Opouštěl mě život, popisuje kaskadér setkání s covidem

Během března prodělal čtyřicátník Marek Matoušek covid-19 s těžkým průběhem, kdy, jak říká, cítil, že ho opouští život. A to přesto, že je sportovec, bývalý motocyklový kaskadér, navíc bez dalších zdravotních komplikací. Sám mluví jen o mírné nadváze a s ní spojeným lehce zvýšeným tlakem.

Měl štěstí – přežil a zároveň se od něj nenakazila ani manželka, ani jejich několikaměsíční dítě.

Současně ale narazil na řadu zákeřností, které covid-19 může nachystat – od negativního antigenního testu až po opakované volání sanitky a dny v nemocnici, kdy ztratil pojem o čase.

Při postupném vracení se k normálnímu životu se potýká s nespavostí, ale i se stavy, kdy se musí uklidňovat za pomoci oxymetru, že mu nechybí kyslík.

Jeho výpověď se Seznam Zprávy pokusily utřídit do jednotlivých témat, ovšem přinášejí ji v původní, syrové podobě.

Vůbec jsem nepochopil model, jak se covid-19 šíří. Zůstává záhadou, kde jsem to chytl. Nikomu jsem nepodával ruku, s nikým si nepovídal, natož abych si s někým dal cigáro. Nemám žádný kontakt, o kterém bych věděl, že byl rizikový. Používal jsem celou dobu respirátor FFP2.

Začalo to tak, že mě od 1. března pobolívala hlava. První den lehce. Druhý den to samé. Čtyři dny to takhle pokračovalo, ale pořád to bylo spíš pobolívání, nic nesnesitelného. Pátý den se mi přitížilo a začalo i hůř dýchat.

Moje paní mi řekla, že pojedeme na antigenní test. Ukázal se jako neprůkazný. Raději jsem si zaplatil i PCR test a druhý den mi přišla SMS, že jsem pozitivní.

Moje žena čistá, testy jí vyšly negativně, dítě taky zdravé.

Vyskočily mi teploty, takže jsem začal brát paralen, abych je srážel. Paralen, ibalgin, paralen. Takhle jsem se léčil doma a najednou jsem se začal dusit. Strašlivý tlak, jako kdyby mi někdo položil pytel cementu na hrudník.

Změny probíhaly úplně nelogicky, z minuty na minutu.

Zavolali jsme sanitku. To bylo sedmý nebo osmý den od první bolesti hlavy. Přijeli, změřili mi saturaci krve kyslíkem a tvrdili, že jsem dobrý, Že by mě maximálně odvezli do nemocnice a tam posadili na příjem, kde bych čekal, až by se mi někdo věnoval.

V té době jsem už začal ztrácet ponětí o čase. Po několika hodinách jsme zavolali druhou sanitku. Přijeli. A také nic nezjistili.

To už jsem se ale dostával do stavu, kdy jsem cítil, jak z mého těla odchází život. Ovládl mě pocit, že umírám a že je to přirozené. Byl jsem s tím smířený. Moje manželka viděla, že je se mnou zle. Takže potřetí volala sanitku. Opakoval jsem jí, ať nikam netelefonuje, že to nemá cenu.

Manželka nicméně sehnala další sanitu, dostal jsem kapačku, zavodnili mě, ale nepomohlo to. A tak mě odvezli do nemocnice na Kladno.

Během mžiku jsem měl rentgen hrudníku a okamžitě mě vezli na pokoj a na kyslík. Dostával jsem maximální dávku, kterou umí ten jednoduchý přístroj.

Pamatuji si, jak mě vezli na CT (počítačovou tomografii – pozn. red.). Dostal jsem patnáctilitrovou lahev kyslíku a řekli mi, že s ní si musím vystačit tam i zpátky. Sestra se mnou letěla jako o život, abych to zvládl.

Vrátil jsem se z CT. Osm dní si pak pořádně nepamatuji. Dokonce mi říkali, že jsem běhal po nemocnici, vytrhal jsem si kapačku, byl jsem jako náměsíčný.

Například vím, že jsem se podíval na hodiny, které ukazovaly čas 11:02. Zavřel jsem oči. Klimbal jsem a na hodinách bylo najednou 10:48. Mozek mi vůbec nebral, že to krátké zavření očí trvalo ve skutečnosti 24 hodin.

Kdybych ležel na zádech, udusil bych se. Kvůli tomu tlaku na hrudník je dobré ležet na boku. Když najdete úlevovou polohu, tlak vás naopak celkem záhy opustí.

Jsou na to i speciální saturační cvičení. Cvik spočívá v tom, že si vleže položíte ruku na hlavu, nadechnete se nosem do plných plic a vydechujete pusou. Jako kdybyste dýchali do vody.

To jsem udělal čtyřikrát, dal jsem si dvacet minut pauzu a znovu s druhou rukou. Člověk je z toho úplně vyřízený.

Musím uznat, že personál v nemocnici v Kladně byl božský. Nejnádhernější byla lidskost, s jakou pacienta nebrali jako kus, byl jsem pro ně partnerem. Nestalo se, že by něco nešlo.

Léčil mě doktor, který si tím sám nedávno prošel. Což bylo skvělé. Dovedl mi říci, co se se mnou může dít. Uklidňoval mě.

Sestry se nebály člověka pohladit. Jejich péče nebyla stoprocentní, ale tisíciprocentní. Nepostřehl jsem byť jediný pohled, který by naznačoval, že je cokoliv obtěžuje. Ti lidé by si zasloužili lázně, dovolené.

Vybavuji si rozhovor sestřiček. Povídaly si, co budou dělat, až přijdou domu. Jedna říkala, že musí ještě pomoci dítěti s distanční výukou, ale že je tak rozjetá, že potom neusne. Že už tři dny nespala. Že má teď zkrátka takové stavy.

Ve chvíli, kdy jsem osm hodin nepotřeboval kyslík, mi lékař řekl, ať si přítok sám reguluji a vypínám. Pak jsem vydržel dvanáct hodin bez kyslíku. A to už věděli, že můžu domů.

Když mě pouštěli, strašně jsem se zpotil. K sanitce jsem měl ujít pár stovek metrů. Pro mě neskutečná vzdálenost. Plánoval jsem si do té doby i cestu deset metrů na záchod a zpátky. I na to jsem se připravoval tři čtvrtě hodiny, abych to udýchal.

A teď jsem měl jít přes chodbu s taškou s věcmi, ve které sice skoro nic nebylo, ale mně přitom připadalo, že váží tunu. Z těla mi úplně odešla síla.

Zůstávají úzkostné stavy. Že se neprobudím, že se udusím ve spánku. Strašně mi doma pomohl oxymetr na měření saturace krve kyslíkem. Připnete si jej na prst a okamžitě se můžete podívat, jestli to máte jenom v hlavě, nebo jde o skutečný stav. Doporučuji. Pro psychiku ohromná opora.

Za posledních pár dní jsem naspal čtyři a půl hodiny. Poté, co jsem proležel tolik času v nemocnici, mám strašný problém s nespavostí. Podle lékařů je to ale normální pocovidový stav.

I po návratu z nemocnice jsem celý den, celou noc, den, noc, den, noc jen seděl v křesle. Nemohl jsem si lehnout, protože jsem se dusil.

Teď už jsem doma víc než deset dní. Zvládnu pětikilometrovou procházku s kočárkem v rámci rekonvalescence. Ale vyjít schody, to je stále problém.

Dotkl jsem se dna. Teď se pozvolna odrážím.