Článek
Na ombudsmana se například nedávno obrátila žena, jejíž dědeček zemřel ve zdravotnickém zařízení a byl na covid-19 pozitivní. Vnučka nesouhlasila s tím, že při obřadu nelze vystavit otevřenou rakev. Nechtěla se smířit s tím, že by dědečka pohřbili, aniž by ho ještě jednou mohla spatřit.
Podle Křečka je to především problém etický. Podle něj v dané situaci skutečně není možné zemřelého vystavit v otevřené rakvi tak, jak je běžně zvykem, aby se nemohl virus přenést například dotekem. Pozůstalí by ale podle něj měli mít možnost se na zemřelého naposledy podívat a rozloučit se s ním. Křeček k tomu uvedl, že to by mohly umožnit pohřební služby, například zpřístupněním místnosti pro úpravu zemřelého pro pozůstalé.
V dalším z případů se na ombudsmana obrátila žena, jejíž maminka zemřela v léčebně pro dlouhodobě nemocné. „Zpráva o maminčině úmrtí ji zaskočila, navíc to bylo v době nouzového stavu kvůli pandemii covidu-19. Právě toto v kombinaci s psychickým otřesem vedlo k tomu, že žena nebyla schopna zorganizovat pohřeb v zákonné lhůtě, a proto za dané situace souhlasila s vypravením sociálního pohřbu. Později si uvědomila svou chybu. Chtěla, aby byly maminčiny ostatky uloženy do rodinného hrobu. Požádala proto pohřební službu o vydání urny s tím, že náklady pohřbu uhradí. Pohřební služba to s odvoláním na zákon o pohřebnictví odmítla,“ uvedl dnes úřad veřejného ochránce práv.
Podle zákona o pohřebnictví je povinna zajistit pohřbení obec, na jejímž území k úmrtí došlo, pokud ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí žádná osoba pohřeb nesjedná. Obce u sociálních pohřbů volí zpravidla kremaci a součástí pohřbu je i uložení zpopelněných ostatků s urnou na veřejném pohřebišti. Takto postupovaly i obce v obou uvedených případech. Ombudsman však upozorňuje, že vedle zákona o pohřebnictví je třeba zohlednit také občanský zákoník.
„Občanský zákoník stanoví, že nejsou-li ostatky uloženy na veřejném pohřebišti, má na jejich vydání právo osoba, kterou zemřelý před smrtí určil, jinak postupně manžel, dítě, rodič nebo dědic. Z toho lze dovodit, že jestliže se v době mezi provedením kremace a uložením urny na veřejném pohřebišti, kdy ostatky ještě nejsou uloženy, objeví některá z těchto osob a požádá o vydání urny, měla by ji obec vydat,“ vysvětluje Křeček.
Právě tato ustanovení občanského zákoníku podle něj pamatují na situace, kdy pozůstalí nemohou z nejrůznějších důvodů pohřeb v zákonné lhůtě vypravit, ale své morální povinnosti vůči zemřelému se nezříkají. Podle ombudsmana je správné umožnit pozůstalým, aby dodatečně náklady pohřbu uhradili a ostatky zemřelého uložili například do rodinného hrobu.
