Odsoudil Česko k placení stamilionů. Státy zlepšily obranu proti investorům, říká

V mezinárodních investičních arbitrážích jde často o miliardy dolarů. Když firma porazí stát, ještě nemá vyhráno. Řada států se totiž k placení nemá a snaží se mu vyhnout, jak to jen jde. Končí to příběhy, kdy vítězný investor zadržuje letadla poraženého státu na mezinárodních letištích jako zástavu, aby se ke svým penězům dostal.

„Vynucování rozsudku stojí v cestě suverenita států. A to je věc, u níž je třeba zahájit diskusi, zda by se neměla změnit,“ uvedl v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Emmanuel Gaillard, prominentní expert na arbitrážní spory.

On sám se svou právní kanceláří Shearman & Sterling právě tento problém řeší. Zvítězil totiž ve sporu s Ruskou federací, kde zastupoval akcionáře státem zlikvidovaného ropného gigantu Jukos. Arbitři přiznali akcionářům odškodné ve výši 50 miliard dolarů, což ze sporu dělá největší arbitráž v historii. Rusko ovšem platit nechce.

Bývalý šéf Jukosu a kdysi nejbohatší Rus Michail Chodorkovskij dnes patří k největším kritikům putinovského Ruska.

Naopak Česká republika platí za stát, který své závazky plní nadmíru rychle. I to je jeden z důvodů, proč patří mezi nejžalovanější země světa spolu například s Argentinou.

I Gaillard s investorskými žalobami na Česko přišel do styku. Jako arbitr rozhodoval dokonce o dvou z nich. V případě cukrovarů Eastern Sugar, které žádaly odškodné za zmařenou investici kvůli rozdělování cukerných kvót, musel stát zaplatit přes 700 milionů korun. V druhé arbitráži, v níž Gaillard soudcoval, naopak Česko zvítězilo.

Jaké aktuální trendy pozorujete v mezinárodních investičních arbitrážích?

Systém mezinárodních arbitráží není nabourán, jak mnozí lidé tvrdí. Podle mého funguje velmi dobře a státy v něm vyhrávají velmi často. Ale je samozřejmě několik věcí, které musejí být napraveny. Například možnost pro akcionáře v různých úrovních velkých nadnárodních korporací, aby měli možnost se obrátit na mezinárodní arbitráž. Tedy, aby se mohli soudit i ti, kteří nejsou vlastníky akcií mateřské společnosti, ale i některé z dceřiných firem.

Naopak snaha zejména států prosadit možnost odvolání v rámci mezinárodní arbitráže podle mě není krok správným směrem. Zvyšovalo by to náklady a snížilo by to naopak pružnost a rychlost arbitrážního řízení, což je jeho hlavní výhoda. Podle mě to státům nepomůže, přilepší si spíš ti, kdo financují tyto spory, a určitě právníci zastupující obě strany.

Jsou dnes účastníci mezinárodních sporů lépe připraveni na průběh arbitráží než v minulosti? Naučili se jejich výhody využívat?

Určitě ano. Zejména to jde vidět na straně států, kdy většina z nich už má speciální odbory nebo dokonce úřady, které se specializují na mezinárodní investiční spory. Tito specialisté pak znají velmi dobře nejen samotný systém, ale orientují se i v konkrétních případech z minulosti, jež mohou pro svůj spor využít. A to, že se státy musí bránit v mezinárodních arbitrážích, není nic špatného. Nijak je to nepoškozuje. Je to jednoduše forma uplatňování mezinárodního práva. A státy v arbitrážích mají možnost prokázat, že investory nepoškodily.

Byl jste arbitrem v případu cukrovarů Eastern Sugar proti České republice, kde stát prohrál a musel kvůli poškození firmy nerovným rozdělováním kvót na výrobu cukru vyplatit 700 milionů korun. Kde byly podle vás slabiny obhajoby?

Já bohužel nemohu komentovat konkrétní případy, v nichž jsem byl rozhodce. Totéž proto platí pro kauzu Ruperta Josepha Bindera, který žádal čtyři miliardy korun za krach své spediční firmy. V tomto případě tedy Česko naopak zvítězilo.

Ale obecně znovu říkám, že státy jsou čím dál lépe připravené a stále lépe se brání žalobám investorů.

Který aktuální případ mezinárodní investiční arbitráže je podle vás nejzajímavější a má také dopady na další vývoj v této oblasti?

Z mého pohledu je určitě nejzajímavější kauza ropné společnosti Jukos proti Ruské federaci. V té jsme zvítězili a Rusko má zaplatit akcionářům této zničené společnosti 50 miliard dolarů. Aktuálně bojujeme o naplnění rozsudku.

A právě to je věc, kterou je třeba zefektivnit v rámci mezinárodních arbitráží. Protože, když státy prohrají, není to konec procesu. Vynucování rozsudku stojí v cestě suverenita těchto států. A to je věc, u níž je třeba zahájit diskusi, zda by se neměla změnit. Tento systém státní imunity je neefektivní a nefunguje dobře.