Odborník na startupy radí: Být prevít v byznyse pomáhá, ale jde to i jinak

Na startupovém summitu SWCSummit v Praze vystoupí mimo jiné Kyle Corbitt, ředitel kalifornského inkubátoru Y Combinator. Se zakladateli startupů pracuje už deset let, a má tedy dobrou představu o tom, co funguje, a co ne. A ví také, že ne pro každého je založení vlastní společnosti ta správná volba: „Pokud vás láká práce pro big tech firmu, je to dobrá volba. Já ale v korporaci strašně trpěl,“ vzpomínal se smíchem.

Po Zoomu jsme si s ním povídali nejen o současném stavu startupové scény, ale také o jeho začátcích. A o tom, co se může každý člověk – nejen vývojáři a obchodníci – naučit ze startupového myšlení.

Vy jste se ke startupům dostal tak, že jste sám jeden startup založil. O jaký projekt šlo?

Vystudoval jsem informatiku na vysoké škole a vždycky jsem věděl, že chci zkusit založit vlastní startup. Je to trochu neobvyklé, můj otec byl taky zakladatel startupu, takže jsem o tom přemýšlel už celkem odmala.

S kamarádem jsme tedy založili firmu. Moc jsme nevěděli, co děláme, prošli jsme si všemi těmi chybami… Byl to ale skvělý zážitek a hodně jsme se tím naučili. Dnes bych spoustu věcí dělal jinak.

Naším cílem bylo pomoci lidem zachovat videovzpomínky na jejich blízké. Aplikace uživatelům pomohla nahrát odpovědi na otázky, které kladli svým rodičům nebo prarodičům. Můj otec zemřel při autonehodě, když mi bylo osm, takže jsem se musel se ztrátou blízkého člověka vypořádat velmi brzy. A můj kolega spoluzakladatel měl zase strejdu, který odmalička nahrával různá videa a sestříhal z toho dokument. Líbilo se nám, že takový dokument mohou lidé snadno udělat i pro své potomky.

Řekl byste, že byl Váš projekt úspěšný?

Neřekl bych, že jsme byli nějak ohromně úspěšní. Mám radost z práce, kterou jsme na tom odvedli. Měli jsme tisíce zákazníků, ale nikdy jsme se nepřehoupli do nějaké výrazné ziskovosti. Já i spoluzakladatel jsme se přesunuli k dalším projektům. Ta firma ale dál funguje, stará se o to jedna naše zaměstnankyně, kterou to opravdu baví a udržuje to.

Jako ředitel inkubátoru se ale na startupy nemůžete dívat jen individuálně. Musíte si udržovat nadhled. Když poprvé potkáte nějaké startupisty, podle čeho odhadujete, zda budou úspěšní? Jaké vlastnosti jsou společné těm, kteří uspějí?

Rozhodně je tam kombinace vlastností, které silně korelují s šancí na úspěch. Potřebujete především někoho, kdo opravdu rozumí své oblasti. Pokud je to technologický startup, potřebujete dobrého programátora, pokud medicínský, dobrého vědce z daného oboru. Bez toho je těžké dosáhnout úspěchu.

Dále je tu něco, co bych nazval svědomitostí. Je to někdo, kdo trpělivě vydrží dělat na věcech, které zdánlivě nemají smysl, které jsou nemožné. Člověk vyrovnaný, který dokáže vytrvat v činnosti navzdory překážkám.

Všichni lidé, kteří nakonec dosáhli úspěchu, si prošli dlouhým obdobím – třeba několikaměsíčním – kdy se všechno sype a nic se nedaří. A i když třeba jdou věci dobře, tak konec není na dohled. Protože se snažíte dosáhnout něčeho nového, musíte cestou udělat ohromné množství mikro-rozhodnutí. Většina věcí, které zkusíte, se vám nepodaří, a vy to prostě musíte zkoušet a zkoušet. To je náročné na psychiku, zůstat motivovaný navzdory neúspěchům.

Důležitá je výdrž. Zůstat motivovaný neúspěchům navzdory. Pokud se někdo v životě setkal s neúspěchem, je to pro nás paradoxně dobrý signál.

