Ohromný výbuch zničil životy statisíců lidí. Dodnes za něj nikdo nemůže

Na 4. srpen 2020 Libanonci nezapomenou do konce života.

„Jel jsem zrovna v taxíku. Uviděl jsem záblesk a najednou jsem prostě ztratil sluch. Nic jsem neslyšel. Podívali jsme se na sebe s řidičem, chtěl jsem se ujistit, že to cítí taky, že se mnou není nic špatně. Zastavil. Pak přišla hrozně hlasitá exploze. Všude bylo najednou rozsypané sklo, z okolních aut, budov, z nebe pršelo sklo, pršelo po celém Bejrútu,“ vzpomíná Libanonec na ono úterní odpoledne, kdy po požáru skladu s ledkem Bejrútem proletěla obrovská tlaková vlna. Smetla desetitisíce budov v okruhu 20 kilometrů, zabila stovky lidí a další tisíce nadobro připravila o střechu nad hlavou.

Přesně před rokem zažil už tak zkoušený Bejrút jednu z největších nenukleárních explozí historie, která šmahem zdevastovala značnou část přístavního města.

Do dnešního dne za incident, kterému šlo předejít, nikdo nebyl potrestán.

Explozi způsobil požár poblíž skladu s 2750 tunami ledku. Libanonský prezident Michel Aún krátce po neštěstí do médií prohlásil, že „je možné“, že za výbuchem stojí zahraniční raketa nebo bomba druhého státu. Vyšlo však najevo, že libanonské úřady šest let neprofesionálně skladovaly obrovské zásoby dusičnanu amonného, který zabavily z lodi ruského podnikatele.

Několik minut po explozi sociální sítě zaplavily obrazy zkázy. Tlaková vlna zdevastovala 77 tisíc domů v okruhu 20 kilometrů. O střechu nad hlavou během chvíle přišlo na 300 tisíc lidí.

Tragédie byla pro Bejrút poslední kapka v moři ekonomických, sociálních a politických krizí, střemhlavého pádu měny či masivního propouštění. Ani rok poté, navzdory všem příslibům, se však k lepšímu nezměnilo nic.

„4. srpen byl můj konec světa. Mysleli jsme si, že je to jen požár. Omdlela jsem a když jsem se probrala, dům byl v troskách. Dcera se mě ptala, co se stalo. Obě jsme byly zraněné. Vyběhla jsem ven a našla na schodišti svého zraněného syna. Byl celý od krve. Ten den nám zničil život,“ řekla pro stanici AI-Džazíra Mireille Khoury. Její 15letý syn Elias následkům zranění podlehl.

Kromě rodiny Mireille Khoury přišlo o střechu nad hlavou přibližně dalších 300 tisíc lidí. Zaplatit za opravy nebo se přestěhovat na nové místo si nemohl dovolit každý. Mnozí se tak nastěhovali ke svým příbuzným. Vzácné nejsou ani případy, kdy se lidé vrátili do prázdných zničených budov. Podle zpráv místních organizací bylo doposud opraveno asi 50 procent z odhadovaných 77 tisíc poškozených budov.

Hledání nového bydlení ztěžuje i zhoršující se hospodářská krize. „Exploze zničila mnoho rodin, fyzicky, finančně i mentálně,“ řekl pro stanici Al-Džazíra prezident humanitární organizace Project HOPE Rabih Torbay. „V zemi je nyní průměrná mzda 675 000 libanonských liber, což je asi 30 dolarů za měsíc (asi 643 korun).“

Podle Lékařů bez hranic v extrémní chudobě žije více než polovina Libanonců. Mnoho lidí si nemůže dovolit ani jídlo, základní zboží či léky. Čím dál více lidí také potřebuje lékařskou péči. Ta je však dostupná pořád méně. „Libanonské zdravotnictví je privatizované, takže koupi léků nebo návštěvu u doktora si čím dál tím více lidí nemůže dovolit,“ říká Hammoud Al Shall, zaměstnanec Lékařů bez hranic. „Lidé se musí rozhodovat, jestli za své peníze koupí jídlo, nebo léky. Ceny obojího jsou pětkrát vyšší, než bývaly,“ dodává.

