Článek
„Sexistický misogynní dinosaurus.“ Těmito přízvisky označila první ženská M svého podřízeného už před 26 lety v proslulé scéně ze Zlatého oka. Udělala tak nejen pomyslnou tečku za érou svých předchůdců v čele tajné služby, škrobených mužů důchodového věku, ale nabídla i ženský pohled a zpětnou vazbu, kterou přivedla Bonda do nové éry. Brosnanovy filmy však na toto relativně odvážné zúčtování už nikdy nenavázaly a postupně se staly tuctovými akčňáky, které k Bondovi sice přivedly novou generaci diváků, avšak nenabídly nic víc než irského seladona trousícího suché hlášky prakticky po každé vraždě, což už ze zpětného pohledu hraničí s určitou sociopatií.
Vrátíme-li se ještě k úvodnímu popisu Jamese Bonda jako sexistického misogynního dinosaura, zjišťujeme, že na konci patnáctileté éry Daniela Craiga v titulní roli už v sérii sexismus ani misogynii nenalezneme. V posledním filmu Není čas zemřít je Bond vůči ženám pozorný, až přívětivý, zejména co se týče nové držitelky označení 007, agentky Nomi.
Dinosaurem však do jisté míry zůstal dodnes. Zatímco se prohání v takřka čtyřicet let let starém modelu Aston Martin V8 (v němž jezdil už Timothy Dalton v Dechu života), nová agentka 007 vyfasovala nabušený model DBS, který právě sjel z výrobní linky. Přestože bychom to podle Craigovy fyzičky netipovali, je mu už 53 let – odchází tak jako druhý nejstarší Bond po Rogeru Mooreovi. Není proto divu, že téma stáří je celkově v nejnovější bondovce všudypřítomné.
Anachronický zůstává James Bond i v rámci filmového průmyslu. V době, kdy se prakticky všechny okolní franšízy rozpadají do stále více spin-offů a seriálů, které neustále saturují zájem fanoušků, Bond zůstává věrný kinům a stříbrnému plátnu. Materiálu na další filmy by se přitom našla spousta – špionské retro ze 60. let, příběhy jiných 00, Bond jako mentor, vymyslet se dá prakticky cokoliv, Bondův svět je na to dostatečně košatý.
Je možné, že k tomu po odchodu Daniela Craiga nakonec dojde, zatím si však každá bondovka uchovala punc mimořádné kulturní události, jejíž premiéry se zúčastňují členové britské královské rodiny. A v sílu značky doufají i covidem zbídačení kinaři, kteří určitě kvitují i to, že se Bond nepodívá současně na stream, což je čím dál méně časté.
Rozlučka Daniela Craiga přitom takovou kulturní událostí dozajista je, byť asi mnohem jinačí, než mnozí lidé očekávají. Trailerům se podařilo klamat tělem a navzdory několikrát zahajované a přerušované reklamní kampani nevyzradily spousty dějových zákrut, včetně jedné zásadní. Diváci tak budou na mnoha místech hodně překvapeni a není jisté, zda vždy příjemně.
Jednomu člověku je to však naprosto jedno. Není čas zemřít je totiž podle všeho právě takovým filmem, jaký si Daniel Craig přál. Žádný jiný představitel Bonda totiž neměl takový tvůrčí vklad a zároveň kontrolu nad výsledným dílem – u posledních dvou bondovek Craig dokonce figuroval jako koproducent. Sám si pak prosadil jako jednu ze scénáristek oceňovanou tvůrkyni Phoebe Waller-Bridgeovou, stojící například za seriálem Potvora. Aby do bondovek vnesla svěží závan uvěřitelné citlivosti a vyrovnávání se s traumaty, na něž je expert.
Není čas zemřít je tak od začátku do konce koncipováno jako Craigovo ryze osobní vyznání Bondovi, které si nebere servítky a v mnoha věcech je podvratnější než jakýkoliv ze 24 filmů před ním. Craigův vztah k Bondovi by se dal totiž popsat jednoduše jako lovehate. Osciloval mezi povinnou úctou ke kulturní ikoně a neskrývaným odporem ke škatulce, do níž každý představitel 007 zákonitě zapadne.
S podobnými pocity přitom zápasil i Sean Connery, který během pěti filmů natolik vyhořel, že to hodil producentům na hlavu a vrátil se až po dlouhém přemlouvání (a hodně tučném šeku). Craiga rozčiloval Bond po snímku Spectre natolik, že na otázku, zda se vrátí popáté, odpověděl, že by si raději přeřízl žíly. Ty nakonec zůstaly v celku a Craig si místo toho vyjednal velkou dávku tvůrčí svobody (a hodně tučný šek).