Kdo to nezažil, neumí si to představit. Proto u kandidátů rádi vidíme, že museli už v životě něco překonat. Když v životopise vidíme, že už se o něco pokusili – třeba že už založili jiný (byť neúspěšný) startup nebo prošli PhD studiem – je to paradoxně dobrý signál.

Všímám si, že startupisté často naslouchají hvězdným zakladatelům, těm, kterým se podařilo prorazit a zbohatnout. Trochu jako když úspěšný zpěvák říká mladým, aby následovali své sny a úspěch se dostaví. Statisticky to tak není. Většina startupů selže. Říkáte svým zájemcům o těchto nepříznivých vyhlídkách? A nebo je ten nerealistický optimismus součást úspěchu?

Částečně to tak je. Od hodně úspěšných lidí jsem slyšel: Kdybych věděl, že to bude takhle těžké, nikdy bych s tím býval nezačal. Takže trocha iracionálního optimismu do začátku může dost pomoci. Ale problémům se samozřejmě nevyhnete.

Náš osvědčený postup v inkubátoru Y Combinator spočívá v tom, že jsou startupisté spolu pohromadě. Jsou tedy obklopeni lidmi, kteří řeší stejné věci jako oni sami. Když neznáte nikoho, kdo rozjíždí startup, budete dost osamocení a budete si připadat, že asi děláte něco špatně. Když jste ale v komunitě lidí, kteří prochází různými verzemi toho, co vy, je to svým způsobem posilující.

Trochu jako maraton. Když běžíte ve skupině, nevypadá ten závod tak šíleně, jako kdybyste běžel sám. Co tedy těmto „maratoncům“ radíte? Jaké pasti na ně čekají? Co je u startupů ekvivalentem „napálit to na začátku a ztratit dech na desátém kilometru“?

Těch pastí je opravdu hodně. Třeba pro programátory je typicky těžko pochopitelné, že nestačí jen udělat dobrý produkt. Myslí si, že uživatelé se prostě objeví, ale to prakticky nikdy nefunguje. Úplně od začátku musí tvůrci mluvit se svými uživateli. Snad jen pokud děláte produkt, kterého jste sami cílová skupina, můžete se bez uživatelů v první fázi obejít. Jinak ale musíte koncové uživatele zapojit od samého začátku.

Další pastí je snaha zakladatelů připravit se předem na každou eventualitu. Hodně lidí má pocit, že se musí naučit, jak funguje byznys, jak funguje firma, číst knihy o startupech. Myslím, že tato příprava opravdu není nutná. Pokud opravdu chcete založit fungující společnost, tak prostě musíte začít. A pak se budete učit po cestě. Až narazíte na problém, budete řešit ten problém. Když se chcete dopředu připravit na všechny možné eventuality, nefunguje to. I kdybyste četli dobré rady, nebudou vám dávat smysl, dokud tu situaci nezažijete.

Říkáte, že je potřeba učit se za chodu. Ve startupovém světě se často razila fráze „fake it till you make it“, tedy „předstírej, dokud neuspěješ“. Ale nyní, v souvislosti s probíhajícím soudem se zakladatelkou Theranos, si říkám, že tahle rada teď trochu zhořkla, ne? Musel jste na základě tohoto spektakulárního průšvihu upravit to, co studentům říkáte?

Rozhodně to je důležitá poznámka. Existují samozřejmě oblasti, kde je postup „předstírej, dokud neuspěješ“, zcela legitimní. Podle mého je v pořádku, když slíbíte, že váš produkt bude v budoucnu umět něco, co teď zrovna ještě přesně nevíte, jak toho dosáhnete. Myslím, že spousta startupů to tak dělá, vlastně to tak musí dělat, mají nějakou vizi a nemůžou ji uskutečnit, pokud té vizi nebudou investoři i zaměstnanci věřit. A já říkám, pokud neslibujete něco, co je nemožné, tak proč ne.

Ale to není to samé, jako říkat, že už máte nějakou funkci, kterou ve skutečnosti nemáte. To už je morálně na hraně. V případě Theranosu to pak bylo opravdu za hranou. Tvrdili, že umí provést krevní rozbor, který provést neuměli. Prodávali stroje, které nefungovaly. To je pro mne jasně přes čáru.

