Omezme očkovaným bezinfekčnost na 180 dní, navrhuje odborník

Centrum pro modelování biologických a společenských procesů (BISOP) vydalo minulý týden zprávu s odhadem vývoje koronavirové situace v Česku pro následující týdny. Podle odborníků, kteří se na tvorbě výhledu podíleli, hrozí opět zahlcení zdravotní péče, a bude proto nutné patrně sáhnout k zpřísnění některých opatření.

Člen odborného týmu, matematický modelář epidemií Luděk Berec z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity se v rozhovoru pro Seznam Zprávy zamýšlí, jak by se v příštích týdnech mohla vyvíjet epidemická situace a také, jaké kroky by mohly pomoci.

Lidé by podle něj měli zvážit osobní lockdown a například i očkovaní by si měli uvědomit, že mohou být zdrojem nákazy. „Řešení je v každém z nás, v našem přístupu,“ připomíná Berec.

Sotva po půl roce opět řešíme akutní nárůst počtu nakažených, hospitalizovaných i zemřelých kvůli covidu-19. Dočkáme se opět podobného vývoje jako loni na podzim?

Vezmeme-li to na první dobrou, tak pokud grafy aktuálního vývoje posuneme zhruba o 24 dní dozadu, tak se loňské křivky téměř shodují s těmi letošními. Mírný optimismus máme ohledně velmi těžkých případů, jejichž současný počet neroste tak rychle jako před rokem, ale počet hospitalizovaných a počet nakažených víceméně kopíruje loňský vývoj.

Proč se to děje i přesto, že letos už je část populace proočkovaná?

Vypadá to jako paradox, že? Máme přeci spoustu naočkovaných a zároveň větší promořenost než před rokem. Jenže letos se potýkáme s delta variantou koronaviru, která je mnohem nakažlivější. Zároveň nemáme téměř žádná opatření, která by omezila kontakty. Přitom loni touto dobou byly třeba zavřené školy. Tyhle dva efekty epidemii oproti loňsku posilují, zatímco očkování a promořenost ji brzdí. Jelikož je vývoj v celkových počtech téměř totožný s tím před rokem, tak lze říct, že posilující a brzdící efekty jsou ve vzájemné rovnováze. Zákon epidemie nelze ošálit. Důležitá je nakažlivost, počet kontaktů, velikost vnímavé populace a počet nemocných. To je vše.

Síla těchto jednotlivých efektů tedy rozhodne o tom, jestli se za zhruba 14 dní dostaneme na 6 tisíc hospitalizovaných nebo možná až na 12 tisíc, kam až sahá odhad vývoje BISOPu?

Ano. Kdyby tyto indikátory zůstaly a zároveň bychom nepřistoupili k žádným změnám v opatřeních a nijak výrazně by nepřibývalo vakcinovaných, epidemii bude brzdit jedině postupné promořování populace. A pak jen záleží, kdy dojde ke zlomu. Z historické zkušenosti vývoje epidemií ale také víme, že jakmile se dostaneme do fáze, kdy už je situace skutečně kritická, lidé se začnou chránit sami. Takový osobní lockdown může jistě sám o sobě přispět ke změně ve vývoji kdykoliv v následujících týdnech.

A dá se říct, kdy začneme k tomuto dobrovolnému lockdownu přistupovat?

Pokud se to bude dít, tak pravděpodobně postupně. Nešlo by zřejmě o prudkou změnu. Půlka populace se najednou nerozhodne, že je opravdu potřeba se chránit. Zároveň část lidi nezareaguje vůbec. Pořád navíc musíme počítat se zpožděním mezi nakažením a hospitalizací. I kdybychom se začali teď chovat jinak, tak se to v nemocnicích pozná až za týden až dva. A pokud by se teď rapidně zvýšilo tempo očkování, tak se to projeví nejdříve po pěti týdnech.

Je ale možné odhadnout, jestli se počet hospitalizovaných dostane k březnovým maximům, kdy v nemocnicích leželo asi 9,5 tisíce lidí?

