Odcházeli jako poslední. Šest vojáků, kteří vstoupili do historie

Do Afghánistánu se Donahue dostal teprve v srpnu tohoto roku, aby s ostatními pomohl zajistit mezinárodní letiště v Kábulu, které se Afgháncům stalo jedinou spolehlivou únikovou cestou ze země. Než se dveře evakuačních letounů naposledy zaklaply, dokázali nakonec Američané spolu se spojenci evakuovat přes 123 000 civilistů.

Donahue v minulosti sloužil jak v řadových jednotkách americké armády, tak ve speciálních jednotkách, včetně velitelských funkcí. Vojenskou kariéru odstartoval v roce 1992 a v armádních kruzích se tak pohybuje téměř 30 let. Kromě Afghánistánu působil například v Iráku nebo v Africe. Během své dlouholeté služby získal například Bronzovou hvězdu, vyznamenání udělované za záslužnou službu v bojovém nasazení.

I když celkově se působení sovětské armády na území Afghánistánu v 80. letech minulého století dá označit jako vítězství, stažení zbylých jednotek zpět do SSSR na počátku roku 1989 prakticky beze ztrát rozhodně vojenským úspěchem bylo. Sověti za něj vděčili muži známému z ikonické fotografie pořízené v 10 hodin a 30 minut 15. února 1989 na Mostě přátelství přes řeku Amu-Darju.

Hrdina Sovětského svazu, generál Boris Gromov, který v jedné ruce třímal kytici rudých a bílých karafiátů a ve druhé pravici svého syna, později tvrdil, že se na mostě raději ani neohlédl. V Afghánistánu nechala sovětská armáda skoro 15 tisíc padlých.

Podle agentury Reuters byly letošní americké stahování a sovětská operace v roce 1989 velmi odlišné, ale rozhodně nespadají do škatulky katastrofální porážky, kterou utrpěli Britové v první britsko-afghánské válce v roce 1842.

Reuters připomíná, že se ústup Gromovovy padesátitisícové 40. sovětské armády směrem na sever k uzbecké hranici dá jednoznačně označit coby spořádaný. Sovětské vojenské kolony ale čelily izolovaným útokům a to navzdory tomu, že Moskva za bezpečný průjezd svých vojsk mudžahedínům zaplatila. „Cítím radost, že jsme splnili svou povinnost a vrátili jsme se domů,“ dodal ke stažení sovětských vojsk z Afghánistánu Gromov, který to později dotáhl na náměstka ministra obrany a gubernátora Moskevské oblasti.

Když do Československa dorazil nezván v noci z 20. na 21. srpna 1968, byl pouhým kapitánem sovětské armády. Když o necelých 23 let později Eduard Vorobjov sovětskou vojenskou přítomnost uzavíral, byl už armádním generálem.

„Vorobjov k odchodu sovětských vojsk přistupoval tak, že jsme domluvili harmonogram a považoval za věc cti jej dodržet. Oceňoval, že jsme dokázali udělat státní převrat bez jediné kapky krve,“ vzpomínal s odstupem času duchovní otec odsunu sovětských sil a vládní zmocněnec pro tuto operaci Michael Kocáb.

Stahování z Československa bylo náročnou logistickou operací, vždyť v únoru 1990 se na území našeho státu podle Vojenského historického ústavu (VHÚ) nacházelo 1220 sovětských tanků, 2505 obrněných transportérů a bojových vozidel, 1218 děl a přes 200 bojových letadel a vrtulníků. Nemluvě o 95 000 tunách munice.

Podle Paměti národa bylo na přelomu let 1989/1990 73 500 příslušníků Střední skupiny sovětských vojsk (SSkV) a 40 000 jejich rodinných příslušníků plus civilních zaměstnanců.

Poslední železniční transport se sovětskými vojáky a jejich technikou odjel z republiky 21. června 1991. O 6 dní později se směrem na východ vydal letecky i generál Vorobjov. „To já jsem ten poslední okupant. Zůstal jsem u vás na pár dnů úplně sám. Žena odjela asi dva měsíce předtím. Přestěhoval jsem se na naši ambasádu. Moje služební letadlo stálo na vašem letišti, služební auto na velvyslanectví. A já jsem se ty tři dny loučil s Československem,“ uvedl Vorobjov v roce 2011 v rozhovoru s Petrou Procházkovou pro Lidové noviny.

Válka ve Vietnamu se pro Američany stala traumatem, které se připomíná ještě o desítky let později během úprku z Afghánistánu.

Stahování Američanů ze země v roce 1975 zachytili fotografové a vznikly tak slavné snímky, na kterých evakuovaní nastupují do posledního vrtulníku na střeše ambasády USA. Posledním vojákem, který tehdy odlepil nohu z budovy v Saigonu, byl Juan José Valdez. Ten při nástupu do helikoptéry uklouzl a až po chvilce mu kolegové pomohli na palubu, když si všimli, že jim jeden ze spolubojovníků schází.

Posledním vojákem nasazeným ve Vietnamu na frontě byl ale Max Beilke. Svou vojenskou kariéru započal již v roce 1952, kdy odjel sloužit do Koreje. Do Vietnamu se dostal v roce 1972 a v zemi působil během vyjednávání o konci války. Tehdejší Saigon, dnešní Ho Či Minovo město, opustil 29. března 1973. Jeho odchod tehdy vysílala americká televize v přímém přenosu.

Když 11. září 2001 došlo k sérii teroristických útoků na Spojené státy, Beilke byl jednou z prvních osob, které byly nahlášeny jako pohřešované. Nešťastník se nacházel spolu s několika dalšími válečnými veterány v budově Pentagonu, do které narazilo třetí z unesených letadel. Útok teroristů Al-Káidy stál slavného vojáka život.

Na přelomu května a června roku 1940 byly pláže a přístav francouzského Dunkerku dějištěm hromadná „evakuace“ spojeneckých vojáků, kterou svět zná také pod označením Operace Dynamo. I ta má svého „posledního muže“, kterým byl britský polní maršál Harold Alexander.

Dlouhé písečné pláže opustil za svými muži jako poslední. Během své vojenské kariéry velel také v Barmě nebo v Itálii.

Po válce byl Alexander nějakou dobu činný v politice, mimo jiné byl jmenován generálním guvernérem Kanady. Až do svého odchodu do důchodu působil jako ministr obrany ve vládě Winstona Churchilla. Během života byl pasován na rytíře a stal se také držitelem britského šlechtického titulu hrabě.