Hlavní obsah

Osobní svědectví z Karabachu: Bolestné vzpomínky a křivdy znemožňují mír

Svět bez obalu: Svědectví z Náhorního Karabachu: Bolestné vzpomínky na prolitou krev a prožité křivdy tu dělají trvalý mír téměř nemožným.Video: Milan Šíma, RFE/RL

Arménie a Ázerbájdžán se znovu vzájemně obvinily z porušování nově domluveného příměří v bojích o Náhorní Karabach. Obě znepřátelené strany se tento měsíc už dohodly dvakrát na klidu zbraní, ale ani jednou to nedodržely.

Článek

Spor o Náhorní Karabach - enklávu s převážně arménským obyvatelstvem - trvá mezi Arménií a Ázerbájdžánem již desítky let.

Na obou stranách panují bolestné křivdy a vzpomínky na prolitou krev v předchozích bojích. Baku i Jerevan podmiňují ukončení bojů požadavky, které nechce přijmout ani jedna válčící strana. Jak se na současný konflikt dívají obyčejní lidé z obou států?

Etnický Armén Garnik Arustamian, který bojoval v Náhorním Karabachu už v 90. letech, a ázerbájdžánská novinářka Samira Ašrafová se dívají zcela jinak na současný konflikt mezi oběma zeměmi. Shodnou se snad na jediném - že jde o bolestivé vzpomínky, které ale teď dělají cestu k nalezení míru ještě složitější.

Během 90. let bojoval Arustamian v armádě arménských separatistů, kteří poté, co došlo k rozpadu Sovětského svazu, vyhlásili nezávislost na Ázerbájdžánu. Byl zajat a strávil pět let ve vězení v Baku, kde čekal na popravu. Alespoň tak svůj příběh teď vypráví. V zajetí velmi snadno poznal, která strana právě vyhrává.

„Když mě mlátili víc, tak mi bylo jasné, že ztratili minimálně celý okres, když méně, tak že přišli jen o několik vesnic,“ říká dnes Garnik Arustamian v rozhovoru pro reportéry RFE/RL.

Ázerbájdžánská novinářka Samira Ašrafová má na tento konflikt také svoje vzpomínky. Se svou rodinou musela utéct z rodného města - poté, co oblast obsadily arménské jednotky.

„Tady na tom stadionu jsem běhala bosá. Chodila jsem tam ráda. Po cestě domů stála kašna. V ní jsem si vždycky ochladila nohy - horko se změnilo na chlad - byla to taková dětská legrace. Bylo mi 11 nebo 12 let,“ popisuje své vzpomínky na domov Samira.

Novinářka teď žije v ázerbájdžánském hlavním městě Baku a píše články se zaměřením na kulturu a umění. Jak sama říká, často vzpomíná na své rodiště a na fontánu, která dostala jméno Přátelství a byla postavena ještě v sovětských dobách, aby podpořila ázerbájdžánsko-arménské přátelství. Rozpadající se památník tam stále stojí i s původními ázerbájdžánskými nápisy.

„Všechno zůstalo tak, jak to tam bylo, když jsme tam ještě žili. I nápisy na těch ruinách. Arméni neměli sílu to zničit. Nezáleží na tom, jestli to jsou ruiny nebo to bylo zničeno. Stále to je naše,“ říká Samira Ašrafová.

Garnik Arustamian naopak doufá, že jeho národ se jednoho dne dočká svobody. Říká, že on sám se tehdy z vězení dostal jen díky úplatku, který zaplatil věznitelům jeho přítel. Garnik také tvrdí, že je i teď znovu připraven bránit svůj domov, ale zatím to nechává na mladých arménských vojácích, kteří jsou nyní na frontové linii.

„Samozřejmě, že jsme v bezpečí. Kdo by mohl pochybovat o hrdinství našich 18letých vojáků?“ tvrdí hrdě Garnik.

Ale prudké a krvavé boje mají za následek tisíce mrtvých, ať už vojáků, nebo civilistů, na obou stranách. Na začátku října ázerbájdžánské jednotky rodné město Samiry Cabajil obsadily, a dokonce zde vztyčily na kašně Přátelství, o které Samira mluvila, ázerbájdžánskou vlajku. Samira i její matka doufají, že se jednou budou moci do svého města vrátit.

„Myslím, že už ale tu kašnu Přátelství nebude potřeba znovu stavět. Nechme ji, jak je teď - jako vzpomínku na tehdejší dobu,“ říká Samira.

Bolestné vzpomínky na konflikt - jak ten minulý, tak i ten současný - dělají trvalý mír v této problematické části světa téměř nemožným.

Podrobnosti v úvodním videu.

Reportáž je součástí pořadu Svět bez obalu, jehož archiv najdete zde. A můžete nás sledovat také na Facebooku.

Doporučované