Záleží, kdy dojde ke zlomu a už nebudou narůstat denní počty nově nakažených. Může to být na konci listopadu, na začátku prosince… To si ale netroufám odhadovat. Přestože celkový nárůst je podobný, situace je odlišná ve spoustě ohledů. Jiná je například věková struktura nakažených oproti jaru nebo loňsku. Na druhou stranu ale musíme brát v úvahu postupné otevírání očkování pro jednotlivé věkové kategorie na jaře. Nejdříve se očkovaly nejstarší skupiny, což ale také znamená, že v současnosti je jejich imunita už oslabená a mohou se snáze nakazit. Tento efekt se navíc poprvé spojil se šířením delta varianty koronaviru a zároveň neexistencí jakýchkoliv důraznějších opatření omezujících kontakty. Takže pak není úplným překvapením, že většina lidí, kteří jsou očkovaní a skončí v nemocnicích, patří mezi nejstarší věkové skupiny. Naopak neočkovaní hospitalizovaní mají průměrný věk kolem 60 let.

Chápete ale lidi, kterým může současný vývoj epidemie připadat matoucí? Tedy že i přes očkování a vyšší promořenost čísla rostou podobně jako loni.

Rozumím tomu, že si to řada lidí může vykládat tak, že vlastně nic nefunguje. To ale není pravda. Všem vždycky říkám, ať si představí svět, ve kterém dodnes nevznikla očkovací látka. Jak by to vypadalo? Buď bychom dosáhli obrovského počtu mrtvých a nákaza by prošla prakticky celou populací, nebo bychom žili v permanentním lockdownu, včetně toho osobního. Kdybychom neměli v současnosti část populace proočkovanou, tak by řádění agresivnější varianty koronaviru v kombinaci s absencí zásadnějších opatření měly za následek daleko vyšší čísla nakažených, hospitalizovaných a mrtvých. Očkování prostě funguje.

Když se bavíme o hospitalizovaných, musíme se zmínit i o obětech. V aktuální situační zprávě zmiňujete, že i statistiky zemřelých kopírují linku z minulého roku. Loni na podzim umíralo přes 200 lidí denně, stejně jako letos v březnu. Na jaká čísla se tedy můžeme dostat teď?

Celý vývoj je svázaný s pravděpodobnostmi přesunu mezi jednotlivými kategoriemi. Pravděpodobnosti, že se hospitalizovaný dostane na jednotku intenzivní péče nebo že takový pacient pak zemře, se zdají být nepatrně nižší než před rokem. To odpovídá grafu, podle kterého vážných případů přibývá trochu pozvolněji než loňský rok a s tím je spojený i něco nižší nárůst úmrtí. Závisí ale na tom, kdy přestane narůstat denní počet nově nakažených. Se zpožděním pak přestane narůstat i počet zemřelých.

Zdá se, že v kuloárech se začíná po vzoru Rakouska jednat o tom, že se stanoví nějaká hranice pro maximální počet pacientů ve vážném stavu, kterou už vláda nebude tolerovat. A pak zavede nějaké zásadnější opatření. Byl bych strašně rád, kdyby takové rozhodování vůbec nebylo nutné.

Srovnání s podzimem se ale nabízí – pokud je nárůst nakažených a hospitalizovaných podobný jako v minulém roce, můžeme se i v počtu mrtvých loňsku přiblížit?

Největší počet zemřelých přišel až v jarních vlnách. K 31. prosinci jsme měli zhruba 10 tisíc zemřelých, pokud si to dobře pamatuji. Během dvou jarních vln čísla stoupla na 30 tisíc. Pokud by i letos čísla kopírovala dokonale tuhle křivku, bylo by to opět kolem 10 tisíc. Ale zdá se, že se to neděje. Navíc v případě, že se křivka zlomí dříve, bude to pochopitelně také méně. Ale bojím se, že nějakou dobu denní počty ještě porostou. Netroufnu si ale říct, jestli maximum bude 100, 150 nebo 200. To je hodně citlivá otázka.

