Článek
Archivy vojenské rozvědky z dob minulého režimu by se měly zveřejnit, myslí si historik a člen správní rady Muzea paměti XX. století Petr Blažek.
Reaguje tak na kauzu ekonoma Miroslava Ševčíka, na niž v minulých dnech upozornily Seznam Zprávy. Proděkan Národohospodářské fakulty se v letech 1987 a 1988 scházel s vojenskou rozvědkou, která měla v plánu současného experta hnutí Trikolóra vyslat do zahraničí.
Vyplynulo to ze svazku, který Seznam Zprávy zveřejnily. Podle Blažka je problematické, že tyto svazky zůstaly - na rozdíl od Státní bezpečnosti - nepovšimnuty.
„Je třeba se začít bavit o tom, proč vojenská rozvědka zůstala dlouho ve stínu. Považuji za důležité postupně zmapovat její hladký přechod do polistopadového systému,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik.
Prostudoval jste svazek Miroslava Ševčíka, co z něj lze vyčíst?
Jde o dokumentaci vojenské rozvědky, což je klíčové pro pochopení celkového rámce. Vojenská rozvědka byla po celou dobu komunistického systému druhou velkou tajnou službou, kterou komunistický režim vedle Státní bezpečnosti měl. Vojenská rozvědka byla samostatná služba.
Jaký byl rozdíl oproti Státní bezpečnosti?
Na rozdíl od ní nebyla vojenská rozvědka vzata v úvahu, když se konstruoval lustrační zákon na počátku 90. let. Neřešilo se tedy, kdo spolupracoval s rozvědkou nebo lépe řečeno - byl veden v záznamech, abychom mluvili v duchu lustračního zákona. Protože ten nezkoumá rozsah spolupráce, ale registrace v určité kategorii.
Takže lidé, kteří prošli lustrací, mohli v minulosti přijít do kontaktu s vojenskou rozvědkou, aniž by se na to při lustracích v 90. letech přišlo?
Ano. Lustrační zákon na to nepamatoval. Bylo to největší opomenutí týkající se tajných služeb z éry komunistického režimu.
Šlo o úmysl?
Souviselo to s tím, že šlo o vojenskou službu. Argumentovalo se státním zájmem a bezpečností. Také šlo o neznalost, protože málokdo něco věděl o této tajné službě. Když už se mluvilo o armádě, pak zejména v souvislosti s vojenskou kontrarozvědkou se zkratkou VKR, jejímž hlavním cílem byla ochrana Československé lidové armády před takzvaným vnitřním protivníkem. Tato služba byla od roku 1951 součástí Státní bezpečnosti až do roku 1990.
Takže díky tomu byla vojenská rozvědka, o které se bavíme, ve skrytu?
Ano. Působila stejně jako každá jiná vojenská rozvědka zejména v zahraničí. Měla své pracoviště v zemi, odkud vyvíjí svou aktivitu, ale tím klíčovým je a byla aktivita za hranicemi. To vše vedlo k tomu, že v roce 1992 byla opomenuta při přípravě lustračního zákona. Svou roli mohlo hrát i to, že armáda v roce 1989 nebyla nasazena proti studentům, armáda navíc měla velký vliv prostřednictvím průmyslu.
O komunistické vojenské rozvědce a jejích agentech se ale dodnes příliš nehovoří. Proč?
Do roku 2008 byly dokumenty vojenské rozvědky téměř nepřístupné. Teprve vznikem Archivu bezpečnostních složek a Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se situace změnila. Výjimku do té doby tvořila snad jen práce a dílo Pavla Žáčka, kterému se podařilo nashromáždit dokumenty o struktuře vojenské tajné služby v éře normalizace. Dodnes je ale téma vojenské rozvědky hodně nepopsanou kartou.
Jak složité je vyhledávat v jejích dokumentech?
To bych řekl, že je další důvod, proč o vojenské rozvědce dodnes příliš nevíme. Dokumentace je daleko méně přehledná než v případě Státní bezpečnosti. Kategorizace svazků byla složitější, když se dokumenty probíráte, nevíte, co přesně najdete.
Jak velká část dokumentace vojenské rozvědky byla zničena?
Je zajímavé, že operativní dokumentace nebyla zničena v takovém rozsahu jako v případě Státní bezpečnosti. Je to zajímavý pramen mimo jiné poukazující na kontakty mezi vojenskou rozvědkou a Státní bezpečností. Umožňuje nám pochopit některé dosud nepochopitelné věci - například jak bylo možné, že k nám někdo jezdil ze Západu a nemáme o tom žádnou dokumentaci u Státní bezpečnosti. Tak ji třeba najdeme ve spisech vojenské (kontra)rozvědky.