Situaci zhoršují i další aspekty – špatné hospodaření ze strany státu, péče o stovky tisíc uprchlíků ze sousedních zemí nebo pandemie covidu-19.

Bezprostředně po tragédii v Bejrútu propukly masivní protesty požadující odchod vlády. Libanonský premiér Hasan Dijáb následně demisi oznámil, libanonské strany však doposud nedokázaly prolomit patovou situaci, vytvořit novou vládu a provést reformy potřebné k uvolnění zahraniční pomoci v řádu miliard dolarů. Lidem se tak pokouší pomáhat humanitární organizace, které poskytují hotovost na nájem a potraviny.

Za rok se Bejrút nepodařilo ani kompletně vyčistit – ve městě je stále 16 tisíc tun skla, 7 tisíc tun tříděné suti a 120 tisíc tun netříděného odpadu. „Zjistili jsme, že jsou odpady plné azbestu, takže je naši pracovníci nemohou třídit bez ochranných pomůcek,“ uvedl inženýr OSN Elie Mansour. V přístavu zůstávají další hromady trosek, dle inženýra je však úkolem libanonské armády postarat se o nepořádek. Suť je kontaminovaná vším možným, dusičnanem amonným i dalšími nebezpečnými látkami,“ dodal Mansour.

Značnou energii libanonské úřady po celý rok vkládaly do bránění řádnému vyšetřování, tvrdí Amnesty International i Human Rights Watch. Volání po mezinárodním vyšetřování výbuchu prezident Michel Aún nejdříve rázně odmítal. Na otázku novinářů, zda je proti mezinárodnímu vyšetřování, prezident před rokem odpověděl „samozřejmě“ a dodal, že taková pomoc by pouze „rozředila pravdu“. Z případu byl následně odstaven také soudce, který k výslechu předvolával politiky. Úřady pak zamítly žádosti nového vyšetřujícího, který navrhoval zbavení imunity poslanců, píše Amnesty International.

Sliby libanonských úřadů o rychlém vyšetřování tak vyšuměly do prázdna – poslanci a úředníci se během vyšetřování neustále odvolávají na své právo na imunitu. Desetiletími prověřená taktika tak odpírá tisícům pozůstalých jakoukoli formu uznání, natož pak spravedlnost.

V červenci 2021 pak organizace HRW přišla se 700stránkovou zprávou nazvanou „They Killed Us from the Inside“ (Zabili nás zevnitř), podle které prezident Michel Aún, premiér v demisi Hasan Dijáb, šéf libanonské bezpečnosti Tony Sálíbá a další bývalí ministři, nepodnikli kroky k ochraně veřejnosti, ačkoliv o rizicích věděli.

„Důkazy silně naznačují, že někteří vládní činitelé věděli, že přítomnost dusičnanu amonného v přístavu může způsobit smrt, a mlčky se s rizikem, že dojde k úmrtím, smířili,“ uvedla HRW. Až minulý týden Aún uvedl, že je připravený svědčit, jelikož nikdo nestojí nad zákonem.

Na roční výročí výbuchu v Bejrútu uspořádal francouzský prezident Emmanuel Macron a generální tajemník OSN Antonio Guterres konferenci dárců. Částku na pokrytí nejnutnějších potřeb místních vyčíslili na 357 milionů dolarů. Francie jako bývalý koloniální vládce Libanonu stojí v čele mezinárodního úsilí o vyvedení země z krize.

Libanonští představitelé se však stále nedokáží dohodnout na nové vládě. Nadějí je nyní už třetí potenciální premiér za poslední rok, Nadžíb Míkátí. „Dá-li Bůh, budeme schopni brzy sestavit vládu,“ zadoufal na konci července designovaný premiér. Musí však počítat s tím, že sestavování nové vlády komplikuje množství parlamentních stran a tradice, podle níž jsou některé posty automaticky určeny příslušníkům určitých náboženských skupin. Vládu má vést sunnita, parlament šíita a prezidentem je křesťan.