Pokud ale překročíme hranici zhruba 50 zemřelých denně, už budeme muset za záchrannou brzdu zatáhnout, protože potom ještě dva nebo tři týdny čísla porostou. Problém také je, že tu máme teď určitou formu bezvládí, a to zrovna ve chvíli, kdy bychom naopak potřebovali odvahu se číslům postavit, byť za cenu nepopulárních kroků.

Pojďme teď ke konkrétním opatřením. A opět se odrazme od minulého roku. Vy jste byl spoluautorem protiepidemického systému pod známější zkratkou PES, kterým se původně chtělo MInisterstvo zdravotnictví řídit při rozhodování o zavádění jednotlivých opatření. Ačkoliv úřad už systém dávno nepoužívá, až donedávna ho aktualizoval. Dal by se PES používat i pro současnou situaci?

Úplně převzít by ho nešlo. Komponenty, které výsledný index tvořily, reflektovaly tehdejší situaci – tedy nakažlivost viru nebo pravděpodobnost, se kterou člověk skončí po nákaze v nemocnici. Zároveň PES vůbec nepočítal s očkováním a současnou promořeností. Na druhou stranu by možná i případný aktualizovaný index vycházel podobně, protože by vyšší nakažlivost delta varianty vybalancovala proočkovanost a promořenost populace.

Když to ale zase ilustračně srovnáme s minulým rokem. Poslední čísla „Psa“ ukazovaly, že v polovině října se celá republika díky číslu 70 spolehlivě dostala do čtvrtého stupně z pěti. Loni by se v takové situaci výrazně brzdilo – restaurace by měly otevřená jen výdejní okénka, v noci by platil zákaz vycházení a kultura a sport by zůstaly bez diváků. Dá se na základě tohoto srovnání říct, že vláda měla začít zpřísňovat už dříve?

Kromě „Psa“ jsme tady měli i rozvolňovací balíčky tehdejšího ministra Arenbergera. S rušením některých opatření se začalo až při poklesu k hranici 100 nových případů za sedm dní v přepočtu na 100 tisíc obyvatel. Dneska máme v některých krajích přes 600. Proč to říkám? Kdyby se jakýkoliv tehdejší systém aplikoval dnes, znamenalo by to jedině lockdown.

Co se týče zavádění opatření. Dnes máme nastavený například systém O-N-T (pozn. aut. Očkování – prodělaná Nemoc – Test), ale problém je, že dosud se příliš nedodržoval a opatření v zásadě nikdo nevymáhal. Přitom kdyby přístup státu, ale i veřejnosti nebyl tak laxní, růst čísel by byl nepochybně pomalejší.

Realita je ale tedy taková, že současná opatření prostě nestačí?

Absolutně nestačí. Tím víc se to ukazuje jako problém, když si uvědomíme, že klesá imunita díky očkování. A to především u těch, kteří se nechali očkovat mezi prvními. Do budoucna je tak naprosto zásadní, aby se naočkovali zbylí rizikoví a hromadně se začaly aplikovat třetí dávky. Ty začnou fungovat velmi rychle a je prokázáno, že jejich účinnost je vysoká. Už teď je znatelné, že efekt očkování klesá, protože nově očkovaní nedokážou vykompenzovat pokles imunizace po předchozích dávkách. Když budeme takto pokračovat a nepřijmeme žádné nové opatření, tak se situace zlepšit prostě nemůže.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) ale například ve čtvrtek znovu řekl, že počet pozitivních bude růst, ale je otázkou, jak se to propíše do nemocnic, a teprve podle toho se bude rozhodovat. Vaše predikce, a nejen vaše, ale i státního Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), však ukazují, že je to v podstatě jisté. Nedopouští se tedy vláda stejné chyby jako při začátku pandemie, tedy že zase jen reaguje na vývoj, ale nepředvídá ho dopředu?

Já tomu také úplně nerozumím, proč to nevidí. Přitom jsme jen vykreslili data, která poskytuje ÚZIS. Nebyly to ani výsledky nějakých modelů. Dali jsme pouze přes sebe loňská a letošní data. Když je srovnáte tak, že začnete 1. září v obou letech, tak ano, máme daleko méně případů a lidí v nemocnicích. Jenže čísla stačí jen posunout a najednou zjistíte, že jsme oproti minulému roku jenom zpoždění. Absolutně máme meziročně nižší čísla, ale kopírujeme loňskou křivku.

