Článek
Několik dní před loupeží zaznamenaly úřednice na poště muže, který se choval krajně podezřele, a pro jistotu si zapsali SPZ jeho auta. Policisté si následně spojili tuto událost s loupeží a po černém vozidle Ford Mondeo vyhlásili pátrání.
V té době pracoval v přibližně sto kilometrů vzdáleném městečku Lysá nad Labem v malé pískovně třiatřicetiletý Ukrajinec Petro Terpay. Přijel si do Čech vydělat peníze pro sebe a svou rodinu, která zůstala na Zakarpatské Ukrajině. V pískovně pracoval jako dělník u třídičky štěrku. „Petro byl jeden z našich pilířových lidí, my jsme byli malá rodinná firma a byli jsme si blízcí. A Petro byl bezvadný v tom, že byl strašně spolehlivý. My jsme mu absolutně věřili,“ vzpomíná Miroslav Coubal, bývalý majitel pískovny, která dnes už nefunguje.
V červnu se Petro Terpay chystal na cestu do vlasti navštívit rodinu a vyřídit potřebné dokumenty pro práci v Čechách. Jenže ten den 21. června 2002 – tři dny po loupeži ve Smečně – místo mikrobusu, který jezdil obvykle, přijel černý Ford Mondeo.
Dopravu pro Ukrajince zajišťoval jejich šéf, který jim dohazoval i práci. „Ti kluci byli nakrátko ostříhaní, v černých brýlích… Přijeli na tu pískovnu a ptali se: Kdo z vás jede domů? Jako na Ukrajinu. A já říkám: Já jedu. Kolik to bude stát za cestu? A odvezete mě tam domů, nebo ne? A oni řekli: Všechno v pořádku, davaj tašky sem a my tě odvezeme,“ vzpomíná Petro Terpay na pro něj poměrně osudový okamžik.
Kdyby tehdy do auta nenastoupil, jeho život by se následující roky odvíjel úplně jinak. „Péťa se s námi všemi rozloučil, odešel a pak se od auta ještě vrátil a říkal, že kdyby bylo něco divného, ať zavoláme jeho manželce. To auto totiž působilo dost podezřele, černá skla atd., ale my jsme tomu tehdy nepřikládali nějakou velkou váhu,“ dodává Miroslav Coubal.
Petro Terpay tvrdí, že dva Ukrajince, kteří pro něj tehdy přijeli, viděl poprvé v životě a ani cestou se s nimi příliš nebavil. Když večer dorazili na česko-polskou hranici, celníci ale auto přes přechod nepustili. Ukázalo se totiž, že jde o totéž auto, které se několik dní před loupeží pohybovalo v okolí pošty ve Smečně a které bylo v pátrání. Tříčlennou posádku na místě zadrželi, mezi nimi i Petra Terpaye.
„Vyšlo nějakých šest velkých chlapů a bylo to jako v nějakém filmu nebo seriálu… Otevřeli rychle dveře, vytáhli mě z auta, je dva taky, hodili nás dozadu ke kufru, roztáhli nám nohy, ruce dozadu, dali nám pouta… Ptal jsem se: za co? A oni řekli: potom uvidíte za co,“ popisuje Terpay. Když se pak od policistů poprvé dozvěděl, z čeho ho podezřívají, nechápal prý, co se děje. „Nikdy v životě jsem v žádném Smečně nebyl, to město neznám a žádnou poštu jsem nepřepadl,“ dodává.
Že poštu přepadnout nemohl, tvrdilo hned sedm českých kolegů z pískovny, kteří s Terpayem v den loupeže pracovali. Protože Smečno je od pískovny zhruba hodinu a čtvrt jízdy autem, musel by Terpay zmizet ten den minimálně na dvě a půl až tři hodiny, aby stihl cestu tam a zpátky a ještě přepadení.
„Vždyť je to blbost, to věděl každý. On prostě nemohl odejít, starej pan Coubal nás hlídal, byl to dráb, já osobně jsem si nedovolil ani odskočit do krámu pro svačinu,“ říká Jaroslav Adámek, který byl později i svědčit u soudu.
„Ti naši dělníci byli normální lidé, to nebyli žádní bojovníci za právo a spravedlnost. Ale je to obvinění Petra z loupeže natolik pobouřilo, že když potom došlo na soud a řešilo se, kdo půjde svědčit, tak vlastně všichni ti hlavní šli Petrovi svědčit,“ doplňuje Miroslav Coubal.
Proč ale nakonec soudkyně neuvěřila svědectví sedmi lidí a odsoudila Petra Terpaye na sedm let do vězení? Jakou váhu má vůbec alibi? A proč se Petro Terpay po letech, kdy už si trest dávno odseděl a žije zpátky na Ukrajině se svou rodinou, rozhodl vrátit do Čech, aby očistil své jméno?
Podívejte se na celou reportáž pořadu Záhady Josefa Klímy.
Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
