Článek
Ve čtvrtek 7. března 1963 vyšel na titulní straně hlavního komunistického deníku Rudé právo článek, který referoval o novinkách z posledního zasedání československého parlamentu, Národního shromáždění. V závěrečné části se psalo také o odchodu předsedy Nejvyššího soudu Josefa Urválka. Člověka, který se stal zosobněním justiční zvůle v politických procesech během 50. let minulého století.
Podle oficiální verze Urválek rezignoval na funkci ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti o jeho odvolání rozhodlo pár dní před jednáním parlamentu nejužší vedení komunistické strany. Působení Urválka v čele Nejvyššího soudu už přestalo být únosné. S tím, jak vládnoucí komunistická strana ustupovala od brutálního potírání svých odpůrců, přehodnocovala i svůj postoj k procesům, při nichž Urválek posílal obžalované na smrt či doživotí.
To neznamenalo, že by komunistické špičky v čele s prezidentem Antonínem Novotným chtěly s Urválkem nějak zatočit. Pro někdejšího prokurátora, který se zapsal do historie hlavně svým fanatickým hřímáním v procesu s Rudolfem Slánským nebo Miladou Horákovou, bylo připravené klidné místo v závětří.
„Dr. J. Urválek bude pracovat na vědeckovýzkumném úseku v justici,“ napsalo Rudé právo.
Tehdy dvaapadesátiletý Urválek zamířil do Výzkumného ústavu kriminalistiky, předchůdce současného Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Tam někdejší démon politických procesů setrval až do konce svého života v roce 1979.
V ústavu, který se po několika letech přejmenoval na Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře, potkal Josef Urválek Helenu Válkovou.
Ta do ústavu nastoupila v polovině 70. let po absolvování právnické fakulty. Spolu napsali článek o ochranném dohledu, na nějž tento týden upozornil server info.cz. Téma spustilo vlnu kritiky proti Válkové nejen kvůli spolupráci s Urválkem, ale také popisovanému dohledu, který komunistická justice využívala k útlaku disidentů.
Po odborné stránce přitom ústav neměl špatnou pověst. Jeho některé studie z období komunistického režimu oceňují i současní pracovníci institutu, kteří v něm začali pracovat až po listopadu 1989.
Vyzdvihují zejména druhého ředitele Otu Novotného, dodnes jednoho z nejuznávanějších odborníků na trestní právo. Hodnotné práce prý ústav produkoval i po Novotného vynuceném odchodu, v 70. a 80. letech. „Jednalo se především o studie k osobnosti mladistvého pachatele, výzkum skupinové trestné činnosti a výzkum kriminality Romů, které představovaly významnou součást tehdejší odborné poznatkové základny o těchto jevech,“ uvádí institut na svých webových stránkách.
Čím se Urválek v kriminologickém ústavu během zhruba šestnáctiletého působení zabýval, není přesně známo. Naprostá většina současných zaměstnanců tam nastoupila až po jeho smrti. Pravděpodobně se věnoval i řízení ústavu, podle historiků byl zástupcem vedoucího.
Bibliografie právnických sborníků a časopisů, kterou sestavila Masarykova univerzita v Brně, uvádí od roku 1963 pouze dva Urválkovy příspěvky – kromě zmíněného textu, který publikoval v roce 1979 společně s Válkovou v časopise Prokuratura, je to ještě text s názvem „Zvýšit úlohu soudů v boji proti kriminalitě mládeže“, který vyšel v roce 1966 v titulu Socialistické soudnictví.
V knihovně ústavu, kterou nyní spravuje ministerstvo spravedlnosti, evidují ještě publikaci Dozor prokurátora nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním, kterou Urválek napsal spolu s Oldřichem Suchým.
Během působení v ústavu se musel Josef Urválek jen jednou bránit kritice za své někdejší působení na soudech v 50. letech. V krátkém období politického uvolnění v roce 1968 se ocitl pod tlakem své vlastní strany, která zřídila komisi zaměřenou na rehabilitace.
Někdejší žalobce z krvavých protestů však odmítl, že by se podílel na bezpráví a sváděl vinu na bývalého prezidenta Klementa Gottwalda a vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Zdůrazňoval také, že obžalovaní tehdy doznávali svou vinu a nestěžovali si na nezákonné metody vyšetřování. Proto prý neměl podezření, že by vyšetřovatelé používali nezákonné metody. Svojí neoblomností tehdy rozhněval i některé komunisty, například Zdeňka Mlynáře, který Urválka tvrdě zkritizoval v Rudém právu.
S invazí vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizací však tlak na Urválka opadl.
Zatímco reformní komunisté byli odstaveni, symbol justičních vražd zůstal pracovat v kriminologickém ústavu. V roce 1979, tedy v roce úmrtí, mu vyšel zmíněný a zároveň poslední článek, který sepsal právě se současnou kandidátkou na ombudsmanku.
Válková pracovala v kriminologickém ústavu až do roku 1988, kdy přešla do Ústavu státu a práva pod Akademií věd. Měřeno příspěvky byla mnohem plodnější než Urválek. Jen do odborných časopisů a sborníků napsala dvacet článků, povětšinou o kriminalitě mladistvých nebo drogách.