Jaká opatření by teď měla vláda přijmout? Protože plošný lockdown už patrně v úvahu nepřichází.

Ne, o tom se skutečně neuvažuje, pokud vím. Stejně tak by se už nemělo sahat na školy. Toho už bylo opravdu dost. Nabízí se ale kontrola O-N-T v zaměstnání. Přitom například první tři kola testování by mohli mít zaměstnanci zdarma. Do té doby by se buď naočkovali, nebo by si pak testy už museli proplácet. To je první směr.

Druhou možností by bylo skutečné a tvrdé vymáhání covid pasu, další pak například omezení počtu osob na hromadných akcí, případně mírné zkrácení otevírací doby restaurací. Pokud by se zavedlo řekněme pět, deset sice takových drobnějších, ale nikoliv kosmetických, opatření, tak ve své syntéze by mohla fungovat. Co se týče očkování, je nutné zvýšit jeho tempo. Už jsme vyzkoušeli ledacos, mohli bychom se ale inspirovat v zahraničí. Ať už by to byla plně hrazená nemocenská státem v případě vedlejších účinků nebo zavedení povinného očkování pro některé skupiny obyvatel.

Těmi skupinami myslíte třeba státní zaměstnance, nebo možná konkrétněji například zdravotníky, učitele…?

Ano, třeba zdravotníci určitě dávají smysl. Na druhou stranu zrovna mezi lékaři bude proočkovanost jistě vysoká. Pro učitele bez očkování pak teď platí, že musí učit v respirátoru. To je ale jen takové řešení, neřešení. Lepší by bylo, kdyby se očkovali. Povinné očkování je ale samozřejmě Pandořina skříňka.

Stejně jako testování očkovaných…

Ano, to je podobně kontroverzní. Spousta lidí argumentuje, že po prodělání nemoci na ně stát nahlíží jako na bezinfekční jen 180 dní, tak proč neplatí to samé i po očkování. Třeba Izrael zavedl, že po pěti měsících mají vakcinovaní možnost nechat si aplikovat třetí dávku. Pokud to do měsíce neudělají, musí se pak testovat stejně jako nenaočkovaní. Snahou samozřejmě je co nejvíce lidí k očkování přivést. Z tohoto pohledu pak může být jakákoliv taková restrikce kontraproduktivní. Nicméně žádné očkování nechrání stoprocentně, a tak je nutné se na to realisticky dívat.

Jak ale tenhle rozpor vyvážit?

Problém vidím v tom, že lidé, kteří do toho mají co mluvit, nehovoří jedním hlasem. Jeden říká – pro neočkované lockdown, druhý – uznávejte protilátky. Vzniká tak společenské pnutí, protože očkovaní jsou nyní de facto privilegovanou vrstvou, a to nejen u nás. Ani po rizikovém kontaktu se očkovaný nemusí testovat, přitom se nakazit samozřejmě může. Tady vidím prostor pro zpřísnění. Očkovaný by nemusel být v karanténě, ale po rizikovém kontaktu by měl povinnost dojít si na PCR test. Stejně to jednou přijde, protože imunizace společnosti bude klesat.

Teď jsme se bavili o očkování. I pokud by se ale velká část dosud nevakcinovaných rozhodla, že se naočkuje, tempo nárůstu se tedy zpomalí až za 5 a více týdnů. Potřebujeme tedy patrně nějaká nová opatření. Vláda v pátek rozhodla, že od 22. listopadu se bude možné při vstupu na akce nad 1000 lidí prokázat už jen PCR testem, a omezila také jarmarky a trhy, na kterých už nemůže být 2000 lidí najednou, ale jen 1000. Jsou taková opatření podle vás dostatečná na zvrácení toho nepříznivého trendu?