Může si to dovolit i z jednoho prostého důvodu – jako objektivně nejzkušenější bondovský herec s nejpestřejším rejstříkem to zkrátka dokáže uhrát. Do posledního Bonda tak vnáší velkou škálu dosud nevídaných emocí – melancholii, samotu, pochyby, tragiku, ochranitelství.
Na druhou stranu nic z toho nejsou vlastnosti, s nimiž si Jamese Bonda běžně spojujeme. Daniel Craig to moc dobře ví, a právě proto do toho jde naplno a s plnou parádou destruuje vše, co si do Bonda projektují „pravověrní“ fanoušci. S těmi si Craig užil své a ihned po svém obsazení od nich dostával extrémní čočku – moc blonďatý, moc rusky vypadající, moc jemný, moc tvrdý, moc modrooký (tento aspekt poslední bondovka velmi hezky akcentuje).
Bylo to ještě v dřevních dobách sociálních sítí, ale médii zesílený odpor vůči němu byl až do premiéry Casino Royale obrovský. Obsadit ho v dnešní době Facebooku nebo Twitteru, buď si hodí mašli, nebo ho producenti vyhodí, aby křiklouny uchlácholili – na podobné reakce se navíc musí připravit i budoucí Bond.
Na druhou stranu, stesky některých kritiků i diváků, že se z Bonda stal na stará kolena ufňukaný kýčař, svědčí spíše o neznalosti série. Melodramatický Bond totiž není něco, co bychom tu už v minulosti neměli. Není čas zemřít má v sérii nejblíže k šestému filmu Ve službách Jejího Veličenstva, o čemž svědčí i množství odkazů, ať už citování slavné věty „Máme všechen čas světa“ nebo hudební podkres závěrečných titulků.
První a na dlouho dobu poslední pokus, jak superhrdinského agenta polidštit a ukázat, že je schopen opravdových citů, a to dokonce vůči ženě, tehdy bohužel pohořel na dvou věcech: Lidé chtěli ještě pořád Conneryho a jeho nástupce George Lazenby byl – přes veškerou snahu – strašlivé herecké dřevo. Hlavní myšlenku filmu, kdy se Bond touží usadit, se tak nepodařilo prodat a v rámci série zůstávala tato premisa dlouhá léta spíše kuriozitou.
Loučení Daniela Craiga navíc uzavírá i poměrně výjimečnou bondovskou kapitolu, kdy všechny filmy jednoho představitele tvoří uzavřenou pentalogii. Jednotlivé díly na sebe navazují a činy z jednoho filmu mají následky v dalších – to nebývalo v bondovkách vůbec zvykem. Na rovinu je však potřeba dodat, že se tak dělo spíše náhodou a bez nějakého jasného plánu, což vedlo i ke značným výkyvům v kvalitě i přijetí jednotlivých filmů. Podobná kvalitativní rozkolísanost přitom dokázala v poslední době umrtvit i mnohem silnější značky jako je Star Wars nebo komiksové filmy od DC.
Zatímco liché craigovky (Casino Royale, Skyfall, Není čas zemřít) se většinou dočkaly chvály, sudé kusy (Quantum of Solace a Spectre) budily spíše rozpaky. V případě Quantum of Solace za to mohla především tehdy probíhající stávka scenáristů, kvůli které se část filmu musela dopisovat a přepisovat přímo na place, v případě Spectre zase vyložená nechuť Craiga i režiséra Mendese se k bondovkám vracet.
Právě tvůrčí improvizace v předchozích dílech se podepsala na velkém množství otevřených dějových linií, které je potřeba v poslední craigovce nějakým způsobem uzavřít, což se často neděje právě uspokojivým způsobem. Je například vidět, jak si tvůrci nevědí rady s příšerným rozhodnutím z minulého filmu doplnit Bondovu nemesis Blofelda o zápletku z ranku cimrmanovského „vichru z hor“. Na Není čas zemřít bychom mohli najít spousty dalších chyb – výkon Ramiho Maleka bude stěží patřit do padoušského panteonu a hi-tech zápletka s nanoboty je spíše k pousmání, ale to vše jsou v kontextu hlavní myšlenky spíše drobnosti.
O Daniela Craiga se bát nemusíme – nedávná smlouva s Netflixem na pokračování detektivní komedie Na nože, kde si s gustem vystřihl poirotovského detektiva s bizarním jižanským přízvukem, z něj udělala jednoho z nejlépe zaplacených herců současnosti. Co se však stane s Jamesem Bondem, zůstává nejasné. Craig totiž za sebou spálil všechny mosty a své pojetí Bonda si odnáší ze série s sebou. Jeho nástupce tak bude mít nevděčnou roli nebýt „tolik jako Craig“. Na druhou stranu je tato nejistota osvěžujícím zpestřením. Nově se totiž nad příštím Bondem neptáme, KDO to bude, ale i JAK to bude.