Jak vy čtete spis Miroslava Ševčíka?
Myslím si, že popis je poměrně podrobný. Ukazuje se, že docent Ševčík byl vytipován jako nomenklaturní kádr, jako člověk, který splňoval všechny požadavky pro to, aby mohl být využit jako tajný spolupracovník pro výjezd do zahraničí. V jeho případě šlo o Rakousko. Byl tu kontaktován a není pochyb, že příslušníkům vojenské rozvědky vycházel vstříc.
Vylučujete situaci, že by se Ševčík omylem ocitl na schůzce s agenty a nevěděl, o čem je řeč?
To určitě nastat nemohlo. Souviselo to celé s jeho pracovním zařazením, s tím, že byl vnímaný jako člověk loajální k tomu režimu. Nebyl u něho předpoklad, že by v jeho životopise bylo období či fakta, která by naznačovala, že není vhodný adept ke spolupráci.
To se změnilo až ve chvíli, kdy se zjistilo, že jeho teta emigrovala?
Ano, změnilo se to ve chvíli, kdy se při hloubkové kontrole zjistila klíčová věc, kterou jim docent Ševčík zamlčel. Po tomto incidentu byl označen za člověka, který by byl při vyslání do zahraničí potenciálně rizikový - hrozily by kontakty se západními službami, které by ho mohly například kompromitovat. Podstatné je, že docent Ševčík nemluvil pravdu. Je paradox, že zrovna takovým způsobem byl jeho kariérní růst z pohledu vojenské rozvědky zastaven.
Svědčí toto zamlčení o tom, že do zahraničí opravdu vyjet chtěl? Nebo o emigraci příbuzné nemusel vědět?
Myslím, že to spíše věděl, byla to velice blízká osoba. Každý tehdy věděl, že máte-li v rodině emigraci, přinese vám to jen problémy. Kdybych to měl shrnout, řekl bych, že rozvědka vyhodnotila, že Ševčíkovi nelze věřit.
Vyjížděli na takové pozice do zahraničí jen prominenti režimu?
Ševčíkova zamýšlená pozice by byla finančně velice nákladná a rozhodně šlo o místo pro vyvolené. Znamenalo to úplně jiný plat, otevřené okno do světa. Obava, aby nedošlo k průnikům se západními službami, byla obrovská, proto se vše tak kontrolovalo. Vojenská služba měla roli, která převyšovala význam Československa z pohledu počtu obyvatel. Byli jsme jedním z největších vývozců zbraní a vojenská rozvědka monitorovala a domlouvala dané obchody, tudíž měla význačné postavení. Československé vojenské zpravodajství mělo ve světě zvuk.
Ve spisu se hovoří o plánu vyslat Ševčíka na Vídeňskou univerzitu. Co by tam měl za úkol?
I na univerzitě se vyučovaly obory, které byly zajímavé z hlediska vojenství. Byly tam zajímavé kontakty. Těžko říct, kam dál by to směřovalo, to se teď už těžko říká. Bezpochyby to ale bylo prestižní místo, víme, že tam chtěl působit, a víme, proč ho chtěli pro vojenskou rozvědku využít - tedy do doby, než se zjistila emigrace v jeho rodině. Rakousko bylo navíc specifickou, neutrální zemí, kde byly velmi silné zpravodajské služby, které tam hájily své pozice. Navíc tam existoval náš velice silný exil.
Lze tedy předpokládat, že Ševčíkův kontakt nebyl omyl? Že to nebylo tak, že by si s agenty jen popovídal s cílem, ať od nich má pokoj?
To určitě ne. Z dokumentů plyne, že vycházel velmi vstříc a že nejspíš podcenil prověrku svého okolí. Ukazuje to také, jak přísné podmínky pro výjezdy do zahraničí platily, že ani takto loajální člověk komunistickému režimu nakonec neprošel.
Nakolik je vhodné či zapotřebí, aby se debata o působení lidí ve vojenské rozvědce minulého režimu otevřela a vedla?
Jsem příznivcem otevírání dokumentace, je to v principu lepší, než aby k tomu měla přístup jen malá vybraná část společnosti. Uplynulo přes 30 let, nemyslím si, že by se zveřejňováním dokumentů ohrozily současné české bezpečnostní zájmy v zahraničí. Je třeba se začít bavit o tom, proč vojenská rozvědka zůstala dlouho ve stínu. Považuji za důležité postupně zmapovat její hladký přechod do polistopadového systému. Trochu mi chybí, že se historici tématu systematicky více nevěnují, společnost by si to zasloužila.