Když s někým podepíšete smlouvu, kde říkáte: Za šest měsíců budeme umět to nebo ono, to beru. Ale když za šest měsíců ten stroj nemáte, tak to musíte přiznat.

Řada zakladatelů startupů se snaží imitovat chování Steva Jobse nebo Elona Muska. Mají pocit, že zakladatel musí být rázný, excentrický, tvrdý až neomalený, nekompromisní. Setkáváte se s tím, že se lidé od slavných zakladatelů učí špatné lekce?

Ano, rozhodně takoví lidé jsou. Musím ale říct, že mezi našimi startupisty jsou takoví lidé naprostou výjimkou, protože si do svého inkubátoru vybíráme lidi, kteří jsou velmi schopní, ale zároveň pokorní. Kteří zkrátka nejsou prevíti.

To neznamená, že nemůžou být úspěšní šéfové. Když se podíváte na výsledky, nedá se popřít, že takových firem není málo. Ale pro nás jako investory je nepříjemné s takovými lidmi pracovat. A naštěstí je také spousta firem, které jsou úspěšné a vedou je féroví a slušní lidé. Třeba naše největší firma, Stripe, tu vede Patrick Collison, a to je pravý opak prevíta. Je oblíbený uvnitř své společnosti i navenek. Nemusíte být prevít na to, abyste byli úspěšní.

Zakládání startupů je obklopeno svou vlastní svébytnou kulturou. Jsou nějaké užitečné principy, které by mohly být užitečné i těm, kdo sice startup nezakládají, ale chtějí si třeba lépe zorganizovat život?

Rozhodně. Nejdůležitější mi přijde, aby lidé neměli strach ze selhání. Jasně, záleží na tom, co je důsledkem té prohry. Kdyby prohra znamenala, že budete muset jít bez peněz na ulici, tak to asi není vhodné riziko. Ale obvykle se lidé bojí prohry, přestože vlastně o nic moc nepřijdou. Ztratí šest měsíců volného času, jasně, to je ztráta, ale není to pohroma.

Myslím, že mnohem více lidí by se mělo věnovat svým zájmům a snažit se tvořit to, co je baví. Ať už to znamená, že začnou nahrávat vlastní hudbu nebo začnou lidem posílat newsletter se svými postřehy… Určitě mají obavu z toho, že z toho nic nebude, a chápu to, často to opravdu nevyjde. Ale i tak si myslím, že lidé by do toho měli jít.

A ještě bych to rozšířil. Když někdo ve vašem okolí zkouší něco nového, zaslouží si obdiv. I když to nevyjde, nevadí, ale zkusil to a něco se z toho naučil. Nevím, jak je to v Česku, ale rozhodně jsou země, kde každá snaha o něco nového se setkává s opovržením a skepsí. Ale já říkám, podpořte lidi v takových projektech. Třeba nebudou úspěšní, ale každopádně se z toho něco naučí.

Všiml jste si za posledních deset let nějakého výrazného posunu ve startupové kultuře. Před deseti lety se hodně mluvilo o zjednodušování, důrazu na uživatelský zážitek, o minimalistických službách… Jaké jsou zásadní poučky a trendy současnosti?

Je toho hodně. Nejdůležitější mi přijde, že se teď startupy mnohem více zaměřují na zdroje příjmů. Nestačí mít produkt, musí vydělávat. Nejde ale jen o peníze, jde i o to, že když svou službu od začátku zpoplatníte, mnohem přesněji zjistíte, co lidé opravdu chtějí. Za co jsou ochotni utrácet. Mnohem více startupů se také zaměřuje na služby pro firmy, ne pro koncové uživatele.

Řekl bych, že za posledních deset let se ohromně zjednodušilo založení nového projektu. Jsou tu připravené knihovny pro programátory, nástroje pro správu dat… Šikovný programátor dokáže novou službu spustit za několik dní, před deseti lety to klidně trvalo měsíce a před 20 lety klidně rok.

To vede k tomu, že vzniká mnohem více experimentálních služeb. Což je skvělé. Na internetu je zase více lidí, a je tedy jednodušší vyrůst z malé služby ve větší – škálovat.

