Článek
V Praze se definitivně dohodli na vládnoucí koalici. V čele města usedne primátor Zdeněk Hřib.
Jsme nadějí pro Prahu a Pražany, říká o sobě spojenectví Pirátů, Spojených sil pro Prahu a hnutí Praha sobě.
Přestože k sobě strany mají ideově i programově blízko, může jejich spolupráce narazit brzy a zásadně. Zde jsou hlavní problémy, se kterými se budou muset v následujících měsících a letech vyrovnat, chtějí-li dovládnout celé čtyři roky.
1. Pirátská zkouška dospělosti
Pro Piráty znamená výsledek povolebního vyjednávání dosud největší a nejzásadnější převzetí reálné moci od vstupu na tuzemskou politickou scénu. Post primátora a klíčového radního pro majetek v metropoli, jejíž sedmdesátimiliardový rozpočet je větší než u poloviny ministerstev, přináší zodpovědnost, kterou dosud Piráti neměli.
Mnozí v tom vidí první vážnou zkoušku toho, jestli je původně protestní a úzce tematicky profilované hnutí schopné přerodit se v plnohodnotnou politickou stranu. A jestli zvládne kromě kritizování a poukazování na nedostatky ostatních samo tváří v tvář každodenním politickým dilematům a rozhodnutím obstát.
„Parta mladých kluků, co to umějí s počítači“ teď bude v čele Prahy nucena často dělat kompromisy, na které dosud nebyla zvyklá ona ani její voliči. Naděje, které jejich voliči do Pirátů vkládají, jsou veliké. O to větší může být jejich zklamání, pokud svou politickou maturitu nezvládnou.
2. Časovaná bomba Spojených sil
Další „časovanou bombou“ může být uskupení Spojené síly pro Prahu. Společná kandidátka TOP 09, lidovců a Starostů sice byla logickou odpovědí na léta trvající rozdrobenost středopravých liberálů, která voliče dávno přestala bavit. V pražské realitě jde ale přece jen o více heterogenní spojení, než by bylo například na celostátní sněmovní úrovni.
Starostové nemají v Praze tak silné postavení jako v regionech. A jejich zástupci v celopražském zastupitelstvu a radě se budou dostávat do kolizí s tím, co je prospěšné pro Prahu jako celek a co žádají občané jednotlivých, často menších městských částí. Skřípat to takto může zejména v oblasti dopravy, územního rozvoje či životního prostředí.
3. Faktor Pospíšil
Relativně vyrovnaný volební výsledek, kdy všechny tři strany nové koalice mají v zastupitelstvu stejný počet svých zástupců, vygeneroval další možnou nástrahu pro hladkou spolupráci: ambice Jiřího Pospíšila.
V zákulisí se dokonce zvažovala varianta, že by partneři přenechali lídrovi kandidátky Spojené síly pro Prahu a předsedovi TOP 09 primátorský post jen proto, aby si tím získali jeho skutečnou loajalitu. Z její ztráty a z čekající náruče do opozice odsunutých ODS a hnutí ANO mají partneři obavy.
4. Novic Hřib
Když před čtyřmi lety usedala do polstrovaného primátorského křesla Adriana Krnáčová, mnozí jí vyčítali nulové dosavadní politické zkušenosti. Model primátora-nováčka se letos rozhodli – pro mnohé nepochopitelně – zopakovat i pražští Piráti, když jako aspiranta na příštího primátora postavili IT specialistu a vystudovaného lékaře Zdeňka Hřiba.
V zákulisí koaličních vyjednávání se mluví o jeho údajné aroganci a neschopnosti konstruktivní diskuze. Pozice primátora, který vede jednání rady i zastupitelstva, přitom předpokládá větší než malé množství diplomacie a obratnosti na poli sociální komunikace. Naučit se obojímu bude muset Zdeněk Hřib rychle. Opozice i koaliční partneři budou čekat na každé „zaškobrtnutí“.
5. Sirotci z Prahy sobě
S nadsázkou lze říci, že čím je Andrej Babiš pro hnutí ANO, tím je Jan Čižinský pro Prahu sobě. V tom smyslu, že hnutí, které pro svou kandidátku získalo na české poměry neuvěřitelných sto tisíc podpisů, mnozí volili právě kvůli postavě oblíbeného starosty sedmé městské části. Dokládá to i fakt, že ze všech pražských kandidátů dostal od voličů nejvíc preferenčních hlasů.
Jenže Čižinský z nároku na primátorský post ustoupil a o místo v radě zase nestál. Raději zůstal v čele „své“ Prahy 7. Jak si bez svého „tatíčka zakladatele“ radní a zastupitelé Prahy sobě ve vedení metropole poradí a nakolik bez něj budou schopní lobbovat v radě za své priority, jsou otázky, na které přinesou odpověď následující měsíce.
6. Idyla s ručením omezeným
Z výše popsaného vyplývá další aspekt budoucího vládnutí v Praze, který není radno podceňovat. Jakkoliv se Praha sobě, Piráti a Spojené síly v zásadě shodli na všech podstatných bodech toho, co by v následujících čtyřech letech chtěli prosadit, lidsky si lídři i nemalá část zástupců jednotlivých partají zkrátka nesedí. Udržet „mužská ega“ na uzdě a nenechat je vyhrát nad politickým pragmatismem bude jeden z nejtěžších úkolů, které na novou koalici čekají.
7. Bydlení
První zásadní boj, který na novou pražskou koalici čeká, a dost možná ten nejdůležitější, se jmenuje bytová krize. Aktuální průměrná cena sto tisíc korun za metr čtvereční učinila z Prahy město, ve kterém si nemůže dovolit pořídit nové bydlení ani střední třída. Samotná správa města přitom může neblahý trend změnit jen částečně. I tak ale nebude její část práce jednoduchá.
Aby se situace pohnula alespoň trochu optimističtějším směrem, musí příští vedení Prahy beze zbytku naplnit všechny sliby, které v tomto ohledu dává v programovém prohlášení: Postavit řádově tisíce nových obecních bytů. Opravit a zprovoznit ty stávající. Otevřít brownfieldy a další parcely, na kterých je dosud stavební uzávěra. Vycházet vstříc developerům, jak jen to bude pro město a jeho občany přínosné. A také snížit počet stavebních odborů z dvaadvaceti ideálně na jediný.
8. Doprava
Zatímco nově stojící byty můžou vyrůst poměrně rychle a vývoj v této oblasti každý vidí na vlastní oči, v oblasti dopravy se budoucí koalice bude muset smířit s méně vděčnou pozicí. Čeká na ni spousta klíčových rozhodnutí, která ovlivní dopravní infrastrukturu v Praze na další desetiletí. Výstavbu nové linky metra, kolejové spojení centra s letištěm, dokončení vnějšího i vnitřního okruhu musí v následujících čtyřech letech rozjet alespoň na papírech.
Třešnička na dortu vládnutí každého primátora – slavnostní přestřihávání pásek a otvírání nových úseků v záři kamer a očí vděčných občanů – ale na Zdeňka Hřiba s největší pravděpodobností nečeká. Přesto může, a de facto musí, jeho rada odvést spoustu důležité „špinavé práce“, za kterou sklidí ovace až její nástupci.