Článek
Dominique Boutineau prováděl turisty po Praze 23 let. S Angličany, Američany, Francouzi, Rakušany, Iráčany či Korejci byl zvyklý nachodit i přes 1500 kilometrů ročně a ve francouzštině, němčině či angličtině jim vyprávěl o historii města ležícího v srdci Evropy.
Dělal to tak od roku 1997, kdy se z Francie, kde žil od narození ve smíšené rodině, přestěhoval do Česka a udělal si průvodcovské zkoušky.
Návrat do vlasti jeho matky byl pro něj do velké míry otázkou identity. Ačkoliv jeho rodným jazykem je francouzština, na univerzitě vystudoval němčinu a k tomu ovládal angličtinu, k české kultuře měl vždy blízko i díky návštěvě prarodičů ještě za dob socialismu.
„Moc mě to vždy táhlo do Čech a stále to sílilo, až jsem věděl, že zde chci žít. Napadlo mě živit se tím, k čemu jsem měl díky mamince a dědovi, kteří byli průvodci, nejblíže – cestovním ruchem,“ popisuje své začátky Dominique.
Cestovní ruch se však při jeho příjezdu do metropole teprve postupně rozvíjel a zpočátku tak pro něj nemohlo být provádění turistů hlavním zdrojem obživy. Prvních 13 let proto učil na Francouzském institutu a teprve v roce 2010 se začal průvodcovstvím živit naplno.
V polovině letošního března, kdy byla vyhlášena karanténa, však vše náhle skončilo. „Ze dne na den začali turisté vše stornovat, centrum je takřka prázdné a trvá to do dneška. Za pět měsíců po konci karantény jsem měl jen tři individuální prohlídky. Je to šílené a čekám, že to bude trvat i příští rok. A k obnově cestovního ruchu začne docházet až v roce 2022,“ odhaduje.
Jíst je nutné i v krizi
Dominique začal přemýšlet, co dál. Nabízela se možnost dělat překlady, ale na ty se vrhla řada jeho kolegů a obrovská konkurence a malý trh si proto vyhodnotil jako ne příliš šťastnou a perspektivní cestu obživy v nejisté době.
„Přemýšlel jsem, který obor pojede vždy i v době krize, a to je jídlo. A protože jsem rád pekl pro svou dceru a známé dorty, zapsal jsem se po poradě s rodinou hned v dubnu na rekvalifikační cukrářský kurz. Výuka probíhala online a když mělo dojít na praxi, nastal problém, protože se uzavřely hotelové cukrárny a já jsem se po několika peripetiích dostal nakonec na praxi do pekárny,“ líčí nelehkou cestu za novým živobytím bývalý učitel a průvodce.
Až v pekárně pak zjistil, že mu pečení vyhovuje mnohem více než cukrařina.
„Vyrábět polevy, krémy, náplně a dorty je hezké, ale zde v Česku je obor převážně doménou žen a je také mnohem více o cukru než ve Francii, což není úplně pro mě. Navíc jsem zjistil, že nejsem natolik zručný, abych tvaroval každou pusinku stejně, a když jsem najednou nosil pytle s moukou, zadělával těsto a sázel chleby do pece, cítil jsem se skvěle. Je to velmi náročná, ale nádherná práce,“ popisuje své pocity.
Začít objevovat zcela nový svět v padesáti letech pro něj bylo ohromnou výzvou. „Celý život jsem se živil hlavou, nyní se živím rukama a je to úžasný pocit. Vždy jsem obdivoval lidi, kteří zvládli dělat úplně jiné věci a prožili tak několik životů, a nyní to potkává mě. Pro někoho by to mohl být pád, ale pro mě to je vítězství. Tvrdě jsem si tu cestu vybojoval a jsem na sebe hrdý, že jsem to nevzdal,“ říká.
Vidět za oponu
Na své přeměně ho baví také to, že vidí do zákulisí. Zatímco dříve byl jen zákazníkem za pultem, nyní je tím, kdo vyrábí housky, rohlíky, bulky či chleba pro lidi, jako byl dříve on. „Moc mě to baví. Cítím se jakoby privilegovaný tím, že vidím za oponu něčeho tajemného a krásného,“ usmívá se potěšeně.
K dobrému pocitu v malém řemeslném pekařství mu však podle něj pomohli také zaměstnanci podniku. Jméno pekárny uvádět nechce, protože se cítí v rozpacích z toho, že se jako o pekaři píše o něm a ne o jeho kolezích, kteří jsou v oboru mistry.
„Ač jsem neměl zkušenosti, přijali mě mezi sebe výborně. Důležité pro ně bylo jen to, že to chci dělat a nikoho nezajímalo, odkud jsem a co jsem dělal. Cítím se mezi nimi výborně,“ popisuje bývalý průvodce, který v září dodělal rekvalifikační kurz a nastoupil do pekárny jako brigádník.
Do pekárny nyní chodí třikrát týdně. Smlouvu má zatím do konce roku a uvidí, co bude dál. V srpnu totiž začal znovu učit, ale prezenční výuka nyní opět ustala. Zda bude obě práce po skončení nouzového stavu kombinovat, nebo bude pracovat v pekárně víc, teprve uvidí.
Život se neustále mění a podle Dominiqua je úkolem každého člověka být na změny připraven. „Vše, co jsem kdy dělal, bylo o lidech, o vztazích mezi nimi a o službách pro ně. Na tom se nic nezměnilo, ať už jsou klienty turisté, studenti či zákazníci v pekárně. Až se vše urovná, chtěl bych dělat všechny tři dosavadní práce – učit, provádět turisty a zůstat v pekárně. Ta kombinace všech činností a zapojení hlavy a rukou mi dává smysl a naplňuje mě,“ říká.
Jak dodává, až když byl na novém místě, vzpomněl si, že jeho pradědeček měl v Nymburce pekařství. Částečně podvědomě a oklikou se tedy vrací ke kořenům své rodiny.