Musím upřímně říct, že já cestu ven neznám. Respektive neznám ji po těch jednotlivých malých krocích. To ostatně nikdo. Spíš je třeba se ptát, jestli máme čas na postupná řešení, která mohou, ale nemusí, fungovat, nebo do toho musíme zatnout sekyrku. To je ale politické rozhodnutí, které osobně nikomu nezávidím, zvlášť když pozorujeme, že ani současná vláda se na jednotné cestě neshodne.

Tak já to zobecním. Tohle jsou zkrátka drobná opatření, u kterých nelze očekávat, že trend vývoje čísel zvrátí. Zvlášť když začnou platit až za dva týdny. Takže jaká jsou ta opatření, která by skutečně mohla s tím rapidním růstem něco udělat?

Zásadní jsou podle mě tři věci. Zaprvé je nutné vymyslet nové cesty, jak motivovat lidi k očkování. Zadruhé by ale část odpovědnosti měli nést i očkovaní, jak už jsem říkal. Například tím, že se budou muset po rizikovém kontaktu testovat. Případně jim může bezinfekčnost platit jen 180 nebo třeba 250 dní. Zatřetí bychom měli určitým způsobem omezit neočkované. Ne nějak drasticky, ale například by se museli skutečně před vstupem na pracoviště prokázat bezinfekčností. Cokoliv z toho v důsledku podpoří očkování, ať už první, nebo posilující dávkou. Odpovědnost by měli nést všichni.

Žádný výraznější zlom v pandemii se tedy nedá očekávat, dokud se nezačne opět masivně očkovat nebo se neodhodláme k razantnějšímu restriktivnímu opatření?

Pokud bychom neudělali žádné změny v opatřeních a nijak výrazně by nepřibývalo vakcinovaných, epidemii bude opravdu brzdit jedině postupné promořování populace. Pokud nejsme schopni toto připustit a věřím, že to snad není akceptovatelné ani pro odpírače očkování, tak se něco udělat musí. Mě i mé kolegy ale začíná trápit ještě jedna důležitá věc. Řešíme sice nyní hlavně aktuální vlnu, ale to zřejmě nebude konec. Stále se bude snižovat imunita společnosti, a nejen očkovaným, ale i těm, kteří už jednou covid prodělali. Přitom se můžeme dočkat dalších vln a očividně na to nejsme připraveni.

Chybí tedy jednoduše základní dlouhodobá strategie?

Přesně tak. Měli bychom nad ní uvažovat, ale musíme si také uvědomovat, že jde o globální problém. Pandemie nebude za námi, ani kdyby z Evropy zmizela, když v půlce světa bude stále pokračovat. Může pak přijít i mutace, která očkování prorazí. A součástí takové strategie musí být i kvalitní komunikace. Vadí mi, že nynější apel jde především pragmatickým, osobně motivovaným směrem. Firmy nabádají k očkování, aby nepřišli o zaměstnance. Vláda nabádá k očkování, abychom mohli jít v klidu na pivo a do divadla. Ale chybí mi výraznější apel směrem ke zdraví a společenské odpovědnosti. V naší polarizované společnosti dnes neexistuje shoda ani nad tím, že je smysluplné s touto nemocí dále bojovat.

Jak tedy máme dále žít. Musíme si už zvyknout na to, že pandemie se stane běžnou součástí našeho života?

Svět se změnil a už nebude jako dřív. Na druhou stranu není udržitelné, aby stát neustále investoval v takové míře pozornost a zdroje do covidu. Přijdou další výzvy, které koronavirus přebijí. Každý z nás by se ale měl naučit žít s vědomím, že některé aktivity v sobě nesou riziko, a podle toho bychom měli uzpůsobit své chování. Například i očkovaní by si tak měli uvědomit, že mohou být zdrojem nákazy, a nezneužívat toho, že mohou v současnosti podnikat bez omezení více aktivit. Řešení je v každém z nás, v našem přístupu. Můžeme se chránit. Pokud onemocníme, můžeme sami říct lidem, se kterými jsme byli v kontaktu, aby si dávali pozor a zašli si na test. Můžeme najít odvahu a jít prostě příkladem.