Ostrava se smiřuje s tragédií. Svědci střelby se mohou ale „složit“ i za půl roku

Stovky hořících svíček, květiny nebo plyšáci. Jeden ze způsobů, jak se Ostrava vyrovnává s úterním střeleckým útokem. Dvě pietní místa jen pár metrů od sebe před fakultní nemocnicí připomínají druhé nejtragičtější řádění střelce v historii republiky.

Ctirad V. v úterý zastřelil na úrazové ambulanci šest lidí, později na útěku obrátil zbraň proti sobě. Ostrava se teď snaží s šíleným faktem srovnat. Svíčku v tichosti zapaluje také Barbora Turková. „Byl to absolutní šok. Mamka tady pracuje, naštěstí na jiném oddělení. Ale všichni jsou zaskočení, na všechny to doléhá. Nikdy jsem nevěřila, že se něco takového může v Česku stát,“ vypráví mladá žena, která jde navštívit matku.

Nemocnice se snaží vrátit do „běžného režimu“. Zavřené zůstává jen oddělení, kde se střílelo. Červenobílá páska a za ní prosklená čekárna, kde umírali bezbranní pacienti. Prázdné židle a zápach dezinfekce, stísněné pocity.

Teprve nyní vychází najevo, jak statečně postupovali místní lékaři a personál. Zatímco střelec po desítkách vteřin utekl z místa činu, oni s riskováním vlastního života zachraňovali jiné.

Ve středu měli volno. „Jsou to tři lékaři a zdravotní sestry. Necháme jim klid, jak to bude potřeba,“ potvrzuje šéf nemocnice Jiří Havrlant.

Na chodbě třetího patra prochází jedna ze sester. „Dnes jsme do práce všichni najeli na 150 procent. Museli jsme obvolat všechny pacienty kvůli termínům. Není čas přemýšlet nad tím, co se tady děje,“ omlouvá se z dalšího hovoru.

Vestibul v přízemí plný obchodů po denní odmlce znovu ožil. Pekařství, optika i malá jídelna. Perníky tu prodává také starší žena. „Byla jsem zapálit svíčku. Jinak už mrtvým nepomůžeme. Snažím se na to nemyslet. Když je nějaká bouračka, tak utíkám. Nejsem zvědavý člověk. Včera jsem tu naštěstí nebyla,“ říká žena.

Uklízečku, která si také nepřeje zveřejnit jméno, včerejšek na směně neminul. „Těžko se teď pracuje, i když jsem tu už od roku 1989. Třicet let. Byl tady hrozný zmatek. Byli jsme schovaní ve sklepě v šatně. Volala nám šéfka, že máme být v úkrytu, protože se tu střílí,“ popisuje děsivé momenty.

Tragédie přímo zasáhla stovky lidí. Někteří se hned sesypali, jiné může prožitý stres nahlodávat postupně. „Někdo má akutní hysterickou reakci, někdo se třeba složí až za půl roku,“ vypráví náměstkyně ředitele Andrea Polanská.

V nemocnici má na starosti také 23 peerů a interventů. První pomáhají s psychikou zdravotnickému personálu, ti druzí komukoli dalšímu. Všichni mají v posledních hodinách plné ruce práce. „Naše služby potřebovalo asi 200 lidí. Potřebovali se v prvé řadě zorientovat, dostat se do tepla, popovídat si a nějakým způsobem ten incident v sobě uzavřít, i když to může trvat dlouhou dobu. Nicméně člověk odchází s tím, že na to není sám,“ doplňuje Polanská s tím, že tito pracovníci budou pomáhat i v dalších dnech.

V úterý odpoledne nemocnice zřídila krizovou linku. Za 24 hodin se na operátory obrátilo asi 150 lidí. Hledají třeba věci, které na poliklinice ve spěchu nechali, nebo chtějí vědět, kde darovat krev. „Jen za dopoledne máme asi 45 nových dárců. Další můžeme objednávat až na další dny. Moc lidem za pomoc děkujeme,“ vzkazuje ředitel.

Venku přiváží manžel svou ženu na vozíku. „Vím, že už je po všem, ale mám velkou hrůzu. Dívám se pořád po chlapech, kteří mají na sobě červenou bundu. Je to zvláštní pocit,“ vypráví dáma.

Uctít památku obětí přišly i Radmila Válková s dcerou Nelou, které studuje na sousední Vysoké škole báňské, a také ona si v úterý prožila hrůzu. „Dostali jsme informaci od policie, že nemůžeme vycházet ven. Byla jsem v šoku. Měli jsme se spolužáky strach, pořád se nám hnalo hlavou, že pachatel je někde venku a může přijít. Teď hlavně soucítíme s rodinami pozůstalých, před svátky je to hrozné.“

V zamyšlení před poliklinikou popochází také zdravotník Radek, který do polikliniky sváží pacienty. Stále musí myslet na oběti. „Nejhorší je, že první lidé asi umřeli s tím, že si ani neuvědomili, co se děje. Je to hrozný pocit,“ říká se slzami v očích.