména po boku Luďka Macely – jako člen komise rozhodčích. K téhle problematice měl tedy blízko, viděl v ní docela do hloubky. A tak uměl velmi dobře vypozorovat, kde se v českém fotbale postupně splétají nitky ze všech nejtemnější.

Na Romana Berbra měl po léta zcela vyhraněný a jasný názor. Jak prokázalo policejní vyšetřování, zcela trefný a opodstatněný. Asi není namístě předbíhat výroky soudu, ale o tom, že se Roman Berbr a jeho suita doslova utápěli v křiváctví a fotbalových prasárnách, už dnes, po zveřejnění úryvků ze spisu, pochybuje málokdo. Pardon za ten ostřejší výraz, ale k tomu pánovi asi sedí. A Ota Černý by ho rozhodně použít neváhal. Ani chvilku.

„Pane kolego, s tím Berbrem přece musíme něco udělat, vždyť to je hrozný, to nejde,“ říkával mi snad pokaždé, když jsme se viděli.

Ostatně celé té partě kolem bývalého rozhodčího, později zákulisního černokněžníka a místopředsedy Fotbalové asociace ČR Romana Berbra ležel právě Ota Černý pěkně v žaludku.

Slavná je scéna z roku 2005, kdy Černého vyváděl Miroslav Liba, tehdy pracovník asociace, „za flígr“ ze zasedání valné hromady tehdy ještě Českomoravského fotbalového svazu. Stalo se to v Národním domě na pražském Smíchově, údajně proto, že šéf sportu v České televizi neměl řádnou akreditaci.

Ale scénka to byla pěkná a Ota Černý si ji uměl užít. „Zloděj mě vyvádí,“ hulákal na Libovu adresu v kontextu toho, že jmenovaný neměl problém naslibovat Ivanu Horníkovi žluté karty pro slávisty za „desetník“. A pak je taky udělit, aby proti Horníkovu Žižkovu nemohli hrát. Libovo trestní stíhání ale po jeho stížnosti proti obvinění státní zástupce Petr Cibulka nakonec zrušil. A Miroslav Liba dnes řídí Středočeský krajský fotbalový svaz.

Nadvláda temné party Berbr, Damková, Liba, Rogoz, Tulinger a spol. se v roce 2016 na dva roky narušila, když se najednou přičiněním fotbalového předsedy Miroslava Pelty objevil v čele komise rozhodčích FAČR polský expert Michal Listkiewicz.

Přesné okolnosti neznám, ale moc bych za to nedal, že v zákulisí na tom tehdy nejspíš hodně zapracoval Ota Černý a Poláka s vysokým kreditem u FIFA i UEFA Peltovi doporučil. K Listkiewiczovi měl totiž Černý přes rodinné vazby shodou okolností blízko, jejich rodiny se znaly a navštěvovaly.

A pokud mohu soudit, sázka na pana Listkiewicze atmosféře v českém fotbale a samozřejmě zejména v lize výrazně prospěla.

To vše k velké nelibosti Romana Berbra a jeho Bratrstva kočičí pracky, které se najednou ocitlo mimo hlavní vliv na rozhodčí v profesionálních soutěžích. Nebudu teď popisovat, jaké naschvály dělal Berbr samotnému Michalu Listkiewiczovi, historky o nejzoufalejší kanceláři na Strahově a nejmenším autě ve vozovém parku FAČR, které nevítanému polskému vetřelci nechal přidělit, mnozí znají.

Dovolil bych si ale připomenout scénu z listopadu 2016, kdy se Michal Listkiewicz v doprovodu svého přítele Oty Černého vydal na plzeňský stadion, aby se podíval na výkon rozhodčích v utkání Viktorie proti Brnu.

Po utkání šel Ota Černý, tehdy už dvaasedmdesátiletý muž, na toalety. A tam zažil něco, co ještě nikdy. Vystartoval totiž po něm osobně Roman Berbr. A pěkně zostra, po estébácku, jak to pochytil při své službě pro komunistickou tajnou policii.

„Měl na sobě dlouhý kožený kabát. Chytil mě za pravou paži a cloumal se mnou. Řekl mi: Ty ču****, už sem nejezdi, nebo ti dáme na držku. Za mě i za Dášu,“ vyprávěl mi tehdy Ota Černý. „Já mu na to neřekl ani slovo.“

Zajímavé byly i následné reakce na incident. „Verzi pana Černého nechává pan místopředseda bez reakce,“ zněla odpověď z Fotbalové asociace ČR na můj novinářský dotaz.

„Pan Paclík, majitel Viktorie Plzeň, mi sdělil, že se věcí nebude zabývat. Že je pan Berbr soukromá osoba a ať si to vyřídím s ním,“ vzpomínal tehdy Černý. A od předsedy FAČR Miroslava Pelty se Černému mělo dostat této odpovědi: „Alespoň vidíš, s jakými lidmi já musím spolupracovat.“

Miroslav Pelta skončil před soudem, Romana Berbra to s velkou pravděpodobností čeká. Scénka z plzeňských toalet už se tam řešit nebude. Zato o korupci, manipulacích a posedlosti mocí se tam dozajista řeč povede.

Tohle všechno uměl Ota Černý z Berbra a lidí kolem něj vycítit. A věděl, že se proti tomu musí něco dělat. Byl svůj, leckdy i něco popletl. Slavná je třeba historka o tom, jak po Davis Cupu nadšeně vyprávěl, že ve Španělsku všude viděl tenisové nápisy „Bon Nadal“. Než mu Radek Štěpánek vysvětlil, že ten nápis znamená „veselé Vánoce“.

Ale i tohle k Otovi Černému patřilo. A všichni na něj budou vzpomínat v dobrém. Snad tedy kromě pana Berbra a jeho nohsledů. Pokud tuhle suitu doháněl Ota Černý k nepříčetnosti, budiž to nejlepším důkazem skutečnosti, že dělal svoji práci dobře. A že věděl, co je dobré a co téhle zemi nebo jejímu fotbalu naopak škodí.

Proto nevstoupil do KSČ, i když mu to mohlo vmžiku změnit život. Proto vystupoval veřejně proti lidem, před kterými se jiní léta hrbili.

Díky za to, jaký jste byl, pane Černý. Díky, že jsem vás mohl poznat. Stálo to za to.