Všímám si také, že startupy jsou schopny vybrat více peněz už od začátku. A přitom cena programování jde dolů. Hodně peněz tedy jde do podpory růstu firmy, do prodeje, do reklamy. Třeba máme firmu Rappi, kteří nabízejí doručování do domu v Latinské Americe, rostou neuvěřitelným tempem.

Mluví se konečně mnohem více o důležitosti prodejů. To obvykle startupy podceňovaly, museli jsme jim to vždycky připomínat. Nemůžete prostě jen spustit skvělý produkt, sehnat klienty dá práci, potřebujete na to tým, který je v kontaktu s potenciálními zákazníky.

Máte zkušenosti se startupy, které zakládají svůj plán na zapojení strojového učení či umělé inteligence?

Před dvěma třemi lety byl ten „hype“ na maximálních otáčkách. Určitě tehdy hodně firem vybralo od investorů o dost víc peněz jen díky tomu, že si daly nálepku „AI“. Ta očekávání byla přehnaná nebo aspoň předčasná.

Ale strojové učení má rozhodně budoucnost. Je tu analýza obrazu, analýza zákaznického chování, navigace, lokační služby, to všechno využívá strojové učení. Revolucí prochází sklady po celém světě, dominuje jim automatizace a počítačový dozor. Myslím, že jak klesá cena kamerových systémů, uvidíme kamery časem úplně všude i v našich osobních životech.

Určitě se ukáže, že strojové učení nedokáže vše, co se slibovalo. Ale to, co dokáže, bude mít velké dopady a naši společnost zásadně transformuje.

K transformaci přispěla – nebo ji alespoň urychlila – i pandemie v letech 2020 a 2021. Jak tyto roky ovlivnily svět startupů?

To mělo samozřejmě ohromný dopad prakticky na všechno. Na začátku – od března do května – panovala velká nejistota, žádný startup prakticky neměl šanci získat od investorů peníze, všichni s obavami sledovali, co bude dál. To bylo těžké, ale pak se investování vrátilo s ještě větší vervou. Najednou bylo všude víc investorských peněz, než předtím.

Viděli jsme, že hodně firem se pustilo do tvorby nástrojů pro vzdálenou spolupráci. Pro práci on-line, pro práci ve virtuálním prostoru. Řada těch věcí je ale ještě ve vývoji, neměly ještě čas přijít na trh.

Ale to nevadí. I po pandemii bude více lidí chtít pracovat na dálku. A když lidé pracují z domova, najednou se otevírají dveře technologiím, které byly v kanceláři nepraktické. Ovládání počítače hlasem, práce ve virtuální realitě… ale na to je zatím brzy, to bude trvat.

Řekněme, že se mladá programátorka nebo programátor rozhodují, zda jít pracovat do startupu nebo do „big tech“ korporace (Facebook, Google, Amazon, Microsoft apod.). Je podle vás cesta startupu lepší? A pro každého, nebo jen pro někoho?

Jednoznačně záleží na daném člověku. Pokud se někdo rozmýšlí mezi možnostmi big tech nebo startup, pokud má pocit, že by jej bavilo obojí, tak doporučuji jít do té korporace. Naučí se spoustu věcí a bude vydělávat více peněz. Pokud jim to stačí, tak říkám zcela na rovinu, to je skvělá kariéra. Netlačím na lidi, aby za každou cenu zakládali vlastní startup.

Startup je ale správná cesta pro někoho, kdo má problém přežít v rámci korporátních struktur. Kdo chce mít pod kontrolou svůj osud. Kdo chce mít osobní vliv na to, co se děje, kdo chce něco vytvořit z ničeho. Pokud jste takový typ člověka, asi to o sobě víte. Já jsem pracoval jako programátor pro Google a musím říct, že mě to drtilo. Veškerá ta korporátní byrokracie, to kolečko, kterým si člověk musel projít, než se něco důležitého udělalo, to pro mne bylo těžké.

Rozhodně bych ale do založení startupu netlačil někoho, kdo k tomu není rozhodnutý. Protože založení vlastního projektu, vlastní společnosti, to je dřina. A dává to smysl jen tehdy, pokud vás to opravdu baví.